28 Cdo 2397/2010
Datum rozhodnutí: 04.02.2013
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 a § 13 odst. 6 a 7 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2397/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., o dovolání dovolatelů: 1) P. K. , a 2) H. K. , zastoupených JUDr. Petrem Papouškem, MBA, advokátem, 170 00 Praha 7, Dukelských hrdinů 12/976, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze 14. 1. 2010, sp. zn. 73 Co 702/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 305/2005 (žalobců P. K. a H. K. , zastoupených JUDr. Petrem Papouškem, MBA, advokátem, proti žalovanému Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:

O žalobě žalobců, podané u soudu 28. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze 4. 6. 2009, č. j. 23 C 305/2005-81. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, kterou se domáhali, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo uzavřít s nimi smlouvu o převodu pozemku parc. č. 2131/2 (o výměře 162 m2) v katastrálním území Ž., zapsaného na listu vlastnictví č. 11000 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj (katastrální pracoviště L.). Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Pozemkovému fondu ČR na náhradu nákladů řízení 3.794,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze 14. 1. 2010, sp. zn. 73 Co 702/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 4. 6. 2009, č. j. 23 C 305/2005-81, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i postup soudu prvního stupně, který vydání tohoto rozsudku předcházel, ale dospěl k závěru, že odvolání žalobců je nedůvodné. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně postupoval v řízení v souladu s ustanovením § 125 i § 132 občanského soudního řádu a dospěl ke správným skutkovým závěrům.

Odvolací soud konstatoval, že dne 15. 12. 2007 uzavřeli žalobci se S. R. písemnou Smlouvu o postoupení pohledávky , kterou byla na žalobce, jako na postupníky, postoupena nevypořádaná část pohledávky v hodnotě 9.398,- Kč, vyplývající z nároku Jany Králové (oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb.) vůči Pozemkovému fondu ČR, založeného rozhodnutím Pozemkového úřadu v Liberci z 20. 6. 2000, č. j. PÚ-R-6966/00/Ur, týkajícím se převodu pozemku parc. č. 2132/2 v katastrálním území Ž., který je v katastru nemovitostí evidován jako pozemek neznámého vlastníka . Odvolací soud poukazoval na ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném do 13. 4. 2006), dále na ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., také na ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb. (uvádějící povinnost tzv. veřejné nabídky pozemků) i na ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., které od účinnosti zákona č. 13?/2006 Sb. upravuje nově postup při převodu náhradního pozemku na základě veřejných nabídek; odvolací soud měl za to, že tato ustanovení bylo třeba mít na zřeteli při posuzování nároku žalobců.

Odvolací soud dále poukazoval na ustanovení § 13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. a uváděl, že je správný závěr soudu prvního stupně, že totiž právo uplatněné žalobou žalobců, podané v této právní věci, zaniklo nejpozději 31. 12. 2005, neboť právo na vydání náhradního pozemku bylo tu založeno již rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 20. 6. 2000; odvolací soud dovozoval, že závěr o zániku práva žalobců ve smyslu článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. lze tu přijmout proto, že se na žalobce, jako na postupníky bez jakékoli jiné (např. rodinné) vazby na původně oprávněnou osobu J. K. nevztahuje nález pléna Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. (vztahující se co do zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. jen na oprávněné osoby a jejich dědice, nikoli na postupníky). Odvolací soud také dodával, že žalobci nenabídli soudu údaje, jež by odůvodňovaly výluku z tohoto právního závěru o prekluzi nároku žalobců; dále je třeba, podle názoru odvolacího soudu, přihlédnout k tomu, že ze strany žalobců nejde jimi sledovaným převodem pozemku o zajištění zemědělské činnosti na něm a nejde ani o nezemědělskou půdu potřebnou k zajištění zemědělské výroby.

Odvolací soud tedy dospěl k výslednému právnímu závěru, že v daném případě nelze nároku žalobců vyhovět, neboť tento nárok již zanikl. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl tedy odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Potvrzen byl i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, který se opírá o správnou aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, zastupujícímu žalobce, dne 15. 3. 2010 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 16. 4. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 227 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).

Dovolatelé mají za to, že v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jejich dovolání, byla řešena zásadní právní otázka, která je rozhodována rozdílně i v rozhodnutích dovolacího soudu. Podle názoru dovolatelů jde o právní otázku, zda je možné žalobou na nahrazení projevu vůle úspěšně požadovat převod pozemku k uspokojení nároku, který byl dotčen ustanovením § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článkem VI. zákona č. 253/2003 Sb. .

Dovolatelé jsou přesvědčeni, že v daném případě jsou splněny důvody pro to, aby dovolací soud připustil dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze 14. 1. 2010 (sp. zn. 73 Co 702/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci); dovolatelé mají totiž za to, že v daném případě jsou doloženy zvláštní okolnosti případu, které mají význam pro posouzení opodstatněnosti dovolání dovolatelů. Těmito okolnostmi je podle názoru dovolatelů to, že přes předmětný pozemek je zajišťován příjezd k pozemku parc. č. 543/2 a zejména i k pozemku parc. č. 574/4 v katastrálním území Ž. (jde u těchto pozemků o pozemky ze zemědělského půdního fondu); tyto pozemky jsou ve společném jmění manželů. Získání pozemku, o nějž jde v tomto soudním řízení, je pro žalobce nezbytnou nutností, aby jim byl zajištěn přístup i v tom případě, že dojde ke změně vlastnického práva k tomuto pozemku; proto se žalobci s ohledem na uvedenou skutečnost snažili a snaží získat pozemek, o nějž jde v tomto řízení a usilují o to už dlouhodobě .

Dovolatelé poukazovali i na to, že v rozsudku dovolacího soudu z 9. 12. 2009 (31 Cdo 3767/2009 Nejvyššího soudu) byl vysloven právní názor, že v případě liknavosti ze strany Pozemkového fondu ČR při poskytování náhradního pozemku nelze považovat za diskriminující ve vztahu k ostatním oprávněným osobám takové rozhodnutí soudu, v němž bude uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto pozemky nebyly uvedeny ve veřejných nabídkách . V souvislosti s tím dovolatelé zastávají názor, že v těchto případech soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něho smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost, nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významového celku .

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Státní pozemkový úřad).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 plísm. v) o..ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. ( Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011)).

Odvolací soud v daném případě posuzoval nárok žalobců zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.

Ze slovního znění ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., vyplývá, že se týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).

V daném případě vyplývá z obsahu soudního spisu (sp. zn. 23 C 305/2005 Okresního soudu v Liberci), že žalobci v tomto sporu jsou postupníky, kteří své uplatněné nároky získali postupní smlouvou ve smyslu ustanovení § 524 občanského zákoníku od původní oprávněné osoby.

Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci musely zabývat i otázkou souvislosti ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Tímto nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, bylo vysloveno, že ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.), a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005).

V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: Smyslem i účelem konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - § 853) a tudíž je lze postoupit na základě § 524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky . Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědici a nejsou jimi postupníci .

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno: Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění .

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů (jmenovitě ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud, který měl v podstatě na zřeteli tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobců rozsudkem soudu prvního stupně, některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Zároveň neřešil odvolací soud svým rozhodnutím ze 14. 1. 2010 (sp. zn. 73 Co 702/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci) ani právní otázku, která by skutečně byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Proto tu nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustných.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. února 2013

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu