28 Cdo 2389/99
Datum rozhodnutí: 25.10.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2389/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. I. J., a 2. J. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.4.1999, sp.zn. 28 Co 683/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 3 C 892/92 ( žalobců I. J. a J. Š. proti žalovaným: A. O. b. p. R., státnímu podniku v likvidaci, a B. J. V., zastoupené advokátem, o neplatnost dohody o vydání věcí ), takto:

I. Dovolání dovolatelů se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 17.12.1992, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že je neplatná dohoda, která byla uzavřena dne 29.7.1992 mezi žalovaným O. b. p. v R. a J. V. ( a která byla registrována bývalým Státním notářstvím v Rakovníku pod sp.zn. REH 29/92 ) o vydání domu čp. 112/I v R. s pozemkem parc. č. 118. Žaloba žalobců obsahovala ještě žalobní návrh o určení, že " nárok na vydání domu čp. 112/I v R.. a pozemku parc. č. 118 v R. spadá do působnosti zákona č. 229/1991 Sb." ; žaloba obsahovala také žalobní návrh, aby žalované J. V. bylo uloženo vydat žalobcům dům čp. 112/I s příslušenstvím a se stavebním pozemkem parc. č. 118 v katastrálním území R. V žalobě se uvádělo, že na základě citované dohody došlo k vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., třebaže dům čp. 112/I a pozemek parc. č. 118 byly pro účely odnětí nemovitostí původnímu vlastníku označeny jako nemovitosti sloužící k zemědělskému obhospodaření, takže podle názoru žalobců měla být tato právní věc posouzena podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a nikoli podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., který na rozdíl od zákona č. 229/1991 Sb. neupravuje jako důvod k převzetí věci konfiskací za účelem pozemkové reformy ; podle názoru žalobců nepřicházelo v úvahu použití ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ. Podle názoru žalobců měli oba žalobci naléhavý právní zájem na požadovaných určeních, aby mohlo proběhnout řízení u Pozemkového úřadu v R. ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb.

Žalovaná J. V. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že tu není dán žádný důvod neplatnosti žalobci uváděné dohody o vydání nemovitostí a na straně žalovaných není dán naléhavý právní zájem na požadovaných určeních.

Žalovaný bytový podnik navrhl také zamítnutí žaloby s tím, že uzavření dohody o vydání nemovitostí se žalovanou J. V. bylo žalovanému bytovému podniku uloženo pravomocným soudním rozhodnutím ve věci sp.zn. 5 C 192/92 Okresního soudu v Rakovníku.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce a žalovanou J. V. jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku z 30.5. 1994, čj. 3 C 892/92-58, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované J. V. na náhradu nákladů řízení 1.840 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením z 30.6.1997, sp.zn. 15 Co 657/94, rozhodl tak, že připustil zpětvzetí žaloby žalobců o určení, že nárok na vydání domu čp. 112/I se stavební parcelou č. 118 v katastrálním území R. je třeba posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb., a žaloby o stanovení povinnosti žalované J. V. vydat každému ze žalobců ideální polovinu domu čp. 112/I s příslušenstvím a stavebním pozemkem parc. č.118 v katastrálním území R. ; rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o uvedených nárocích a řízení o nich bylo zastaveno. Dalším výrokem usnesení odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o neplatnost dohody uzavřené dne 29.7.1992 mezi žalovaným O. b. p. R. a žalovanou J. V., týkající se vydání domu čp. 112/I se stavebním pozemkem parc. č. 118 v katastrálním území R. a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého usnesení odvolací soud poukazoval zejména na to, že v průběhu odvolacího řízení vzali žalobci zpět žalobu o určení, že věc je třeba posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb. a žalobní návrh na plnění, že žalovaní mají vydat žalobcům každému z nich jednu ideální polovinu domu čp. 112/I se stavebním pozemkem parc. č. 118 v R. Odvolací soud připustil toto zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil. Co do zbývajícího předmětu řízení vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, zda je na straně žalobců dán naléhavý právní zájem ( § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), pokud se domáhali určení neplatnosti dohody z 29.7.1992 o vydání uvedených nemovitostí žalované J. V., zejména ve vztahu k existenci rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze 7.7.1992 sp.zn. 5 C 192/92 v souvislosti s aplikací ustanovení § 161 odst. 3 občanského soudního řádu. V tomto smyslu shledal odvolací soud uvedený rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný a proto jej zrušil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm c) občanského soudního řádu a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Rakovníku rozsudek z 22.4.1998, čj. 3 C 892/92-139, jímž zamítl žalobní návrh, aby soud určil, že dohoda, uzavřená dne 29.7.1992 mezi O. b. p. R., státním podnikem, a J. V., registrovaná 7.8.1992 pod sp.zn. REH 29/92, jejímž předmětem je vydání domu čp. 112/I se stavebním pozemkem parc. č. 118 v katastrálním území R., je neplatná, a aby bylo určeno, že dům čp. 112/I s garáží, studnou, venkovními úpravami a ostatním příslušenstvím, jakož i stavební pozemek parc.č. 118 v katastrálním území R., byl ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k těmto nemovitostem náleželo O. b. p. R. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované J. V. na náhradu nákladů řízení 8.160 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku uváděl soud prvního stupně, že doplnil dokazování konstatováním obsahu spisu Okresního úřadu - pozemkového úřadu v R., v němž bylo vydáno rozhodnutí z 10.8.1994, čj. OPd 388/93-474/474, podle něhož J. V. a D. F. nejsou vlastnicemi nemovitostí v katastrálním území R., mimo jiných ani stavební parcely č. 118 ; nárok na vydání těchto nemovitostí uplatnily obě jmenované dne 27.1.1993. Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze 7.7.1992, čj. 5 C 192/92-19, bylo uloženo O. b. p. R. uzavřít do 3 dnů od právní moci rozhodnutí s J. V. dohodu o vydání domu čp. 112/I se stavební parcelou č. 118 v katastrálním území R. Na základě tohoto pravomocného rozsudku došlo dne 29.7.1992 k uzavření dohody o vydání uvedených nemovitostí.

Soud prvního stupně měl na základě provedeného dokazování za to, že dohoda o vydání nemovitostí z 29.7.1992 je platná. Vycházel z právního závěru, že původní vlastník domu čp. 112/I v R. J. Š., otec žalobců z jeho prvního manželství ( zatím co žalovaná J. V. je jeho dcerou z druhého manželství ) již tento dům neužíval k zemědělským účelům, i když v tomto domě mohly být ještě uskladněny věci sloužící k zemědělským účelům, ale zemědělská výroba měla být provozována nadále již v usedlosti čp. 1400 v R., která byla právě v době po roku 1935 za tímto účelem stavěna. Proto byl soud prvního stupně toho názoru, že dům čp. 112/I v R. ( se stavební parcelou č. 118) nemá charakter zemědělského majetku a nelze na něj aplikovat ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.

Pokud se soud prvního stupně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení neplatnosti dohody z 29.7.1997, konstatoval, že tento naléhavý právní zájem je u žalobců dán, protože tím, že by soud vyslovil neplatnost této dohody, by měli žalobci " jistou šanci získat majetek J. Š. ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb.". Přestože tento naléhavý právní zájem na straně žalobců byl shledán, nemohl soud prvního stupně dojít k jinému právnímu závěru než že věc tu třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb.

Z uvedeného důvodu soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně z 22.4.1998, čj. 3 C 892/92-139 ( ve znění opravného usnesení z 3.9.1998, čj. 3 C 892/92-152, a doplňujícího rozsudku z 3.9.1998, čj. 3 C 892/92-156) rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 22.4.1998, sp.zn. 28 Co 683/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen s tím, že z doplňujícího rozsudku z 3.9.1998 byl vypuštěn výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalovaným b. p. v R. a žalovanou J. V. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované J. V. na náhradu nákladů řízení 3.062 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku ; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným O. b. p. R. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení . Rozsudek odvolacího soudu obsahoval také výroky ohledně přípustnosti dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ; jedním z těchto výroků byl návrh žalobců na připuštění dovolání zamítnut a druhým výrokem rozhodl odvolací soud, že se proti tomuto rozsudku připouští dovolání.

V odůvodnění svého rozsudku uváděl odvolací soud, že neshledal odvolání žalobců důvodným.

Podle názoru odvolacího soudu nemají žalobci naléhavý právní zájem ( § 80 písm. c/ občanského soudního řádu ) na určení neplatnosti dohody uzavřené mezi oběma žalovanými dne 29.7.1992, neboť " vyslovením neplatnosti této dohody by se na právním postavení žalobců nic nezměnilo". Podle názoru odvolacího soudu žalobci mají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu k domu čp. 112/I v R. s garáží, studnou, venkovními úpravami a statním příslušenstvím a k stavebnímu pozemku parc. č. 118, protože žalobci uplatnili nárok na vydání těchto nemovitostí u Pozemkového úřadu v R. a pozemkový úřad by mohl rozhodnout o vydání nemovitostí pouze v případě, že by nemovitost vlastnil stát a šlo by o zemědělský majetek. Odvolací soud však poukazoval na pravomocné rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 5 C 192/92, jímž bylo uloženo žalovanému bytovému podniku vydat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. žalované J. V. žalobci uváděné nemovitosti; toto rozhodnutí pokládal odvolací soud za závazné pro občanské soudní řízení v této právní věci ve smyslu ustanovení § 135 a § 159 odst. 2 občanského soudního řádu.

Proto odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu žalobců zamítl ; byl tedy rozsudek soud prvního stupně potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že se odvolací soud v tomto řízení nezabýval otázkou, kterou žalobci ve svém návrhu označovali jako otázku zásadního právního významu pro stránce právní, totiž " zda lze aplikovat zákon č. 87/1991 Sb. na odnětí majetku konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb," a tedy zda dům čp. 122/I v R. lze posuzovat za zemědělský majetek a zda je platná dohoda, kterou žalovaní uzavřeli 29.7.1992 po právní moci rozsudku o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí.

Odvolací soud však výrokem svého rozsudku připustil podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu dovolání " k jiné otázce zásadního právního významu, a to zda je soud oprávněn si posoudit jako předběžnou otázku v případě konstitutivního rozhodnutí o tom, že je rozhodnutí neúčinné, neboť rozhodoval orgán, který k rozhodování neměl pravomoc, a to na základě odlišného právního posouzení věci". V této souvislosti poukazoval odvolací soud na to, že v pravomocném rozhodnutí, vydaném v právní věci sp.zn. 5 C 142/92 Okresního soudu v Rakovníku, dospěl k závěru, že je dán důvod pro vydání nemovitostí podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když rozhodnutí o konfiskaci bylo vydáno správním orgánem, který k tomu neměl pravomoc, protože šlo o věc, která nespadala pod dekret č. 12/1945 Sb., když se rozhodnutí týkalo věci, jež nebyly zemědělským majetkem. Odvolací soud dále dovozoval, že v době vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze 7.7.1992, čj. 5 C 192/92-19, již nabyl účinnosti zákona č. 243/1992 Sb., který upravil vydání věcí, jež byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. ; pokud by tedy soud v tomto řízení dospěl k závěru, že nemovitosti ( dům čp. 112/I a pozemek parc. č. 118 v R. ) spadají pod režim zákona č. 243/1992 Sb. musel vyřešit předběžnou otázku, zda rozhodoval soud, který neměl k takovému rozhodnutí pravomoc a uložit povinnost někomu, kdo ve věci není pasívně legitimován, neboť podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. by tyto nemovitosti spravoval P. fond.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který žalobce v řízení zastupoval, dne 8.7.1999; advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou J. V. byl rozsudek dovolacího soudu doručen rovněž 8.7.1999 a žalovanému O. b. p. R. ( v likvidaci ) byl rozsudek doručen 30.7.1999. Dovolání podané žalobci u Okresního soudu v Rakovníku dne 18.8.1999 bylo tedy podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uplatňovali dovolatelé to, co je uvedeno v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a písm. d) občanského soudního řádu.

Dovolatelé vytýkali, že dovolací soud posuzoval řízení v této právní věci i rozsudek soudu prvního stupně téměř výlučně z procesního pohledu a nezabýval se v podstatě hmotněprávním hodnocením věci.

Dále dovolatelé nepokládali za správný názor odvolacího soudu, podle něhož žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti dohody o vydání věcí z 29.7.1992 ( registrované bývalým státním notářstvím).Dovolatelé vyslovovali naproti tomu názor, že vyslovením neplatnosti této dohody o vydání věcí bude řešena platnost smlouvy na základě které došlo k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nelze proto souhlasit se závěrem, že takovýto výrok nic nezmění na postavení žalobců.

Dovolatelé vyjadřovali svůj názor, že rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze 7.7.1992, sp.zn. 5 C 192/92, jímž byla uloženo povinnost žalovaného b. p. uzavřít se žalovanou J. V. dohodu o vydání nemovitostí, je " zcela odlišnou a samostatnou právní skutečností od dohody o vydání věcí z 29.7.1992, která byla uzavřena mezi oběma žalovanými." Uvedený rozsudek tu nahrazoval projev vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 občanského soudního řádu, ale jen jednoho z účastníků dohody ; bylo ovšem nutné, aby zde byl ještě projev vůle z druhé smluvní strany, což však v daném případě učiněno nebylo ; návrh na registraci dohody o vydání nemovitostí byl v daném případě předložen ohledně zcela jiné a samostatné dohody; určení neplatnosti této dohody se žalobci domáhali.

Pokud odvolací soud odůvodňoval odkazem na ustanovení § 135 a § 159 odst. 2 občanského soudního řádu potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně o určení vlastnictví státu a práva hospodaření ohledně domu čp. 112/I s pozemkem parc. č. 118 v R., dovolatelé zdůrazňovali, že v tomto případě v rozsudku Okresního soudu v Rakovníku sp.zn. 5 C 192/92 šlo o výrok pravomocného rozsudku závazný pouze pro účastníky uvedeného řízení ; pro soudy a jiné státní orgány je závazný jen potud, pokud výrok tohoto rozsudku posuzuje vztahy mezi účastníky řízení ( s výjimkou věcí statusových ). Dovolatelé proto dovozovali, že pravomocný rozsudek v uváděném spise Okresního soudu v Rakovníku sp.zn. 5 C 192/92 nebyl závazný ani pro žalobce ani pro soud projednávající právní věc sp.zn. 30 C 892/92 téhož soudu, v níž ostatně nebyla dána pravomoc soudu, neboť šlo o zemědělský majetek a byla tu dána pravomoc pozemkového úřadu podle zákona č. 229/1991 Sb. Žalobci ve věci sp.zn. 3 C 892/92 Okresního soudu v Rakovníku nebyli účastníky řízení ve věci sp.zn. 5 C 192/92 téhož soudu a proto pravomocné rozhodnutí v této právní věci nemůže jim být překážkou v tom, aby se domáhali svého práva v jiném občanském soudním řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).

Dovolání dovolatelů směřovalo v daném případě proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, takže ve smyslu ustanovení § 236 - § 239 občanského soudního řádu bylo třeba se zabývat v dovolacím řízení otázkou přípustnosti dovolání v tomto případě, když odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu , ale zabýval se ve svém rozhodnutí i návrhem žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu.

Jestliže odvolací soud připustil dovolání v souvislosti s právním posouzením ( výkladem ) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , vydávané Nejvyšším soudem).

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm d) občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str 13/45/).

K výkladu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu bylo uvedeno v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS 181/96, uveřejněném pod č. 19 ( usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

Ve smyslu těchto uveřejněných právních závěrů zabýval se dovolací soud i v daném případě správností výkladu, který odvolací soud podal k otázce vymezení dovolacího důvodu v jeho výroku o přípustnosti dovolání, přičemž bral v úvahu i to, co bylo vyjádřeno v otázce, kterou odvolatelé měli za zásadní po právní stránce ; šlo tu o rozhodnutí odvolacího soudu, jež se neodchylovalo od ustálené judikatury a nepřinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( na str. 122-123 /256-257/) bylo vyloženo, že z hlediska nároku na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. nemá negativní důsledek to, že v konkrétním případě šlo o obytný dům v souvislé zastavěné části obce i k němu přiléhající zahradu, třebaže tyto nemovitosti byly původnímu vlastníku odňaty zároveň se zemědělskou půdou, používanou k zemědělské výrobě.

V tomtéž stanovisku byl také zaujat výkladový závěr, že u vydání rozsudku o návrhu uplatněném oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., stejně jako podle ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb. ( srov. stranu 114-115 /248-249/), jde o zvláštní právní institut restituce ( rehabilitace ) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Rozsudek ukládající vydání věci do vlastnictví oprávněné osoby ( podle zákon č. 87/1991 Sb. stejně jako podle zákona č. 403/1990 Sb.) je veřejnou listinou dokládající právní opodstatněnost restituce ( rehabilitace ) práv oprávněné osoby. Jestliže byl vydán pravomocný rozsudek o žalobě o vydání věci podle citovaných zákonů, ale rovněž o možném žalobním návrhu na uložení povinnosti povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci ( věcí) podle týchž zákonů, pravomocný rozsudek soudu, jímž je takové žalobě vyhověno, nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující teprve k uzavření dohody o vydání věci v navrženém zení.

Tyto výkladové závěry, obsažené ve stanovisku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem , pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě.Nemohl tedy přisvědčit názoru dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, je rozhodnutím odchylujícím se od dosavadní judikatury anebo vytvářející judikaturu novou, a ani názor dovolatelů že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 135 a § 159 odst. 2 občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními § 5 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. ( jmenovitě jeho ustanovením § 9). Odvolací soud nepochybil, když vycházel z právního názoru, že tu bylo nutno ( ve sporu o určení práva nebo právního vztahu, jakož i o neplatnosti dohody o vydání věcí uzavřené podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb). být vázán pravomocným rozhodnutím soudu, jenž rozhodoval o nároku na uložení povinnosti směřující k uzavření dohody o vydání věcí podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., kterým byl realizován právě zvláštní právní institut restituce ( rehabilitace ) práva oprávněné osoby, přičemž přezkoumání správnosti pravomocného rozsudku tohoto druhu ( cestou prejudiciálního posouzení ) není již umožněno ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., ani ustanoveními občanského soudního řádu v jiné právní věci. Rozsudek o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu a ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. je třeba chápat jako rozhodnutí k uzavření dohody teprve směřující ( viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 115/249/), takže nelze pokládat uzavření dohody podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. po právní moci rozsudku o uložení povinnosti k uzavření této dohody za neodpovídající uváděnému rozsudku, pokud obsahově neodporuje v soudním řízení navržené dohodě, z níž soud při uložení povinnosti k uzavření dohody vycházel.

Pokud tedy dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu přípustného dovolání vymezeného výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání ( § 242 odst. 1 a § 239 odst. 1 občanského soudního řádu ), neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl nesprávný v tom smyslu, že by spočíval na nesprávném právní posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, na něž dovolatelé poukazovali, ale ani nebyl doložen dovolací důvod podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. října 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová