28 Cdo 2420/2009
Datum rozhodnutí: 04.05.2011
Dotčené předpisy: § 134 obč. zák., § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 01.07.2009




28 Cdo 2420/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. H., proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 65.001,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 99/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 11 Co 288/2008-160, takto:

Dovolání se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č. j. 20 C 99/2002-145, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 65.001,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobou uplatňované právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že mu v této výši vznikla škoda nesprávným úředním postupem státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Žalobce uvedl, že vydal automobil tovární značky Audi 80 Quatro, jím zakoupený dne 27. 1. 1995 v autobazaru Hades, na základě protokolu ze dne 18. 8. 1998 policii jako předmět důležitý pro trestní stíhání vedené proti V. Ch., jenž měl tento vůz jako kradený dodat do uvedeného autobazaru. Trestní stíhání bylo později zastaveno, jelikož však pojišťovna, jež tvrdila své vlastnické právo k tomuto autu, nesouhlasila s jeho opětovným vydáním žalobci a proti usnesení o vrácení vozu se odvolala, odkoupil žalobce vůz od pojišťovny a tento mu bylo poté dne 21. 6. 2000 vydán. Žalobce však musel zaplatit za parkování vozidla částku 7.808,- Kč a na opravy auta poškozeného dlouhodobým parkováním na otevřeném prostranství, kde bylo vystaveno povětrnostním vlivům, musel vynaložit částku 57.193,- Kč. Obvodní soud dovodil, že v daném sporu není žalobce aktivně věcně legitimován k tomu, aby se domáhal náhrady škody vzniklé na vozidle, jelikož se stal vlastníkem auta až uzavřením smlouvy s pojišťovnou dne 19. 4. 2000, od té doby do vydání vozu dne 21. 6. 2000 na vozidle žádná škoda nevznikla. Soud přitom výslovně vyloučil možnost, že by žalobce auto vydržel, neboť bylo-li mu vozidlo zabaveno pro účely trestního stíhání, nemohl být v dobré víře, což potvrdil i tím, že později uzavřel kupní smlouvu, jíž auto odkoupil od pojišťovny. Důvodným neshledal soud ani nárok žalobce na náhradu zaplaceného parkovného, neboť orgány činné v trestním řízení se žádného pochybení nedopustily a zaplacení této částky nepředcházelo ani žádné nezákonné rozhodnutí, žalovaná tedy nemůže být ve sporu o tuto částku pasivně legitimována. Parkovné lze považovat za bezdůvodné obohacení vzniklé na úkor žalobce na straně té osoby, jíž byla částka zaplacena. Předestřené úvahy tedy vedly obvodní soud k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 11 Co 288/2008-160, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostačujícími a jeho právní posouzení věci správným a pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl dále, že v dané věci nelze dospět k závěru, že by žalobce mohl nabýt vlastnické právo k vozidlu vydržením dle § 134 obč. zák., jelikož žalobce nemohl být kvalifikovaným držitelem, uznal-li podpisem kupní smlouvy s pojišťovnou dne 19. 4. 2000 její vlastnické právo k předmětnému vozidlu. Při podpisu této smlouvy si žalobce musel být dobře vědom jejího významu a jeho argumenty, že šlo spíše o určitou formu dohody o narovnání s pojišťovnou odvozující právo k vozidlu z německých právních předpisů, nelze považovat za opodstatněné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je podle něj dána v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, neboť je v něm řešena právní otázka rozporně s hmotným právem a nadto jde o otázku v praxi odvolacích soudů rozhodovanou rozdílně. Dovolatel zdůraznil, že se stal vlastníkem vozidla uplynutím tříleté vydržecí doby dle § 134 obč. zák., jež započala běžet dne 27. ledna 1995, kdy vozidlo zakoupil v autobazaru. Vozidlo posléze držel v dobré víře až do okamžiku, kdy byl v srpnu roku 1998 vyzván policií, aby věc vydal jako věc důležitou pro trestní řízení. K tomu však došlo až poté, co již nabyl vlastnického práva k vozidlu vydržením. Tuto skutečnost podle dovolatele nemohou ovlivnit události, k nimž došlo později, a to ani uzavření kupní smlouvy s pojišťovnou ani trestní stíhání V. Ch., jenž měl autobazaru dodat kradené vozidlo. K uzavření kupní smlouvy, jež je podle dovolatele neplatná, došlo podle jeho slov pod tlakem, ve snaze zabránit další devastaci vozidla. Prohlášení učiněné v této souvislosti, jímž uznal vlastnické právo pojišťovny, pak na jeho vlastnickém právu nemůže nic změnit, neboť takovýmto uznávacím prohlášením se nelze vzdát vlastnictví k věci. Jako vlastníku vozidla tedy dovolateli náleží žalobou uplatněné právo na náhradu škody. Podle dovolatele navíc došlo ze strany odvolacího soudu k porušení procesně právních předpisů, jelikož rozhodl bez jednání, aniž by k tomu měl souhlas obou účastníků. Tyto důvody vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém stručném vyjádření označila rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání současně není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je třeba přípustnost v případě samostatných nároků s odlišným skutkovým základem posuzovat ohledně každého z nich zvlášť (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 9). Nárokem s odlišným skutkovým základem je i tvrzené právo na náhradu škody vzniklé tím, že dovolatel musel zaplatit náklady na parkovné vozidla. Protože penězi vyčíslená výše tohoto nároku nepřesahuje uvedený limit 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání v tomto rozsahu ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena. Dovolací soud tedy v tomto rozsahu dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.) a dále se zabýval přípustností dovolání proti zbylé části napadeného rozhodnutí v intencích § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případně nelze souhlasit s dovolatelem, že by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za zásadně právně významné ve smyslu tohoto ustanovení už z toho důvodu, že námitky dovolatele jsou spjaty s posouzením jedinečného skutkového stavu a jejich posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2368, svazek 28/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007). Nejvyšší soud opakovaně připomenul, že posouzení otázky, zda-li byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu držená věc patří, je především věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, dovolací soud by tuto úvahu mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1068, svazek 15/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3022/2008). Usoudily-li soudy v projednávané věci, že dovolatel nemohl být v dobré víře s ohledem na zabavení auta jako věci důležité pro trestní stíhání a především na skutečnost, že v roce 2000 uzavřel kupní smlouvu s pojišťovnou, jež tvrdila své vlastnické právo k tomuto vozu, nezdá se být úvaha soudů obou stupňů, že na straně dovolatele nemohl být naplněn předpoklad dobré víry, a to ani v době těmto událostem předcházející, nijak nepřiměřená okolnostem, neboť se lze domnívat, že přistoupil-li dovolatel na uzavření kupní smlouvy s pojišťovnou, musel již dříve mít pochybnosti o svém vlastnickém právu k předmětnému vozu, a nemohl jej (vlastnické právo k němu) tedy jako neoprávněný držitel vydržet. Za této situace tedy není možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani na nesprávnost posouzení předestřené otázky.
Vytknul-li dále dovolatel odvolacímu soudu porušení procesních předpisů, pak je třeba připomenout, že zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení dovodit jen tehdy, pokud je tato vada spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008). Dovolatelem tvrzená vada spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž by k tomu měl souhlas obou účastníků, však s takovouto otázkou nijak spojena není. Z obsahu spisu se nadto podává, že žalovaná svůj souhlas vyslovila přímo ve vyjádření k odvolání založeném na č. l. 156 a že tehdejší právní zástupkyni dovolatele byla zaslána a doručena výzva (dle doručenky na č. l. 157 p. v.), aby se vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, jejíž součástí je i poučení, že nevyjádří-li se ve lhůtě, bude soud předpokládat, že souhlasí s projednáním věci bez jednání. Jelikož ze spisu není patro, že by právní zástupkyně dovolatele na tuto výzvu nějak reagovala a trvala na nařízení jednání, není důvodu se domnívat, že by odvolací soud v tomto ohledu pochybil.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. května 2011


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu