28 Cdo 2407/2012
Datum rozhodnutí: 03.07.2013
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 2407/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Litoměřice , IČ: 00227684, se sídlem v Litoměřicích, Novobranská 10, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Palachova 14, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 161.348,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 925/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. února 2011, č. j. 9 Co 15/2011-65, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, č. j. 19 C 925/2009-46, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 161.348,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka podle žalobce představuje škodu, jež mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 79/95. Řízení bylo zahájeno dne 9. 11. 1995 a pravomocně ukončeno dne 9. 7. 2007, přičemž délka řízení byla způsobená zejména průtahy u odvolacího soudu, který po dobu 4 let a 6 měsíců ve věci neučinil žádný úkon. Vzhledem k průtahům v řízení musel žalobce protistraně zaplatit na úrocích z prodlení částku 161.348,- Kč. Okresní soud v Ústí nad Labem konstatoval, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť nebyla Krajským soudem v Ústí nad Labem v přiměřené době projednána. Současně však zdůraznil, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi újmou a nesprávným úředním postupem, a nelze tak říct, že by nepřiměřená délka řízení zapříčinila úrok z prodlení v proklamované výši. Rozhodnutí ve věci samé v předmětném řízení pouze deklarovalo povinnost plynoucí z odpovědnostního právního vztahu a nepřiměřená délka soudního řízení nemohla mít vliv na skutečnost, že se žalobce ocitl v prodlení s plněním takové povinnosti, jíž mohl dostát mnohem dříve a nemusel vyčkávat rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně navíc uvedl, že žalobce měl být aktivnější a brojit proti průtahům v řízení.
K odvolání žalobce přezkoumal napadený rozsudek Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž jej rozsudkem ze dne 21. 2. 2011, č. j. 9 Co 15/2011-65, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se v rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že podle konstantní judikatury je nesprávným úředním postupem i porušení zásady rychlosti řízení, včetně řízení soudního, neodpovídá-li délka řízení skutkové a právní náročnosti projednávané věci. Jak však správně uvedl soud prvního stupně, příčinou vzniku povinnosti uhradit úrok z prodlení nebyly průtahy v řízení, ale porušení povinnosti žalobce splnit vůči věřiteli včas svůj závazek. Nebyl tak naplněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nadto odvolací soud pouze podotknul, že žalobci není možné přičítat k tíži nevyužití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) dovolání, ve kterém zpochybňuje závěr soudů, že příčinou vzniku povinnosti žalobce zaplatit úrok z prodlení nebyly průtahy v řízení, nýbrž jeho pozdní splnění povinnosti plynoucí z odpovědnosti za škodu. Tímto soudy popírají základní smysl vedení soudních sporů a jejich názor, že žalobce je vázán povinností nahradit škodu bez ohledu na výsledek soudního řízení, není správný. To potvrzuje i skutečnost, že dovolatel měl ve věci částečný úspěch. V tomto ohledu tedy dovolatel shledává ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Závěrem zdůrazňuje, že povinnost uhradit úroky z prodlení v předmětné výši je důsledkem nepřiměřené délky řízení, a příčinná souvislost zde tedy dána je. Na okraj pak zmiňuje paradoxnost situace, kdy o žalobách dovolatele rozhodovaly ty soudy, které zapříčinily nepřiměřenou délku řízení. Z těchto důvodů navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou nižších stupňů.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že otázka vymezení vzniku povinnosti hradit úroky z prodlení v souvislosti s nesprávným úředním postupem (nepřiměřenou délkou řízení) byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a to například v rozsudku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2008, přičemž v projednávané věcí není důvod se od již zaujatého názoru Nejvyššího soudu odchýlit. Plně se tak ztotožňila s právními závěry, které učinily soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelem vymezené otázce ale zásadní právní význam přiznat nelze, neboť k povinnosti státu uhradit účastníkovi řízení škodu, která svou výší odpovídá úrokům z prodlení za dobu průtahů v řízení, se již Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval. V rozsudku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, dospěl k závěru, že povinnost platit úroky z prodlení je ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák. předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Tvrdí-li tedy žalobce, že utrpěl újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli žalovanou částku na úrocích z prodlení, je třeba příčinu vzniku této újmy spatřovat právě ve skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoliv v nesprávném úředním postupu soudu (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004, ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3281/2011, nebo ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012). Subjektivní přesvědčení dlužníka o nedůvodnosti věřitelem uplatňované pohledávky, jež se ukázalo být nesprávným, na daném závěru nic nemění. Bezpředmětná je rovněž námitka týkající se částečného úspěchu v řízení, neboť úroky z prodlení se týkají pouze té části nároku, ve které dovolatel úspěšný nebyl. Otázku příčinné souvislosti tak soudy řešily v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, jak správně poukázala ve svém vyjádření i žalovaná, a proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dán není. Důvod ke změně popsané ustálené rozhodovací praxe přitom dovolací soud neshledal.
K tvrzení žalobce ohledně paradoxnosti situace, v níž o žalobě rozhodovaly ty samé soudy, které zapříčinily nepřiměřenou délku řízení, dovolací soud nepřihlíží, neboť bylo učiněno jen na okraj dovolacích námitek bez zaujetí konkrétního závěru (návrhu) či naznačení významu pro projednávanou věc.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. července 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu