28 Cdo 2381/2002
Datum rozhodnutí: 30.06.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2381/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1/ J. K. a 2/ M. K., oba zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2002, sp. zn. 17 Co 227/2002 (v právní věci žalobců 1/ J. K. a 2/ M. K., oba zast. advokátkou, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek H. 3/491, P., zast. advokátem, o oprávnění žalobců osadit schodiště a o zaplacení částky 38.283,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 203/2001), takto:

I. Dovolání, pokud bylo podáno proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2002 pod č.j. 17 Co 227/2002-54, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, se zamítá.

II. Dovolání, pokud bylo podáno proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2002 pod č.j. 17 Co 227/2002-54, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 28. února 2002 pod č.j. 26 C 203/2001-29 oprávnil žalobce provést na základě příslušných správních povolení a prostřednictvím vybraného odborného zhotovitele osazení schodišťového dřevěného madla ukotveného v ocelové konstrukci v domě č.p. 491, v ul. H. 3, v P. Žaloba, aby byl žalovaný povinen uhradit žalobcům skutečné náklady spojené s osazením schodišťového madla až do výše 38.283,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku byla zamítnuta. Žádnému účastníku nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Soud první instance vycházel při svém rozhodováni z toho, že žalobci jsou členy žalovaného společenství vlastníků, spoluvlastníky bytové jednotky v domě, který žalobce spravuje. Žalobce na shromáždění členů žalovaného konaném dne 15.11. 2001 navrhl, aby bylo v domě zřízeno schodišťové madlo z důvodu nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně; tento návrh byl ostatními členy žalovaného zamítnut.

Nalézací soud měl za to, že žalobci jsou aktivně legitimováni k řízení dle § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů, jelikož jsou členy společenství vlastníků, které ostatní členové přehlasovali v záležitosti, již považují za důležitou. Rovněž měl obvodní soud za to, že žalovaný je k řízení pasivně legitimován, když je právnickou osobou (ve smyslu § 9 odst. 1 zák. o vlastnictví bytů), která spravuje předmětný dům, a jejíž členové přehlasovali jiného člena v záležitosti týkající se předmětného domu. Osazení schodiště madlem není změnou stavby ve smyslu § 11 odst. 5 zák. č. 72/94 Sb., k jejímuž přijetí by bylo třeba jednomyslného souhlasu všech členů společenství. Podle soudu jde o záležitost důležitou, a to jednak subjektivně pro žalobce, pro něž je žádoucí, aby žalobkyně v domě měla zřízenu oporu tak, aby byl umožněn či usnadněn její samostatný pohyb po schodišti. Jde o záležitost důležitou i objektivně z pohledu zájmu společnosti získat alespoň část prostředků vložených do žalobkyně (a jejího léčení). Protože soud shledal naplnění podmínek § 11 odst. 3 cit. zákona, prvnímu požadavku vyhověl.

Druhému žalobnímu požadavku na náhradu nákladů spojených s osazením schodiště madlem soud zamítl s odůvodněním, že jde o žalobu předčasnou, protože náklady nebyly dosud vynaloženy, a navíc není jisté, zda vůbec v budoucnosti skutečně vzniknou.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. září 2002 pod č.j. 17 Co 227/2002-54 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ad I. tak změnil, že žalobu směřující k osazení schodišťového madla zamítl. Ohledně zamítavého výroku ve věci samé ad II. byl rozsudek nalézacího stupně potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení bylo rozhodnutí obvodního soudu změněno tak, že žalobci byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu řízení částku 16.675,- Kč k rukám jeho advokáta. Za stejných podmínek byli žalobci zavázáni uhradit na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 17.675,- Kč.

Podle názoru odvolacího soudu posoudil soud prvního stupně nesprávně otázku pasivní legitimace. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. je společenství vlastníků právnická osoba způsobilá vykonávat práva a zavazovat se ve všech věcech spojených se správou domu, případně vykonávat činnost související s provozem společných částí domu, které slouží i jiným fyzickým a právnickým osobám. Ustanovení § 11 cit. zákona upravuje, jakým způsobem se společenství vlastníků jednotek usnáší. Jestliže shromáždění nedojde k rozhodnutí, případně je-li uplatněna ochrana přehlasovaného vlastníka, rozhodne (na návrh kteréhokoli vlastníka resp. přehlasovaného vlastníka) soud. Soudní rozhodnutí je tedy vyvoláno návrhem vlastníka jednotky, který chce dosáhnout rozhodnutí společenství vlastníků, resp. jiného výsledku hlasování členů společenství vlastníků. Podle názoru odvolacího soudu ze znění § 11 odst. 3 cit. zák. vyplývá, že spor dle tohoto zákonného ustanovení je svou povahou sporem spoluvlastnickým. To vyplývá ze spoluvlastnické koncepce zákona a svědčí o tom i dikce tohoto ustanovení, obdobná dikci § 139 odst. 2,3 občanského zákoníku. Proto jsou v takovém případě pasivně legitimováni ti, kdo mají právo hlasovat, tedy členové společenství vlastníků (vlastníci jednotek a současně spoluvlastníci společných částí domu), nikoli samo společenství vlastníků. Společenství vlastníků vlastnické právo ke společným částem domu ani jednotkám nemá, dle výše zmíněného § 9 zajišťuje jen správu domu (podle rozhodnutí společenství případně soudu).

Nedostatek pasivní legitimace vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby.

Proti všem výrokům uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Právní názor odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného odporuje jak platné právní úpravě, tak i důvodům, proč došlo přijetím novely zákona č. 72/1994 Sb. ke konstituování společenství vlastníků jednotek jako právnických osob ex lege. Pro posouzení pasivní legitimace žalovaného subjektu je rozhodující ust. § 3 odst. 1 cit. zákona: není-li předmětem spoluvlastnictví jednotka, ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví se nepoužijí . Občanským zákoníkem se tedy řídí všechny ostatní obecné právní vztahy k jednotkám, práva a povinnosti vlastníků budov, práva a povinnosti spoluvlastníků domu a vlastníků jednotek, ovšem s uvedenou výjimkou. Pokud by tomu tak nebylo, byl by institut společenství vlastníků jednotek zcela zbytečný. Ustanovení § 11 zákona o vlastnictví bytů se z hlediska systematiky tohoto zákona ve znění pozdějších změn a doplňků týká společenství vlastníků jednotek jako právnické osoby. Snazší vykonatelnost práva při hospodaření se společnou věcí byla hlavním důvodem přijetí zákona č. 103/2000 Sb. novelizujícího zákon o vlastnictví bytů. Přitakání právnímu názoru odvolacího soudu by v běžné praxi zvláště u domů s větším počtem bytových jednotek působilo značné obtíže. Potvrzující výrok odvolacího soudu ohledně nákladů spojených s osazením schodišťového madla je přirozeně svázán s výrokem prvním, a z výše uvedených důvodů by v dovolacím přezkumu rovněž neměl obstát. Závěrem žalobci navrhli odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, odůvodněný opětovnou komplikací zdravotního stavu žalobkyně.

K tomuto dovolání žalovaný podal vyjádření. Žalovaný se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku jeho pasivní legitimace. Už z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že společenství vlastníků nemá vlastnické právo ke společným částem domu ani jednotkám, neboť v katastru jsou jako spoluvlastníci uvedeni jednotliví členové společenství vlastníků. Odvolací soud tedy správně vycházel analogicky z ustanovení § 139 obč. zákoníku, podle kterého jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Jestliže je předmětný spor svou povahou sporem spoluvlastnickým, jsou v takovém případě pasivně legitimováni ti, kdo mají právo hlasovat, tedy členové společenství vlastníků, nikoli samo společenství vlastníků.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení - řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud se musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku, pokud se týká měnícího výroku odvolacího soudu ad I. vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Po prozkoumání rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné a jako takové jej v tomto rozsahu zamítl.

Přípustnost dovolání, pokud se týká potvrzujícího výroku odvolacího soudu ad II. by mohla být dána pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Městský soud uvedeným výrokem ad II. potvrdil výrok obvodního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba v části, aby byl žalovaný povinen uhradit žalobcům skutečné náklady spojené s osazením schodišťového madla až do výše 38.283,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku . Dovolací soud přezkoumal tento výrok odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., ale vzhledem k tomu, že se v otázce právního názoru stran nedostatku pasivní legitimace žalovaného shodnul s názorem soudu odvolacího, nemohl konstatovat, že by v uvedeném rozsahu byla dána přípustnost dovolání upravená v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, a přistoupil proto v daném rozsahu k odmítnutí dovolání.

Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Právní otázkou, na které je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, je posouzení pasivní legitimace. Podle názoru odvolacího soudu jsou v daném sporu pasivně legitimováni členové společenství vlastníků, nikoli samo společenství vlastníků upravené § 9 a násl. zákona č. 72/1994 Sb. Tento názor odvolacího soudu je správný.

Podle ustanovení § 9 odst. 1 cit. zákona ve znění platném v době napadeného hlasování dotčeného subjektu, tj. do 31.12. 2001 bylo společenství vlastníků jednotek právnická osoba, která je způsobilá vykonávat práva a zavazovat se ve všech věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu, popřípadě vykonávat činnosti v rozsahu tohoto zákona a činnosti související s provozováním společných částí domu, které slouží i jiným fyzickým nebo právnickým osobám .

Ustanovení § 11 zákona č. 72/1994 Sb. upravuje, jakým způsobem se společenství vlastníků jednotek usnáší. Podle § 11 odst. 3 platí: Při hlasování je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu; spoluvlastníci jednotky mají postavení vlastníka jednotky (jeden hlas). Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl .

Podle dovolatelů je pro posouzení pasivní legitimace žalovaného subjektu rozhodující ust. § 3 odst. 1 cit. zákona, podle kterého platí: Není-li předmětem spoluvlastnictví jednotka, ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví se nepoužijí . Toto ustanovení je skutečně nutné vyložit tak, že občanský zákoník se použije pouze v případech podílového spoluvlastnictví k jednotce, a že v ostatních případech se pro spoluvlastnictví použijí speciální ustanovení zákona o spoluvlastnictví bytů. Nelze však přehlédnout, že i speciální zákon zakotvuje oprávnění přehlasovaného člena společenství obrátit se v případě uvedeném v ustanovení § 11 odst. 3 na soud. Ze znění zákona přímo nevyplývá, kdo má být pasivně legitimován v takovém sporu, z povahy věci však vyplývá, že jde o spor mezi členy společenství vlastníků jednotek navzájem, nikoliv mezi členem společenství a společenstvím samotným. Opačný výklad zaujatý soudem prvního stupně by byl vnitřně rozporný a neodpovídal by znění a smyslu zákona.

Ke zpřesnění rozsahu práv a povinností společenství vlastníků jednotek přispěl i zákonodárce, když zákonem č. 451/2001 novelizoval s účinností ke dni 31.12. 2001 ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., tak, že zatímco do 30.12. 2001 bylo společenství vlastníků jednotek právnickou osobou, způsobilou vykonávat práva a zavazovat se ve všech věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu ( ), od 31.12. 2001 je způsobilé se zavazovat pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu ( ).

I nadále má samozřejmě společenství vlastníků jednotek právě ve výše uvedených záležitostech povahu samostatné právnické osoby, jejíž jednání je prakticky významné zejména ve vztahu k třetím osobám, např. dodavatelům energií, úklidových a údržbářských prací apod. V tomto směru je tato právní entita nadána takovou mírou pravomocí, které na ně podle platně uzavřené smlouvy o vzniku společenství jednotliví vlastníci jednotek a spoluvlastníci společných částí přenesli. Tato právní subjektivita se však liší od právní subjektivity potřebné k pasivní legitimaci v projednávaném sporu.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě § 241a odst. 2, písm. a/ o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady ve smyslu uvedených ustanovení však v daném případě shledány nebyly.

Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil relevantního pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalobců proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout, resp. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a vyjádření žalovaného k podanému dovolání nebylo možné zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ust. § 11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Ohledně návrhu na odklad vykonatelnosti, který byl v souladu s § 243 o.s.ř. uplatněn žalující stranou, Nejvyšší soud ČR rozhodl již svým usnesením ze dne 25.6. 2003, č.j. 28 Cdo 2381-74, a to tak, že vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2002, č.j. 17 Co 227/2002-54, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. února 2002, č.j. 26 C 203/2001-29, byla odložena. Důvodem tohoto rozhodnutí dovolacího soudu byla ta skutečnost, že dovolatelka J. K. dne 5.3.2003 zemřela a bylo třeba zjistit výsledky dědického řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. června 2004



JUDr. Oldřich J e h l i č k a, v.r.

předseda senátu