28 Cdo 2408/2012
Datum rozhodnutí: 08.04.2013
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 2408/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) K. H. , b) L. Š. , c) Ing. M. R. , d) MUDr. S. Š. , e) Z. L. , f) J. H. , všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem v Praze 2, Legerova 11, proti žalované: ABO servis, spol. s r. o. , se sídlem Praha 10, Průběžná 3123/80, zastoupena JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 41/2009, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, č. j. 39 Co 7/2012-73, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 2. 2011, č. j. 21 C 41/2009-48, tak, že žaloba na určení, že vlastníky pozemku parc. č. 3404/5 a na něm situované budovy tzv. učňovského střediska haly, označené nyní jako stavba bez čísla popisného, pozemku parc. č. 3404/7 a pozemku parc. č. 3404/8, vše v katastrálním území S., obec Praha, jsou žalobci a) až f), každý z nich v rozsahu jedné šestiny, se zamítá. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 53.520,- Kč.

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobci domáhali uvedeného určení s tím, že dne 30. 7. 1991 podali výzvu k vydání pozemku parc. č. 3404/1 podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to vůči Československým automobilovým opravnám Praha státním podniku (dále ČSAO Praha s. p. ). V průběhu restitučního řízení však byly z pozemku geometrickými plány (20. 10. 1994 a 3. 3. 1995) odděleny pozemky parc. č. 3404/5 (umístěn objekt tzv. haly učňovského střediska budova bez č. p., povolena jako stavba dočasná do 31. 12. 1999), 3404/7 a 3404/8. Dne 16. 4. 2003 bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 13 C 74/2001-394, rozhodnuto o povinnosti ČSAO Praha s. p. vydat mj. pozemek parc. č. 3404/1 (pozn.: nikoliv však pozemky parc. č. 3404/5, 3404/7 a 3404/8); rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen 19. 10. 2004. Sporné oddělené pozemky byly následně dne 21. 3. 2008 převedeny i s budovou do vlastnictví žalované.

Soud prvního stupně určil vlastnictví k předmětným pozemkům ve prospěch žalobců. Dovodil naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pozemkům na straně žalobců podle § 80 písm. c) o. s. ř. Dále uvedl, že podle § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích měla povinná osoba věc vydat ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy, tj. 30. 7. 1991; současně byla povinná osoba povinna podle § 9 odst. 1 téhož zákona pečovat o nemovitosti s péčí řádného hospodáře a nebyla oprávněna je převést do vlastnictví nebo přenechat do užívání jinému. Soud prvního stupně proto označil převod učiněný postupní smlouvou z 1. 6. 1994 za neplatný, stejně jako i kupní smlouvu ze dne 21. 3. 2008. Uzavřel, že žalovaná vlastnictví k pozemkům nenabyla a žalobci naopak prokázali, že jim všechny nemovitosti byly v restituci vydány rozhodnutím soudu.

Odvolací soud též dovodil naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pozemkům na straně žalobců podle § 80 písm. c) o. s. ř.; v dalším se však se závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Uvedl, že ve výroku rozsudku (o vydání věcí v restitučním řízení, č. j. 13 C 74/2001-394) sporné pozemky uvedeny nejsou, stejně jako i stavba na jednom z nich. Ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. podle něj vyjadřuje, v jakém stavu se věc nacházela ke dni doručení výzvy, přičemž rozdělení věci se nezakazovalo a oprávněné osoby se mohly domáhat vydání takto rozdělených věcí. Ani z § 9 odst. 1 téhož zákona nelze podle soudu dovodit, že by vlastníku pozemku bylo zakázáno, aby pozemek rozdělil na více parcel označených samostatnými parcelními čísl - předmětné ustanovení zakazovalo převod užívacího či vlastnického práva. Pokud tedy v restitučním řízení nebylo o nově oddělených pozemcích rozhodnuto, není možné dovozovat, že k těmto pozemkům žalobci nabyli vlastnické právo. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci společné dovolání. Jeho přípustnost dovozovali z diformity rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího a jako důvody uvedli nesprávné právní posouzení věci a rozhodnutí podle žalobců vychází také ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odkázali mj. na povinnosti povinných subjektů podle § 7 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž porušení těchto povinností má podle žalobců za následek absolutní neplatnost úkonů, které k takovému porušení vedly. Uvedli, že argument odvolacího soudu, že neprokázali vlastnické právo k předmětným pozemkům, protože nebyly v restitučním rozsudku zmíněny, postrádá jakoukoliv právní relevanci. Odkázali přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 720/2009. Na závěr navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dána, jestliže v řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci tato situace bezesporu nastala, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným. Nikoliv však důvodným.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě.

Citovaným ustanovením je deklarována důležitost dne, kdy byla povinné osobě doručena výzva podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Systematickým a logickým výkladem lze dovodit, že smyslem tohoto ustanovení je zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení účelovým změnám tohoto stavu. Stav věci je totiž významný zejména u nemovitých věcí, kde vydání brání důvody uvedené v § 8 zákona č. 87/1991 Sb., týkající se právě stavu věci ať již jde o stav materiální či právní. Skutečnost, že ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. bylo najisto postaveno, že významný z hlediska posouzení nároku na vydání je právě stav věci v době doručení písemné výzvy k jejímu vydání povinné osobě, má přispět k právní jistotě jak oprávněných, tak povinných osob. Povinnost vydávajícího (povinné osoby) uvádět vydávanou věc do stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání, však z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nevyplývá. Názor, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá povinnost uvést vydávanou nemovitost do stavu tímto ustanovením deklarovaného lze pak podpořit i jeho gramatickým výkladem: lze totiž předpokládat, že zakládalo-li by tuto povinnost, vyjádřil by to zákonodárce slovy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98, publikovaný v Soudní judikatuře č. 134/2000).

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 106/2004 se podle § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. finanční náhrada za nevydanou nemovitost stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona, tj. k 1. 4. 1991. Stavem nemovitosti v době jejího odnětí se ovšem rozumí stav materiální, tj. fyzický stav, nikoli stav administrativní.

Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se žalobci měli domáhat vydání oddělených pozemků v rámci restitučního řízení, resp. doplnit žádost též o oddělením nově vzniklé pozemky. Vzhledem k tomu, že mezi podáním výzvy na vydání pozemků v roce 1991 a pravomocným rozhodnutím soudu o jejich nároku v roce 2004 uplynulo více než 13 let, je nepravděpodobné, že by žalobci nemohli být s touto okolností seznámeni. Nadto žalovaný pozemky nabyl až v roce 2008; do té doby byly stále ve vlastnictví státu, se správou Středního odborného učiliště autoopravárenského. Pokud bylo v restitučním řízení rozhodnuto, že se žalobcům vydává mj. pozemek parc. č. 3404/1 a o sporných pozemcích nebylo nic uvedeno, žalobci se jejich vlastníky nestali. Dovolací instance v dalším odkazuje na citovanou judikaturu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ohledně žalobci uváděného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 720/2009 dovolací soud uvádí, že v označené věci jde o skutkově i právně odlišnou tématiku (privatizace a aplikace zákona č. 92/1991 Sb.).

Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně a nepochybil ani po procesní stránce (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. nebyly naplněny, dovolání žalobců se proto zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. ve znění před aplikací zákona č. 404/2012 Sb.).

Úspěšné žalované vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalovaná se však k dovolání nevyjádřila a žádné náklady, které by Nejvyšší soud měl žalobcům přikázat k náhradě, nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je shora ve výroku II. rozsudku uvedeno.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. dubna 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu