28 Cdo 2420/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2420/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 23.3.2005, sp.zn. 30 Co 1/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 15 C 124/2002 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Obci Š., a 2. Obci J., o určení vlastnictví k pozemku, za vedlejší účasti v řízení Hnutí na ochranu majitelů realit, ČIO 26 62 96 31, 120 00 Praha 2, Vinohradská 32), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 4.9.2002, se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1021/1 (o výměře 8358 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 320 pro katastrální území a obec J. u Katastrálního úřadu v K., pracoviště S.

V žalobě bylo uvedeno, že tento pozemek získal žalobce do svého vlastnictví z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který zemřel 19.12.1938 ve Vídni. K předání dědictví došlo pozůstalostním soudem v Pardubicích v roce 1944 do rukou poručníka žalobce Ing. F. K. K. z H. Tato skutečnost byla zapsána v Zemských deskách českých a v příslušné vložce pozemkové knihy. Na tuto nemovitost, tvořící (spolu s jinými nemovitostmi) panství Z., byla zavedena národní správa rozhodnutím Zemského národního výboru v P. z 30.6.1945, čj. III 1a 768/1-1945. Později bylo vlastnické právo žalobce vážně ohroženo aplikací dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. , ale nedošlo k vydání řádného konfiskačního výměru tehdy místně příslušným správním orgánem (Okresním národním výborem ve S.) a který by byl adresován osobě F. K.; ani z archivních materiálů se nepodařilo shledat, že by nějaké konfiskační řízení ohledně pozemku parc. č. 1021/1 v katastrálním území J. proběhlo a že by k němu byli přizváni za tehdy nezletilého F. K. (narozeného v roce 1936) jeho matka M. K. nebo poručník Ing. F. K. K. Na žalobce nedopadají ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb., protože ho nelze považovat za Němce, neboť se svou matkou odjel již v roce 1940 do Argentiny ke své babičce a tam už trvale zůstal; jeho mateřskou řečí je španělština, nikdy při žádném sčítání obyvatelstva nebyl hlášen jako osoba německé národnosti, nebyl členem žádné německé organizace, skupiny, útvaru či politické strany. Za těchto okolností žalobce svého vlastnického práva k pozemku v obci J. nikdy nepozbyl a má proto naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, aby tak bylo dosaženo souladu mezi uvedeným právním stavem a zápisem v katastru nemovitostí, kde ohledně pozemku parc. č. 1021/1 v katastrálním území J. jsou nyní zapsány obce Š. a J., každá k ideální polovině uvedeného pozemku.

Žalovaná Obec Š. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděný pozemek, který je ve spoluvlastnictví Obce Š. a Obce J. nabyla v souladu s právními předpisy. Jde o obecnou veřejnou cestu umožňující přístup k místnímu hřbitovu a kostelu i k přilehlým pozemkům, patřícím různým majitelům.

Také žalovaná Obec J. navrhla zamítnutí žaloby a poukazovala na to, že ohledně mlýna čp. 38 v J. a zemědělských pozemků v J. byla dne 14.8.1945 vydána (pod č. 9851) konfiskační vyhláška Okresního národního výboru ve S. vůči F. O. K., neznámého pobytu, jako osobě německé národnosti, a to podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., která byla vyvěšena od 16.8.1945 do 31.8.1945 na úřední tabuli ONV S., a proti ní nebyly podány žádné námitky (jak to sdělil Okresní národní výbor ve S. dne 17.11.1946 pod čj. 428515-IX.B.31).

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 30.7.2003, čj. 15 C 124/2002-92, byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1021/1 (o výměře 8358 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 320 pro katastrální území J. u Katastrálního úřadu v K., pracoviště S. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze 7.1.2004, sp.zn. 30 Co 480/2003, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že zatím tu nejsou v tomto řízení podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu bude v dalším průběhu řízení třeba, aby soud vyzval žalované k doplnění potřebných tvrzení a důkazů (podle § 118a občanského soudního řádu), týkajících se oprávněnosti držby a jejího počátku, aby bylo možné posoudit, zda žalované obce mohly nabýt vlastnické právo k předmětné pozemkové parcele vydržením; nebylo také v řízení objasněno, zda tu došlo k přechodu pozemku do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb.

Okresní soud v Kladně pak vynesl rozsudek z 25.8.2004, čj. 15 C 124/2002-176, jímž žalobu žalobce opět zamítl. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku se soud prvního stupně zabýval především tím, zda je dána jeho pravomoc k projednání této právní věci s mezinárodním prvkem (když žalobce je argentinským občanem a žije v Argentině) a dospěl k závěru, že pravomoc českého soudu je tu dána podle ustanovení § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a místní příslušnost Okresního soudu v Kladně je tu dána podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. g/ občanského soudního řádu.

Soud prvního stupně měl za to, že žalobce je v této právní věci aktivně legitimován, když jde o pozemek, který mu byl na základě odevzdací listiny soudem předán z majetku po jeho zemřelém otci, a že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem (srov. § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení rozsudkem soudu, zejména z hlediska zamýšlené změny zápisu v katastru nemovitostí ohledně jím v žalobě uváděného pozemku. Na základě dekretu č. 5/1945 Sb. byla v roce 1945 zavedena na tuto nemovitost národní správa, což bylo vyznačeno ve vložce č. 1626 pozemkové knihy pro katastrální území J. Pozemek parc. č. 1021/1 v tomto katastrálním území byl užíván Místním národním výborem ve Š. a Místním národním výborem v J.; obě tyto obce jsou zapsány jako vlastnice v katastru nemovitostí; tím je dána pasívní legitimace obou obcí v tomto sporu.

Pokud šlo o přechod majetku žalobce na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb., poukazoval soud prvního stupně na to, že podle ustanovení § 1 odst. 1 uvedeného dekretu došlo s okamžitou platností a bez náhrady pro účely pozemkové reformy ke konfiskaci zemědělského majetku zejména všech osob německé a maďarské národnosti; podle ustanovení § 1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. bylo možné připustit výjimku z konfiskace, a to okresním národním výborem na návrh příslušné rolnické komise; pochybné případy předkládal okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postupoval Ministerstvu zemědělství ke konečnému rozhodnutí (v dohodě s Ministerstvem vnitra). Právním důvodem konfiskace tu byl samotný dekret č. 12/1945 Sb., nikoli až následné správní rozhodnutí, které má pouze deklaratorní rozhodnutí, a taková rozhodnutí byla vydávána, zejména požádal-li o rozhodnutí vlastník nemovitostí, postižených konfiskací. Soud prvního stupně byl toho názoru, že žalobce byl po svém otci osobou německé národnosti ve smyslu tehdy platného ustanovení § 146 obecného zákoníku občanského z roku 1811; otec žalobce se při sčítání obyvatelstva v roce 1930 hlásil k německé národnosti. Vyhlášku Okresního národního výboru ve S. ze 14.8.1945, čj. 9851, pokládal soud prvního stupně za správní rozhodnutí, jímž byl F. O. K., neznámého pobytu, označen za osobu německé národnosti, jejíž zemědělský majetek v J. byl konfiskován. Tato vyhláška byla doručena vyvěšením na úřední tabuli ve shodě s ustanovením § 33 nařízení vlády č. 8/1928 Sb. Soud prvního stupně se tu nezabýval správností uvedené vyhlášky, nýbrž jen její právní mocí a vykonatelnosti, což shledal v tomto případě za splněné. Uvedená vyhláška byla vydána před rozhodným obdobím (25.2.1948-1.1.1990) podle zákona č. 229/1991 Sb., takže ustanovení tohoto zákona na projednávanou právní věc nedopadala.

Do vlastnictví žalovaných přešel žalobcem uváděný pozemek dne 24.5.1991 podle ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť ke dni 23.11.1990 k němu příslušelo žalovaným obcím právo hospodaření. Soud prvního stupně poukazoval i na to, že tu jde o pozemek veřejnou cestu, kterou užívali i užívají obyvatelé obou obcí a jde o jedinou přístupovou cestu k místnímu hřbitovu, kde jsou pohřbíváni zemřelí z obou obcí.

Soud prvního stupně byl i toho názoru, že vlastnické právo na straně žalovaných obcí lze označit i za právo vydržené.

O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně z 25.8.2004, čj. 15 C 124/2002-170, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 23.3.2005, sp.zn. 30 Co 1/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou žalobcem tvrzené podjatosti členů senátu odvolacího soudu. Tato námitka byla žalobcem odůvodněna tím, že tu došlo k řadě zásahů státu ve všech věcech, v nichž je žalobce účastníkem řízení, soudci na území celé České republiky nerozhodují nezávisle, takže v těchto právních věcech by už neměl rozhodovat žádný soud na území České republiky. Tuto námitku nepovažovali členové senátu odvolacího soudu za důvodnou, když v dané konkrétní věci nebylo nikým do projednávání a rozhodování soudu zasahováno a vyjadřováním představitelů státní moci i dalších politiků ke sporům žalobce ve sdělovacích prostředcích se necítí ovlivněni .

Odvolací soud uváděl, že vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně; rozhodnutí soudu prvního stupně považoval odvolací soud za věcně správné.

Shodně se závěry soudu prvního stupně byl i odvolací soud toho názoru, že v této věci s mezinárodním prvkem (žalobce má bydliště v Argentině a má i argentinské státní občanství) je dána pravomoc českého soudu i místní příslušnost Okresního soudu v Kladně. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, měl za to, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu. Byl rovněž toho názoru, že pasívní legitimace žalovaných v tomto sporu vyplývá z toho, že jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastníci nemovitostí, o něž v tomto sporu jde.

Odvolací soud se zabýval i návrhem žalobce, aby odvolací soud postoupil Evropskému soudnímu dvoru k řešení předběžné otázky, žalobcem formulované, týkající se výkladu článku 2 a 6 Smlouvy o Evropské Unii ve vztahu k interpretaci vnitrostátních předpisů, umožňujících zbavení vlastnického práva vlastníka k nemovitosti a že postačuje obecná právní norma, neoznačující ani osobu vlastníka jeho jménem, příjmením či jiným osobu individualizujícím znakem, ani individualizační znaky konkrétní nemovitosti, a to i v případě, kdy je interpretována a aplikována právní norma, přijatá za součást právního řádu členského státu ještě před přijetím Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948, jakož i otázky možnosti přenést rozhodovací pravomoc soudu členského státu Evropské unie v konkrétní věci na soudy jiného státu. Odvolací soud byl toho názoru, že Evropský soudní dvůr rozhoduje pouze předběžné otázky k výkladu předpisů komunitárního práva, nikoli předpisů vnitrostátních. Předběžné otázky výkladu komunitárního práva se mohou týkat i výkladu národního práva, ale pouze v tom případě, kdy se jedná o národní právo, které odkazem či doslovnou reprodukcí ustanovení komunitárního práva dobrovolně rozšiřuje aplikovatelnost komunitárního práva i na situace nespadající do jeho působnosti . V daném případě však není, podle názoru odvolacího soudu, na místě aplikovat předpisy komunitárního práva.

Odvolací soud byl toho názoru, že žalobce se stal vlastníkem dědictví po svém otci O. F. K. na základě odevzdací listiny soudu. Došlo i k zápisu vlastnického práva žalobce do pozemkových knih. Svého vlastnictví však žalobce pozbyl konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. K této konfiskaci docházelo ex lege okamžikem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945). Odvolací soud byl toho názoru, že nebylo za všech okolností třeba, aby byl vydán v každém případě deklatorní akt, vyslovující splnění předpokladů konfiskace; takové rozhodnutí může vydat příslušný správní orgán, uzná-li to za potřebné z úřední moci a dále k návrhu legitimované osoby příslušný orgán rozhodnutí vydat musí. I bez administrativního rozhodnutí nastala tu tedy ex lege i ex tunc konfiskace ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.

Odvolací soud měl za to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo doloženo, že tu došlo k vydání vyhlášky Okresního národního výboru ve S. ze 14.8.1945, č. 9851, týkající se jiných pozemků v obci J., která má náležitosti správního aktu, týká se osoby žalobce i jeho majetku, který byl postižen konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž tato vyhláška byla vyvěšena na úřední tabuli, což bylo také na vyhlášce vyznačeno. Odvolací soud měl také za to, že tato vyhláška je pravomocná a vykonatelná. Odvolací soud dovozoval, že touto vyhláškou byl žalobce tzv. kategorizován z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb.

Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobce pozbyl své vlastnické právo k pozemku parc. č. 1021/1 v katastrálním území J. konfiskací podle dekretu č. 12/1945.

Odvolací soud se však neztotožňoval s úvahou soudu prvního stupně, že k převzetí předmětné nemovitosti mohlo dojít v rozhodném období, vymezeném v zákoně č. 229/1991 Sb., bez právního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. . Odvolací soud naopak měl za to, že soud prvního stupně správně uvedl, že i za předpokladu, že by žalobce své vlastnické právo nepozbyl konfiskací, nelze žalobě vyhovět, protože žalované obce, pokud by nenabyly vlastnické právo na základě zákona č. 172/1991 Sb., nabyly by ho vydržením .

Z těchto uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodováno s přihlížením k tomu, že obě žalované obce se náhrady nákladů řízení vzdaly.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12.6.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 29.7.2005 u Okresního soudu v Kladně, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal své dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu i podle ustanovení § 237 odst. 3 téhož právního předpisu. Uváděl, že toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení před odvolacím soudem je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Přípustnost svého dovolání dovolatel dovozoval především z toho, že jeho dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázku, která je odvolacími soudy i dovolacím soudem řešena rozdílně. Dovolatel uváděl, že např. Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku z 30.5.2003, sp.zn. 19 Co 172/2003, vyjádřil v právní věci určovací žaloby právní názor, že tu právním důvodem konfiskace je příslušný dekret presidenta republiky a výměry okresních národních výborů pouze deklarují oprávněnost použití ustanovení dekretů, nicméně nelze přehlédnout skutečnost, že ke konfiskaci docházelo až na základě právně účinného správního rozhodnutí . Naproti tomu v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec z 19.5.2004, sp.zn. 35 Co 292/2003, bylo konstatováno, že žalobce své vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyl v důsledku konfiskačního procesu, který byl platně dovršen konfiskací majetku dnem účinnosti dekretu stanovícího konfiskaci . V rozsudcích Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice z 31.3.2005, sp.zn. 22 Co 385/2004 a sp.zn. 22 Co 359/2004, se uvádělo, že teprve rozhodnutím příslušného správního úřadu o konfiskaci byla konfiskace majetku dovršena . V rozsudku Nejvyššího soudu z 28.5.2003, 22 Cdo 683/2002, bylo uvedeno: K přechodu majetku na stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo ze zákona s účinky ex tunc, a to k okamžiku účinnosti dekretu. Tyto účinky nastaly za předpokladu, že se týkaly zemědělského majetku subjektů uvedených v § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Rozhodnutí příslušného správního úřadu o konfiskaci bylo rozhodnutím toliko deklaratorním (tj. stvrzovalo skutečnost, k níž již dříve došlo); bez jeho vydání však nešlo s majetkem uvedených subjektů nakládat jako s majetkem státu .

Dovolatel měl dále za to, že zásadní význam jeho dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spočívá také v tom, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení, otázkou opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilce a doručování správního rozhodnutí takové osobě .

V konfiskačním řízení v roce 1945 nebyl tehdy nezletilý dovolatel, který je narozen 7.10.1936, nikým zastoupen; v tomto řízení však nemohl nezletilec jednat sám a jemu samému nemohlo být rozhodnutí doručováno přímo. Navíc úkony zástupců nezletilce, které měly dopad na nezletilcova majetková práva, podléhaly schválení opatrovnických (poručnických) soudů. Opačný postup správního orgánu v daném případě je podle názoru dovolatele absolutně nepřijatelný a nebylo možné, aby se tím odvolací soud v tomto soudním řízení nezabýval.

Dovolatel je toho názoru, že jeho vlastnictví tu na jiný subjekt po právu nepřešlo, a to ani na základě dekretu č. 12/1945. Na osobu žalobce nelze aplikovat vymezení národnosti (německé nebo maďarské), jak je obsaženo v ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Žalobce vzhledem ke svému věku se nemohl při předválečném sčítání obyvatelstva hlásit k německé národnosti, nebyl členem nějakých německých národních skupin nebo útvarů anebo politické strany sdružující osoby německé národnosti. Podle názoru dovolatele byl i jeho otec osobou české národnosti.

Dovolatel je toho názoru, že je zcela nesprávný výklad dekretu č. 12/1945 Sb. odvolacím soudem, uváděný v tom smyslu, že ke zbavení vlastnického práva k nemovitosti postačuje obecná právní úprava neoznačující ani osobu vlastníka jeho jménem, příjmením či jiným osobu individualizujícím znakem a neobsahující ani individuální znaky konkrétní nemovitosti a že by dekretem č. 12/1945 Sb. byla umožněna konfiskace majetku bez nutnosti vydání individuálních správních aktů. Bez individuálních správních aktů tu nemohlo docházet k završení konfiskačního procesu, tedy ani k přechodu konfiskovaného majetku na stát. V daném případě nebyl, jak uváděl i odvolací soud ve svém rozhodnutí z 23.3.2005, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, k dispozici konfiskační výměr či vyhláška, které by se týkaly sporné nemovitosti, o níž v tomto řízení jde. Dovolatel také nesouhlasí s názorem, že tu byl F. O. K. kategorizován vyhláškou Okresního národního výboru ve S. ze 14.8.1945, č. 9851, jako osoba, jejíž veškerý zemědělský majetek podléhal konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb.; tím méně lze tuto kategorizaci dovozovat z jiných výměrů, sdělení a jiných listin správních úřadů, které se netýkaly nemovitostí v katastrálním území J. Dovolatel kromě toho vyslovoval pochybnosti o samotné vyhlášce Okresního národního výboru ze 14.8.1945 a její pravosti; dovolatel současně zdůrazňoval i to, že tentýž národní výbor vyhláškou z téhož dne a téhož čísla vydal vyhlášku o konfiskaci znějící na jméno K. K., takže tu soud měl k dispozici dvě vyhlášky vzájemně si odporující, tedy důkazy, které by měly být hodnoceny shodně zákonu odpovídajícím způsobem.

Dovolatel je i toho názoru, že tu mělo dojít k vydání výměru správního orgánu a nikoli vyhlášky, jak to totiž odpovídalo ustanovením tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb. Uveřejnění veřejné vyhlášky na úřední tabuli bylo, podle uvedeného předpisu, jen způsobem doručení správního aktu osobám, jejichž pobyt nebyl znám, nebo osobám, které nebyly úřadu známy (srov. § 33 vládního nařízení č. 8/1928 Sb.), a to přes vykonané šetření, provedené úřadem o takových osobách. Tyto podmínky v daném případě nebyly splněny. Citované ustanovení vládního nařízení č. 8/1928 Sb. výslovně uvádělo, že veřejnou vyhláškou bylo možno doručovat, nebyl-li účastníku řízení ustanoven zástupce, zmocněnec nebo opatrovník. F. K., který byl roce 1945 v době konání konfiskačního řízení nezletilou osobou, nebyl v tomto řízení, třebaže nebyl nikým zastoupen, ustanoven opatrovník, jak by to odpovídalo ustanovením § 14 a § 16 tehdy platného nařízení vlády č. 8/1928 Sb.

Dovolatel nesouhlasil také s názorem odvolacího soudu, že pokud by dovolatel nepozbyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem konfiskací, pozbyl by je v důsledku vydržení vlastnického práva ze strany žalovaných obcí . Dovolatel má naproti tomu za to, že názor odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Žalované obce nemohly vydržet vlastnické právo k nemovitosti, o niž v tomto řízení jde, neboť ji nedržely v dobré víře po zákonem stanovenou vydržecí dobu.

Dovolatel posléze vyslovoval názor, že odvolací soud nedůvodně nevyhověl návrhu žalobce na předložení jím formulovaných předběžných otázek k vyřešení Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství, třebaže žalobce tento návrh přesvědčivě odůvodnil. Obrací se proto dovolatel i na dovolací soud, aby podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství předložil Soudnímu dvoru v Lucemburku jednak ty předběžné otázky, které žalobce formuloval v odvolacím řízení a dále také tuto předběžnou otázku: Lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy, respektive soudci, určitého členského státu ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu, svou nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu Evropské unie? .

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ i odst. 3 občanského soudního řádu. Podle těchto ustanovení je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 15 C 124/2002 Okresního soudu v Kladně), že by tu odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, některou právní otázku, která by jako nová právní otázka (dosud neřešená dovolacím soudem v jeho rozhodování zejména s následným uveřejněním rozhodnutí především ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo i dovolacím soudem. Za takovou novou právní otázku, řešenou rozdílně v rozhodování odvolacích soudů nebo dovolacího soudu, nelze považovat dílčí výkladové rozdíly (na něž poukazoval dovolatel ve svém dovolání uvedením některých příkladů z rozhodnutí odvolacích soudů), navazující již na výkladové závěry z uveřejněné judikatury obecných soudů, nebo i z nálezů či usnesení Ústavního soudu ČR.

V řízení o dovolání bylo tu třeba posoudit ještě, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V této právní věci žalobce ve své žalobě, ve svých vyjádřeních v průběhu řízení před soudy obou stupňů i ve svém dovolání tvrdil, že nemovitost, uváděná v jeho žalobě, nebyla v roce 1945, ani později konfiskována podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže je nadále jejím vlastníkem.

Podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945). Konfiskační výměr, jako akt deklarující a zároveň prováděcí, pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem určeny. Teprve konfiskačním výměrem, jako aktem správním, byla konfiskace dovršena (srov. nález Ústavního soudu ČR z 20.10.1999, II. ÚS 405/98, uveřejněný pod č. 146 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

V usnesení Ústavního soudu ČR z 10.11.1994, IV. ÚS 89/94, uveřejněném pod č. 20 (usnesení) ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Jestliže k vydání rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., popřípadě podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., v projednávané věci došlo alespoň v některých případech k tomu, že byl původní vlastník již těmito rozhodnutími z hlediska citovaných dekretů kategorizován , takže i tam, kde toto rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebylo vydáno a nebylo zapsáno v pozemkové knize, byl nepochybně i v těchto případech dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Mimo rámec správního soudnictví není soud (v občanském soudním řízení) oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, je nicotný.

Z těchto základních právních závěrů vycházel dovolací soud při posuzování toho, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, které tu aplikoval, tj. ustanoveními dekretu č. 12/1945 Sb. Otázkou dopadu ustanovení tohoto dekretu na případ konfiskace majetku, o nějž jde v této právní věci, se odvolací soud zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (sp.zn. 30 Co 1/2005 Krajského soudu v Praze), napadeného dovoláním dovolatele, a to na str. 8-11. Tomuto rozboru právních důsledků ustanovení § 1 odst. 1 a 2, § 3 odst. 1 a § 4 dekretu č. 12/1945 Sb. nelze vytknout, že by v něm šlo o řešení právní otázky v rozporu s uvedenými hmotněprávními ustanoveními citovaného dekretu. Tato ustanovení i podle názoru dovolacího soudu na daný případ dopadala a konfiskace tu byla dovršena i vydáním konfiskačního rozhodnutí, jímž došlo dostatečně určitým způsobem k vymezení subjektu vlastnictví zemědělského majetku v katastrálním území J. Toto konfiskační rozhodnutí (vyhláška Okresního národního výboru ve S. ze 14.8.1945, č. 9851) také zřetelně kategorizovala, že se vyhláška týkala zemědělských nemovitostí F. O. K. v katastrálním území J. (nemovitostí tvořících panství Z., srov. k tomu i článek IV. žaloby žalobce ze 16.8.2002), zkonfiskovaných pro účely pozemkové reformy, takže na tento majetek F.O.K. v katastrálním území a v obci J. vyhláška dopadala, i když vedle sedmi jmenovitě ve vyhlášce uvedených nemovitostí pozemek parc. č. 1021/1 výslovně uveden nebyl; dovození tzv. kategorizace tu bylo plně na místě, protože šlo o konkrétní konfiskační rozhodnutí, vymezující (vedle osoby konfiskací postižené) konfiskovaný majetek v obci J. Výjimku ohledně některých z těchto konfiskovaných pozemků nebylo možné přesvědčivě dovodit z nějakého rozhodnutí, jež by bylo vydáno podle ustanovení § 1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. Nešlo tu tedy o obecnou či abstraktní kategorizaci zemědělského majetku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., jež by byla vzata např. z rozhodnutí správního orgánu týkajícího se kupř. zemědělského majetku v jiném katastrálním území, ležícím ve zcela jiném regionu.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu bylo třeba se rovněž zabývat dovolatele zdůrazňované údajné potřeby řešení nové právní otázky, spočívající podle jeho názoru v nutnosti soudního posouzení otázky zastoupení nezletilého účastníka v samotném správním řízení . Podle názoru dovolacího soudu je však řešení i této otázky zahrnuto v právním závěru z již zmíněného rozhodnutí, uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek o rozsahu posuzování správnosti správního aktu mimo rámec správního soudnictví, spočívajícího výsledně jen v tom, zda v konkrétním případě jde nebo nejde o tzv. paakt. Odvolací soud se však i tou otázkou ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatele, zevrubně zabýval, a to jednak co do formy vydaného konfiskačního rozhodnutí příslušného správního orgánu, dále z hlediska rozhodování správního orgánu ohledně subjektu, jehož se rozhodnutí o konfiskaci týkalo (např. ohledně tehdejšího pobytu žalobce i jeho matky a poručníka v srpnu 1945 po dřívějším odstěhování se žalobce spolu s matkou z Československa i z Evropy a také po odsunu poručníka žalobce z území ČSR do Německa v době krátce před vydáním konfiskačního rozhodnutí ze srpna 1945) a rovněž i z hlediska způsobu doručení vyhlášky o konfiskaci jejím vyvěšením na úřední tabuli za již uvedené situace tři měsíce po skončení války a v průběhu odsunu německého obyvatelstva, zejména ze sudetského pohraničí. Nebylo tedy ze strany odvolacího soudu opomenuto nic podstatného, co by představovalo řešení právní otázky, jež by dosud byla nedořešena v rozhodování dovolacího soudu na rozdíl od dostatečně zřejmého vyjádření právního závěru k otázce rozsahu přezkoumání správnosti správního aktu soudem v občanském soudním řízení, obsaženého již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tedy co do rozdílu v posuzování tzv. paaktu a případných vad správního aktu, jímž je soud zásadně vázán). Nebyl tu tedy, podle názoru dovolacího soudu, splněn ani tento zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (v návaznosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu).

Protože tedy dovolání dovolatele směřovalo proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebyla řešena právní otázka, která by byla rozhodována zásadně rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka v rozporu s hmotným právem a ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz k tomu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu), přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného. U dovolání nepřípustného se pak již dovolací soud nezabývá posouzením dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku, a to ve znění formulovaném dovolatelem (jehož základem bylo posléze přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu v konkrétní právní věci na soud jiného členského státu Evropské unie), podle názoru dovolacího soudu neodpovídá takový podnět žádné dvoustranné či mnohostranné mezinárodní smlouvě, jíž je Česká republika vázána (srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani žádnému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud nesdílí ani názor dovolatele, že takový postup by odpovídal článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství a článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.

Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod-zásadách, které jsou společné členským státům . Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států obracejí na Soudní dvůr v Lucembursku s otázkami výkladu či platnosti práv Evropských společenství. Ze žádného dovolatelem uváděných ustanovení práva Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání právní věci soud jiného členského státu Evropské unie ani na základě práva Evropských společenství.

Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní dvůr Evropských společenství a už vůbec ne ze soudu jednoho členského státu na soudy jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu Soudnímu dvoru předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání dovolatele. Dovolatelem namítané okolnosti postrádají aspekt práva Evropských společenství. Soudní dvůr v Lucemburku podle své ustálené judikatury odmítne předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc C291/96 Trestní stíhání proti Martinu Grado a Shadid Bashir /1997/, ECR I-5331, bod 12, věc 229/95 Kremzo w v.Rakousko /1997/ ECR I-2629, bod 19, či věc C-144/95 Maurin /1996/, ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z ustálené judikatury Soudního dvora v Lucemburku plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem prodlužování řízení ze strany procesních účastníků řízení. Podání předběžné otázky v podobném případě s následkem nepřípustnosti předložení otázky bude odmítnuto (srov. např. věc 244/80 Foglia v. Novello /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc Maria Alonia v.Giorgio Poidomani a Franco Baglieri /1981/ ECR 1563, bod 6).

Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká povinnost v otázce vznesené dovolatelem a ani oprávnění obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o předběžnou otázku (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 2315, bod 18).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným obcím v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. listopadu 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu