28 Cdo 239/2011
Datum rozhodnutí: 10.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




28 Cdo 239/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Lesů České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, adresa pro doručování: Frýdek-Místek, Nádražní 2811, proti žalovanému Biskupství
ostravsko-opavskému , se sídlem v Ostravě 1, Kostelní náměstí 1, zastoupenému Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem v Ostravě Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 173/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010, č. j. 11 Co 400/2010-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 6. 2010, č. j. 12 C 173/2009-86, kterým bylo určeno, že výlučným vlastníkem tam specifikovaných pozemků, nacházejících se v kat. úz. Ž., obci Ž., je Česká republika. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva České republiky k označeným nemovitostem (zejména lesním pozemkům), k nimž žalobci svědčí právo hospodaření. Původním vlastníkem nemovitostí zapsaných tehdy v knihovní vložce č. 207 byl Katolický farní kostel v Ž., a pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 219 Římskokatolická fara ve Š. Uvedené církevní právnické osoby pak své vlastnické právo pozbyly v důsledku výkupu těchto nemovitostí ve prospěch státu na základě příslušných ustanovení zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (výměry ze dne 14. 5. 1949, 8. 8. 1949 a 19. 10. 1949). Krajský národní výbor v Ostravě následně vůči těmto subjektům vypověděl hospodaření na takto vykoupené půdě, a část nemovitostí (viz knihovní vložka č. 219) byla poté i formálně přidělena Československým státním lesům jako přídělci. Ohledně pozemků zapsaných původně v knihovní vložce č. 207 byla do pozemkové knihy zapsána poznámka o provedení jejich výkupu, svědčící pro vlastnictví státu. Pokud jde o pozemky zapsané v knihovní vložce č. 219, zde k vyznačení odpovídající poznámky nedošlo. Posléze (v roce 2001) došlo ke sloučení obou církevních právnických osob v Římsko-katolickou farnost Ž., která darovací smlouvou ze dne 20. 3. 2008 převedla předmětné nemovitosti na žalovaného. V letech 2003 až 2008 se žalobce i posledně zmíněný právní předchůdce žalovaného pokoušeli dosáhnout (změny) zápisu vlastnictví ke sporným pozemkům ve svůj prospěch u Katastrálního úřadu, Katastrálního pracoviště N. J. Také vzhledem ke střídavému zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobce i žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, byla uznána existence naléhavého právního zájmu na podání předmětné určovací žaloby.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení právního vztahu (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Nepřijal právní argumentaci žalovaného, založenou na možnosti žalobce docílit zápisu vlastnictví ke sporným pozemkům v katastru nemovitostí postupem podle § 8 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, tj. pokud by využil všech zákonných opravných prostředků, příp. správní žaloby. Konstatoval, že v judikatuře je již ustálen závěr, že spor o vlastnictví k určitým nemovitostem nemůže být řešen prostřednictvím opravy chyb v katastrálním operátu, ale pouze v nalézacím soudním řízení. Shledal za prokázané, že k předmětným pozemkům nabyl vlastnické právo stát na základě příslušných (určitých a srozumitelných) výměrů Okresního národního výboru ve F. a Okresního národního výboru v Novém Jičíně, a darovací smlouvu ze dne 20. 3. 2008 (znějící ve prospěch žalovaného obdarovaného) proto posoudil jako absolutně neplatnou. Jako relevantní zohlednil též skutečnost, že sporné nemovitosti žalobce a jeho právní předchůdci obhospodařovali již od 1. 10. 1949 a spravovali je jako národní majetek státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci. Za zásadně právně významnou označil otázku, zda naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem, které se zapisují do katastru nemovitostí, je dán vždy, pokud má být rozhodnutím určené vlastnické právo zapsáno do této evidence a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Zpochybnil dále, zda za situace, kdy bylo nabyto vlastnictví k nemovitostem na základě řádného vkladového řízení, může žalobce po více než šedesáti letech namítat, že tyto nemovitosti v roce 1949 vykoupil stát (nedemokratickým způsobem bez náhrady), a z tohoto titulu se domáhat určení vlastnického práva. S odkazem na judikaturu dovolatel v rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že ačkoli je možné provést změnu v zápisu vlastnického práva na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy k věci byly dotčeny před několika desítkami let, a staly se nejistými až prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva, kterou je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Poukazoval rovněž na absenci legitimního očekávání na straně žalobce (a s tím spojené nenaplnění preventivní funkce určovací žaloby), když stát, jenž legitimoval vůli k nápravě křivd způsobených v letech 1948 1949 (v době nesvobody), nebyl doposud schopen přijmout speciální restituční zákon ve vztahu k bývalému církevnímu majetku, přestože zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, vydání takového předpisu předpokládá. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Takový charakter však rozhodnutí odvolací instance nemá.
Nejvyšší soud v první řadě shledává, že podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení právního vztahu (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) je v posuzované věci naplněna. Podle konstantní judikatury platí, že naléhavý právní zájem je dán, jestliže má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, a pokud by
bez tohoto určení bylo postavení účastníka nejisté. S ohledem na dosavadní průběh projednávané věci a na zjištěný skutkový stav je možno nepochybně uzavřít, že žalobce naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby měl. Svědčí o tom mimo jiné střídavý zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch žalobce i žalovaného (potažmo pro jeho právního předchůdce).
K námitce dovolatele o majetkové křivdě způsobené jeho právním předchůdcům je třeba uvést, že odnětí nemovitostí bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, je podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě restitučním důvodem
(to, že se vůči těmto osobám v době minulé odehrála křivda, nelze sporovat) . Pokud ale přídělce, resp. stát, ve vazbě na citovaný zákon své vlastnické právo neztratil, nelze nemovitosti (dosud) vydat. V daném případě ke ztrátě vlastnického práva státu ani přídělce sporných nemovitostí nedošlo, neboť žalobce (resp. dříve jeho právní předchůdce) vykonává při hospodaření s tímto majetkem státu veškerá práva vlastníka, včetně daňové povinnosti, drží je, užívá a vede o nich řádnou evidenci i v současné době. K této otázce Nejvyšší soud rovněž dodává, že oprávněnými osobami podle zákona o půdě jsou pouze osoby fyzické. Ve vztahu k církevním právnickým osobám dosud nebyl vydán speciální restituční předpis, ačkoli jeho budoucí existenci zákon o půdě v ustanovení § 29 předpokládá. Poněvadž
k jeho vydání nedošlo, nelze ve vztahu k těmto subjektům usuzovat na existující restituční nárok. Dovolací soud v této souvislosti upozorňuje, že nález Ústavního soudu ze dne
24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, který podání žaloby stěžovatele v takovém případě výjimečně nevyloučil (teze o zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu se závazkem plynoucím z § 29 zákona o půdě), nelze použít, jelikož citovaný nález byl založen na zřejmě i podle Ústavního soudu jedinečných okolnostech případu.
Tím spíše pak absentuje na straně žalovaného možnost bránit se proti uplatněnému nároku cestou obecných předpisů, neboť jejich prostřednictvím není přípustné obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05).
Nejvyšší soud navíc poznamenává, že pokud jde o pozemky zapsané dříve v knihovní vložce č. 219 (přidělené Československým státním lesům), u nichž na rozdíl od nemovitostí vyznačených v knihovní vložce č. 207 nedošlo k zápisu poznámky o jejich výkupu do pozemkové knihy (která měla podle § 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na Československý stát), je žádoucí uvést, že její neprovedení není podle ustálené judikatury překážkou pro konstatování vlastnického práva státu.
V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 178/1997 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/98), podle něhož k nabytí vlastnictví k zemědělskému majetku přídělcem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. se nevyžadoval vklad do pozemkových knih. Tento závěr je nepochybně možno použít i v posuzované věci, bez ohledu na skutečnost, že ke změně vlastnického práva ve prospěch Československého státu došlo v důsledku jiného právního předpisu (viz výše).
Za účinnosti Obecného zákoníku občanského mělo právoplatné úřední rozhodnutí konstitutivní účinky; podmínka zápisu do veřejné knihy byla vyžadována u převodu nemovitostí (§ 431 o. z. o.). Vhodné je proto poukázat též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/93 (Rc 35/93), v němž bylo konstatováno, že za rozhodující pro nabytí práv k nemovitostem je nutno pokládat rozhodnutí tehdy příslušných orgánů (zde Okresního národního výboru ve Frenštátě pod Radhoštěm a Okresního národního výboru v Novém Jičíně), i když o tomto nabytí nebyl proveden zápis do pozemkové knihy, popřípadě byl proveden později. Vlastnické právo státu tedy bylo v předmětné věci prokázáno.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř.,
a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu