28 Cdo 2416/2002
Datum rozhodnutí: 25.09.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2416/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání P. O., státního podniku (v likvidaci), O.,zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28.3.2002, sp.zn. 9 Co 654/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 25 C 173/97 (žalobců: 1. L. K., 2. K. K., 3. M. K. a 4. V. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. Statutárnímu městu O., a B. P. O., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 7.5.1997 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobci domáhali, aby rozsudkem soudu bylo určeno, že pozemek parc. č. 443-ostatní plocha, zapsaný na listu vlastnictví č. 1787 pro katastrální území M. O. u Katastrálního úřadu v O., není vlastnictvím žalovaného Města O. V žalobě bylo uvedeno, že dne 30.4.1991 byla sepsána a podepsána dohoda o vydání uvedené nemovitosti podle zákona č. 403/1990 Sb., jež byla uzavřena mezi oprávněnými osobami F. K., L. K., K. K., V. K. a M. K. a povinnou osobou P. O., státním podnikem. V průběhu řízení o registraci této dohody bývalým Státním notářstvím v O. se záporné rozhodnutí tohoto notářství stalo předmětem odvolacího a dovolacího řízení u Krajského soudu v Ostravě a u Vrchního soudu v Praze a posléze po zrušovacím rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě se věc dostala katastru nemovitostí. Během tohoto řízení došlo k tomu, že kupní smlouvou z 21.7.1993, uzavřenou mezi P. O., s.p., a Městem O., byl pozemek parc. č. 443 převeden na Město O. Žalobci proto nedosáhli vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí podle uvedené dohody z 30.4.1991 a posléze byli odkázáni domáhat se svých práv v občanském soudním řízení.

Žalované Statutární město O. navrhlo zamítnutí žaloby žalobců, protože smlouva o převodu nemovitosti s P. O. byla uzavřena platně, neboť podnik P. O. měl právo hospodaření s převáděnými pozemky a žalované město bylo v dobré víře, že podnik P. O. může s pozemky nakládat.

Žalovaný podnik P. O. navrhl rovněž zamítnutí žaloby, protože smlouva se Statutárním městem O. byla uzavřena platně. K prodeji nemovitostí přistoupil žalovaný P. O. proto, že bývalé státní notářství zamítlo návrh na registraci dohody o vydání nemovitostí, uzavřené mezi P. O. a žalobci (jejich právními předchůdci), a odvolací soud toto rozhodnutí státního notářství potvrdil.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 29.1.2001, čj. 25 C 173/97-115, byl zamítnut žalobní návrh žalobců na určení, že Město O. není vlastníkem pozemku parc. č. 443-ostatní plochy v katastrálním území M. O., zapsaného na listu vlastnictví č. 1787 u Katastrálního úřadu v O. Výrokem téhož rozsudku bylo také určeno, že P. O., státní podnik v likvidaci, má právo hospodaření k pozemku parc. č. 443-ostatní plocha v katastrálním území M. O. Bylo rozhodnuto, že oba žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 8.312,0 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobní návrh byl podán zčásti důvodně. Soud shledal naléhavý právní zájem žalobců na určení toho, že žalovanému P. O. náleží právo hospodaření k nemovitosti, protože určení této skutečnosti je podmínkou toho, aby katastrální úřad mohl rozhodnout o návrhu na vklad vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí, když rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí je zdůvodňováno tím, zda v době zahájení řízení o povolení vkladu vlastnictví do katastru nemovitostí byla či nebyla splněna podmínka oprávnění nakládat s předmětem vkladu, a to na straně subjektu, který se žalobci uzavřel dohodu o vydání věci.

Pokud šlo o dohodu, uzavřenou mezi žalobci a žalovaným P. O. podle zákona č. 403/1990 Sb., soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že se ztotožňuje s argumentací žalobců, že tu ustanovení § 22 zákona č. 403/1990 Sb. zabraňuje, aby dříve, dokud nebudou spory, týkající se majetku na který byl uplatněn restituční nárok, vyřešeny, nemohla s nimi povinná osoba disponovat.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně poukazoval ohledně žalobců i na to, že dědicem původní žalobkyně F. K., zemřelé v průběhu řízení dne 16.4.1998, je K. K.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Usnesením Okresního soudu v Ostravě z 29.1.2001, čj. 25 C 173/97-118, bylo pak ještě uloženo žalobcům zaplatit společně a nerozdílně 1.000 Kč Okresnímu soudu v Ostravě na soudní poplatek do 3 dnů od právní moci usnesení.

O odvolání žalobců i žalovaného Města O. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 29.1.2001, čj. 25 C 173/97-114 Okresního soudu v Ostravě, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 28.3.2002, sp.zn. 9 Co 654/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo především zastaveno odvolací řízení zahájené k odvolání žalobců . Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve znění: Určuje se, že hospodaření s pozemkem parc. č. 443-ostatní plochou v katastrálním území M. O., který je zapsán v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví č. 1787 přísluší žalovanému P. O., s.p. (v likvidaci) . Ve výroku o nákladech řízení (označenému III.) byl rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Oběma žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům, a to každému z nich, po 6.037,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především uvedeno, že bylo podle ustanovení § 207 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodnuto o zpětvzetí odvolání žalobců a odvolací řízení o odvolání žalobců bylo zastaveno.

Pokud šlo o výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že žalovanému P. O. náleží právo hospodaření ke spornému pozemku a pokud šlo o výrok o nákladech řízení, byl odvolací soud toho názoru, že tu je na místě změnit jen výrok o nákladech řízení, nikoli však uváděný určovací výrok. Odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) měl za to, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení za situace, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník sporného pozemku zapsáno žalované Město O., a to právě na základě smlouvy z 21.7.1991, uzavřené s převádějícím P. O., takže tu je závažné prokázání toho, že tomuto subjektu (P. O.) příslušelo oprávnění s předmětem smlouvy nakládat.

Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně byl v daném případě toho názoru, že P. O., s.p., porušil svou povinnost stanovenou v § 22 zákona č. 403/1990 Sb., když majetek ve své dispozici převedl na žalované Město O. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně výslovně neuvedl, že smlouvu žalovaných z 21.7.1993 považuje za neplatnou, avšak závěr o neplatnosti této smlouvy je v rozhodnutí obsažen implicitně . Odvolací soud dále dovozoval, že zamítnutím návrhu na registraci smlouvy o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. bývalým státním notářstvím nepřestal být P. O., s.p., povinnou osobou podle téhož zákona, na kterou se vztahovala povinnost stanovená v § 22 zákona č. 403/1990 Sb., tj. povinnost až do vydání věcí oprávněné osobě (oprávněným osobám) nepřevést věci do vlastnictví jiného, což žalovaný P. O. nerespektoval. Odvolací soud dospěl tedy k právnímu závěru, že smlouva mezi P. O., s.p., a Městem O. z 21.7.1993 byla absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku jako úkon, který svým obsahem odporuje zákonu.

Odvolací soud ještě dodával, že ani případné povolení výjimky podle ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. nemohlo vyloučit zákaz převodu vlastnictví k věcem, který vyplývá z ustanovení § 22 zákona č. 403/1990 Sb. Nepovažoval proto odvolací soud za nutné zabývat se odvolacími námitkami žalovaných, které se týkaly uvedené výjimky.

Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ve znění podle úpravy, kterou provedl v tomto výroku u odvolacího jednání.

O nákladech řízení rozhodl dovolací soud s poukazem na ustanovení § 220, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a 2 a § 140 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení zastupovala žalovaný státní podnik P. O., dne 14.5.2002 a dovolání ze strany tohoto žalovaného podniku bylo podáno 12.8.2002 u Okresního soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (ve výroku značeném II.) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel byl toho názoru, že odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí důležitou právní otázku, ale jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolávající se státní podnik P. O. vyslovoval především nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že by kupní smlouva z 21.7.1993, uzavřená mezi ním a žalovaným Městem O., byla absolutně neplatnou. Byla totiž uzavřena až poté, kdy nedošlo k registraci dohody o vydání nemovitého majetku a vzájemné vypořádání nároků, která již v roce 1991 byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným P. O. Tato dohoda nebyla bývalým státním notářstvím registrována a návrh na její registraci byl rozhodnutím bývalého Státního notářství v O. z 12.6.1991, sp.zn. RE 159/91, zamítnut; k odvolání nabyvatelů rozhodl krajský soud v Ostravě usnesením z 23.12.1992, sp.zn. 14 Co 279/92, jímž potvrdil rozhodnutí bývalého státního notářství. Podle názoru dovolatele tedy v důsledku výsledků tohoto řízení jeho povinnost podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. zanikla a tedy kupní smlouva z 21.7.1993 byla platným právním úkonem.

Potom bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě z 23.12.1992 napadeno dovoláním a rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 29.11.1993, 4 Cdo 34/93, bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem z 20.9.1994 zrušil rozhodnutí bývalého Státního notářství v O. ze 14.8.1992, sp.zn. RE 159/92, a věc vrátil k dalšímu řízení Katastrálnímu úřadu v O. Tento katastrální úřad dne 29.1.1996 (pod čj. 1-V6-3049/94) zamítl návrh na vklad do katastru nemovitostí podle dohody o vydání nemovitosti žalobcům, přičemž poukazoval na to, že jako vlastník nemovitosti (pozemku parc. č. 443 v O.) je v katastru nemovitostí zapsáno Město O. a nikoli již P. O., s.p. Uvedené rozhodnutí Katastrálního úřadu v O. z 29.1.1996 bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 14.1.1997, sp.zn. 22 Ca 154/96; v tomto rozsudku krajský soud v Ostravě uváděl, že žalobcům, pokud zpochybňují skutečnost, k níž došlo při vkladu kupní smlouvy z 21.7.1993, nic jim nebrání, aby se svých práv domáhali v nalézacím řízení u obecného soudu. Dovolatel nesdílel názor obsažený v rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje jeho dovolání, že totiž tu nelze použít ustanovení § 243d odst. 2 občanského soudního řádu a že přes všechna uváděná rozhodnutí bývalého státního notářství, Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Praze i Katastrálního úřadu v O. nedošlo k žádné změně u povinné osoby (tj. u P. O.), pokud jde o zákaz převodu vlastnictví věcí, odňatých podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.

Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání dovolatele tu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl ve věci samé jinak proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu nutné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě z obsahu soudního spisu (sp.zn. 25 C 173/97 Okresního soudu v Ostravě), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Při další úvaze o tom, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě při úvaze o tom, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, bylo nutno vycházet z právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek bylo vyloženo, že státní podnik nemůže mít nikdy naléhavý právní zájem na určení, že stát je vlastníkem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu); může se však domáhat určení, že státní podnik má ke sporným věcem právo hospodaření.

Písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovité věci (§ 5 odst. 2 a 3 zákona č. 403/1990 Sb.) podléhá vkladu do katastru nemovitostí podle ustanovení § 2 zákona č. 265/1992 Sb. (viz ze stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 111 /245/).

Je-li sepsána dohoda o vydání věci, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou, má být věc neodkladně vydána (srov. § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 sb.). Doba do zápisu vkladu práva na nemovitost do katastru nemovitostí by zpravidla prodlužovala 30 denní lhůtu k vydání věci, uvedenou v § 19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.; k tomuto prodlužování není v zákoně č. 403/1990 Sb. žádná opora (viz ze stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 113 /247/).

Podle ustanovení § 22 odst. 1 věta za středníkem, zákona č. 303/1990 Sb., nemůže ode dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (od 1.11.1990 viz § 26 zákona č. 403/1990 Sb.) povinná osoba odňaté věci (srov. § 1 zákona č. 403/1990 Sb.), jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, ani přenechat jinému do užívání. Sankcí za neuspokojení nároků oprávněné osoby (§ 22 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. není povinná osoba postihována uložením této sankce výrokem nějakého rozhodnutí, nýbrž je-li v prodlení, je přímo ze zákona povinna ji uhradit příslušnému ministerstvu (srov. ze stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 11 /247/).

Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět ani k závěru, že v tomto rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která není dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo že v tomto rozhodnutí byla řešena práv ní otázka v rozporu s hmotným právem, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu.

Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatele přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a ustanovení § 218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.

Dovolávající se státní podnik nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu