28 Cdo 2421/2008
Datum rozhodnutí: 04.09.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2421/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. D., zastoupeného advokátem, a b) L. D., proti žalované obci H., zastoupené advokátem, o 52.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 1155/2004, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2006, č. j. 17 Co 347/2005-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.165,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali po žalované zaplacení částky 52.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za stromy, které vysázeli na pozemcích žalované, jež měli dlouhodobě v užívání, včetně nesklizené úrody, za něž jim po skončení nájmu žalovaná neposkytla adekvátní náhradu. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 19. 7. 2005, č. j. 5 C 1155/2004 75, návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům částku 52.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že právo žalobců uplatněné z titulu bezdůvodného obohacení je vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou promlčeno, neboť předmětnou žalobu podali po uplynutí dvouleté subjektivní i tříleté objektivní promlčecí doby, které počaly běžet dne 1. 1. 2000 a marně uplynuly.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 2006, č. j. 17 Co 347/2005-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzené právo žalobců je promlčeno, a tudíž nelze jejich žalobě vyhovět. Konstatoval, že byl správně posouzen počátek běhu jak subjektivní, tak objektivní promlčecí doby ve smyslu § 106 (správně § 107) odst. 1 a 2 obč. zák. Dovodil, že z obsahu spisu je naprosto zřejmé, že žalobci užívali předmětné pozemky a stromy dlouhodobě, přibližně od 50. let, přičemž si byli vědomi toho, že tyto pozemky nevlastní, neboť jim byly přiděleny právním předchůdcem žalované do užívání; současně jim bylo dobře známo konkrétní umístění těchto pozemků v terénu. Přestože ve formálním označení předmětných pozemků došlo k určitým nesrovnalostem, když sami žalobci je mylně označili a jejich správné označení podle evidence v katastru nemovitostí vyplynulo až z jejich geodetického zaměření provedeného v červnu 2005, nelze z toho dovodit, že by se žalobci teprve v uvedené době dozvěděli o subjektu, kterému vzniklo tvrzené bezdůvodné obohacení. Závěru soudu prvního stupně nasvědčuje i to, že se účastníci na ukončení užívání těchto pozemků prakticky dohodli, když na výzvu žalované je žalobci přestali skutečně užívat na podzim roku 1999, kdy také naposledy sklidili úrodu, přičemž sami žalobci připustili, že k ukončení nájmu došlo ke dni 30. 9. 1999; tedy subjektivní promlčecí doba počala běžet po ukončení užívaní a ukončení sklizně, tj. od 1. 1. 2000. V této době již žalobci dobře věděli, kdo je subjektem odpovědným za bezdůvodné obohacení, o čemž svědčí i podaná žaloba a postoj žalobců, který změnili až poté, co vyšlo najevo, že předmětné pozemky nesprávně označili. Odvolací soud považoval tvrzení žalobců, že jim odpovědný subjekt nebyl znám a dozvěděli se o něm až v červnu 2005, za účelové, k němuž nelze přihlížet. Rovněž nepřihlédl k námitce žalobců, že žalovaná se obohatila úmyslně, neboť ze skutečnosti, že žalovaná věděla o stromech žalobců vysázených na jejích pozemcích, nelze tvrzený úmysl dovozovat.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce ad a) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje nesprávným právním posouzením. Nesouhlasí s posouzením otázky promlčení žalovaného práva. Dvouletá subjektivní promlčecí doba začala běžet až od okamžiku, kdy se dozvěděl o osobě, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, což bylo až v průběhu soudního řízení - v červnu 2002 po vytyčení hranic pozemků geodetem. Dále namítá, že v posuzovaném případě se uplatní desetiletá objektivní promlčecí doba, neboť žalovaná se bezdůvodně obohatila úmyslně; byla si vědoma, že se svým jednáním obohacuje a byla s tím srozuměna. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí a ztotožnila se závěry soudů obou stupňů. Uvádí, že k úmyslnému obohacení nemohlo dojít, neboť stromy po ukončení nájemního vztahu s žalobci nikdy neužívala, ani nesklízela jejich plody. Bezdůvodně by se neobohatila ani v případě jejich sklizně, neboť stromy jako porosty jsou součástí pozemku vlastněného žalovanou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce ad a) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu. Jestliže dovolatel na skutkových závěrech odlišných od závěrů učiněných odvolacím soudem buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001); uplatňuje tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. V posuzovaném případě přitom dovolatel na skutkových závěrech odlišných od závěrů učiněných odvolacím soudem buduje odlišný právní názor na věc, čímž nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (jak uvádí v dovolání), ale uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. V dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze však dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Navíc nelze přehlédnout, že o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, což však námitky dovolatele rovněž nesplňují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - odměna z částky 52.000,- Kč, krácená dvakrát o polovinu podle § 3 odst. 1, § 14, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., po krácení 4.040,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vše navýšeno o 19 % DPH).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. září 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu