28 Cdo 241/2008
Datum rozhodnutí: 03.04.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 241/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně L. s.r.o., zastoupené advokátkou proti žalované H. T., spol. s r.o., zastoupené advokátem o 44.960,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 50/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2007, č. j. 54 Co 88/2007-275, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 10. 2006, č. j. 38 C 50/2001 252, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 43.729,20 Kč, ohledně částky 1.230,80 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení (původně nárokováno v částce 109.704,40 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby do částky 64.744,40 Kč, představující služby, bylo řízení o této částce zastaveno) za užívání nebytových prostor (dále jen prostory ) nacházejících se v budově vlastněné žalobkyní, která ji koupila od společnosti A. a.s., jež uvedené prostory pronajala žalované jako kanceláře na základě nájemní smlouvy. Vyšel ze zjištění, že žalovaná užívala v budově vlastněné žalobkyní prostory, jejichž výměra podle plánku poskytnutého stavebním odborem Úřadu Městské části P. (plánek žalobce byl nečitelný) byla 43,2 m2, v období od dubna do 24. 10. 2000 jako kanceláře. Obvyklé měsíční nájemné v rozhodném období v téže lokalitě činilo částku 420,- Kč za m2. Soud dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor č. 200006 ze dne 29. 5. 1998 nebyla mezi žalovanou a společností A. a.s., jako tehdejším vlastníkem předmětné budovy, platně uzavřena, a to minimálně ze dvou důvodů; prostory nebyly pronajaty za účelem určeným v kolaudačním rozhodnutí a tato smlouva neobsahovala konkrétní ujednání o nájemném jakožto obligatorní náležitost smlouvy o nájmu nebytových prostor, když nájemné uvedené ve smlouvě zahrnovalo i úhradu za poskytované služby. Zjištěný skutkový stav posoudil podle § 451 ve spojení s § 456, věta první, § 457 a 458 odst. 1 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení na straně žalované spočívající v tom, že vykonávala právo nájmu na základě neplatné nájemní smlouvy, aniž by žalobkyni coby vlastníkovi cokoliv platila. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2526/98 soud dospěl k závěru, že plnění, které je žalovaná povinna vydat žalobkyni, musí vycházet z hodnoty nájemného za užívání obdobných nebytových prostor, v posuzovaném případě tedy kanceláří, přičemž takto zjištěná hodnota (420,- Kč) ze zprávy A. r. k. ČR byla pro soud v tomto směru dostačující (soudu bylo z jeho činnosti známo, že asociace disponuje cenovými mapami a realitní kanceláře na ni v tomto směru odkazují). Podpůrně použil i zprávy realitní kanceláře M. a J. K., dle kterých obvyklé nájemné odpovídá částce nižší, neboť zohlednili účel, ke kterému byly prostory stavebně určeny. Žalobkyně za užívání prostor požadovala částku 142,38 Kč měsíčně za 1 m2, tedy částku nižší, než činilo obvyklé nájemné. Soud, vzhledem k tomu, že užívání prostor bylo žalované již dne 25. 10. 2000 znemožněno, shledal nárok na peněžitou náhradu za užívání prostor důvodnou jen za období od dubna do 24. 10. 2000, tj. v částce 41.824,80 Kč, a rovněž v částce 1.904,40 Kč za služby podatelny.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 54 Co 88/2007-275, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil jen tak, že ohledně částky 157,98 Kč žalobu zamítl, jinak ho potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, konstatoval, že jsou správná, úplná a přiléhavá, a přitakal i jeho právním závěrům. Ztotožnil se názorem soudu prvního stupně (opírajícím se o výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR), že výše obvyklého nájemného prostor v daném místě a čase odpovídá způsobu jejich užívání, nikoli účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí; tento nesoulad s veřejnoprávními předpisy má sice vliv na platnost nájemní smlouvy, nicméně nemusí bránit faktickému užívání prostor jiným způsobem. Konstatoval, že polemiku žalované se zjištěním, že prostory užívala jako kanceláře, je nutno odmítnout jako důkazy nepodloženou; skutečnost, že je užívala k tomuto účelu, uvedla ve vyjádření, ve specifikaci kancelářského nábytku a odpovídá tomu i obsah zajištěných věcí a výpověď svědka H.. Odvolací soud dále shledal, že výměra prostor byla správně stanovena, neboť soud prvního stupně vycházel především z kopie projektové dokumentace ověřené stavebním úřadem (č. l. 193 spisu), kde jsou vnitřní rozměry jednotlivých místností kótovány a podlahová plocha je s tím v souladu (plochy stěn či příček nejsou počítány). Ohledně způsobu stanovení místně a časově obvyklé výše (ceny) nájemného odvolací soud konstatoval, že A. r. k. ČR je subjektem způsobilým poskytnout potřebnou informaci, jež není složitá a nevyžaduje znalecké posouzení; postačí praktické znalosti, kterými tato asociace disponuje. Metoda zjištění uvedené ceny (zvolená soudem prvního stupně) se z hlediska důležitosti údajů jeví jako nejbližší pro zjištění reálného stavu (na rozdíl od průměrných a statistických údajů), neboť zprávu podával subjekt, jehož členové s komoditou, jejíž cena se zjišťuje, pravidelně obchodují. Případné marže či provize realitních kanceláří, popř. cena služeb nebyly předmětem zadání, tudíž se nepromítají ani v odpovědi. V neplatné smlouvě o nájmu nebytových prostor byla sjednána cena 15.400,- Kč měsíčně včetně služeb, tj. 350,- Kč za m2, když žalovaná částka odpovídá ceně 140,- Kč za m2. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně co do částky 157,98 Kč změnil, neboť výše bezdůvodného obohacení nebyla správně spočítána.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje dovolatelka jednak v tom, že otázka rozdílu mezi nájmem a nájemným v rozhodování dovolacího soudu patrně nebyla vyřešena, a dále, že odvolací soud řeší otázku výše nájmu, nájemného a bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem. Namítá, že nárok žalobkyně by mohl být odůvodněn pouze z titulu nájmu, nikoliv nájemného (do něhož se započítává i hodnota služeb). Jelikož všechna vyjádření žalobkyně i soudu tyto pojmy směšují, navrhovala žalovaná jako důkaz sdělení ČSÚ, z něhož je tento rozdíl zřejmý, a dále znalecký posudek, který by na otázku výše nájmu, ceny služeb a celkového nájemného dal jednoznačnou odpověď; tyto důkazy však nebyly provedeny. Tvrdí, že soud přiznal žalobkyni více, než se žalobou domáhala, neboť v důsledku částečného zpětvzetí žaloby se předmětem žaloby stal pouze nájem, avšak soud nadále vycházel z údajů a dokladů o nájemném (nájem včetně ceny služeb). Dále odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil nesoulad mezi údaji o rozměrech prostor uvedenými ve stavební dokumentaci a faktickým stavem. Také nesouhlasí s metodikou výpočtu nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3078, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Obecná úprava nájmu je obsažena v ustanoveních § 663 až 684. Vedle této obecné úpravy existuje úprava zvláštní (například nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor) Nájem představuje závazkový právní vztah, v němž pronajímatel přenechává nájemci předmět nájmu k užívání a případně braní užitků a nájemce se za to zavazuje poskytovat pronajímateli odměnu; tato se označuje jako nájemné (například § 671 obč. zák.). Vedle nájemného existují samostatně i služby, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno (§ 5 zákona č. 116/1990 Sb.). Otázka nájemného a nájmu není tedy otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Pro úplnost je nutné dodat, že cena těchto služeb nebyla předmětem zadání dotazu na A. r. k. ČR a tudíž nebyla uvedena ani v odpovědi. Znalecký posudek či sdělení ČSÚ v tomto směru tedy nemohou mít na shora uvedené závěry žádný vliv, neboť jde o otázku výkladu právní normy, jež musí zodpovědět soud, přičemž otázka ceny služeb nebyla předmětem zadání dotazu na Asociaci realitních kanceláří ani odpovědi na danou otázku.

Námitky dovolatelky, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudem, naplňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit. Navíc nelze přehlédnout, že o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, což však námitky dovolatelky rovněž nesplňují. To platí i pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka spočívající v neprovedení důkazů navržených žalovanou, neboť se nejedná o námitku proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu. Tato otázka není otázkou aplikace práva, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2695/2006).

Pokud dovolání směřuje rovněž proti výroku, jímž byla žalované uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, tak ani v tomto rozsahu není přípustné. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má povahu usnesení, a to i v případě, že je součástí rozsudku (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, sešit 1, ročník 2003). Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 3. dubna 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu