28 Cdo 2380/2016
Datum rozhodnutí: 16.11.2016
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 obč. zák.



28 Cdo 2380/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně J. M. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 457 920 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 78/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2016, č. j. 20 Co 407/2015-179, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. února 2016, č. j. 20 Co 407/2015-184, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. září 2015, č. j. 27 C 78/2014-133, v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 287.100,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); ve zbylé části předmětu řízení ohledně požadavku na zaplacení částky 157 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z této částky za dobu od 21. 3. 2013 do zaplacení rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II), a současně rozhodl o nákladech řízení vzniklých účastníkům a státu (výroky III až V rozsudku, ve znění opravného usnesení).

Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroků pod body I, III a V, podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 2031/112, parc. č. 2031/212 a parc. č. 2031/130 v kat. území Ch., obec P., jež jsou dotčeny veřejným užíváním, kdy se žalobkyni za omezení vlastnického práva (k němuž došlo bez jejího svolení či svolení jejich právních předchůdců) nedostává od obce náhrady. Tuto náhradu žádá žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, jehož zaplacení odvolací soud uložil právě žalovanému, hlavnímu městu Praha, a to jde-li o náhradu za užívání pozemků (jejich částí) zastavěných místní komunikací, chodníky a parkovištěm (ve vlastnictví žalovaného), resp. částí, jež s bezprostředně zastavěnými úseky vytvářejí jeden funkční celek; výši náhrady (jež je žádána za rok 2010) určil se zřetelem k obvyklé hladině nájemného a jeho cenové regulaci.

Řešení právních otázek, s nimiž je spojeno rozhodnutí o věci samé napadené dovoláním žalovaného, odpovídá závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy jak v otázce vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady, tak i určení povinné osoby k jeho uspokojení, ve sporu pasivně legitimované. Rozhodnutím odvolacího soudu je přisuzována náhrada za bezesmluvní užívání pozemků vymezených částí zastavěných stavbou (místní komunikací) ve vlastnictví hl. m. Prahy, kdy lze podle ustálené rozhodovací praxe povinnost k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení připínat právě k vlastnictví stavby (pozemní komunikace) zatěžující pozemek ve vlastnictví jiného; okolnost, komu přísluší jejich správa, není rozhodující (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, nebo ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/2013, nebo usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/2014). S žalobkyní odkazovanou judikaturou rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, neboť ta se týká určení pasivně legitimovaného subjektu ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení v případech, kdy je předmětem veřejného užívání výlučně veřejné prostranství veřejná zeleň v obytné zástavbě; o takový případ ve vazbě na konkrétní skutková zjištění odvolacího soudu, jejichž dovolací přezkum je vyloučen v posuzované věci nejde.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz zmiňovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je pak i posouzení, že na pozemní komunikace (dálnice, silnice a místní komunikace) je třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů (rozlišuje-li zákon č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vlastnictví pozemků pod komunikacemi /s výjimkou komunikace účelové/ od vlastnictví samotné komunikace). Další dovolatelem kladená otázka o povaze chodníků postavených na pozemcích žalobkyně tedy zda jde o součást místní komunikace (jež je ve vlastnictví žalovaného) či o samostatnou místní komunikaci ve vlastnictví téhož subjektu (§ 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb.) není pro posouzení dané věci (ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení) zásadní, byť lze v tomto bodě dovolateli přisvědčit, že odvolacím soudem přijatý závěr (vztahuje-li se snad i k chodníkům, jež místní komunikaci nelemují) je přinejmenším kontroverzní, stejně tak jako závěr o funkčním spojení komunikacemi dotčených pozemků s přilehlým dětským hřištěm, kdy jde však o otázku a to i se zřetelem na výměru takto dotčeného pozemku ve vztahu k celku s významem pro rozhodnutí spíše zanedbatelným, nehledě na to, že otázka funkční souvislosti pozemků se stavbami je vždy úzce spjata se skutkovými okolnostmi konkrétní věci a tedy i její řešení je především úkolem soudů nižších stupňů.

K argumentaci dovolatele, opírající se o obiter dictum nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, lze z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, ovšem též na pozdější rozhodovací praxi samotného Ústavního soudu, v níž se tento na okraj vyslovený názor (tedy že vlastníku pozemku, jež je proti své vůli omezen na svém vlastnickém právu veřejným užíváním, za omezení nepřísluší žádná náhrada) neprosadil (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, nález ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, nebo usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15).

K otázce dovolatele, nejde-li v posuzované věci o obcházení restitučních předpisů, lze rovněž odkázat na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 709/09, IV. ÚS 42/09, I. ÚS 3206/10, nebo I. ÚS 442/13), reflektovanou i rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012 ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 238/2013), podle níž nejde o případ obcházení restitučních předpisů například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, tedy kdy neměla rozumný důvod se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (např. v situaci, kdy její vlastnické právo nebylo v rozhodné době zpochybňováno a stalo se tak až po uplynutí lhůt pro uplatnění práva, jež stanoví předpisy restituční).

Zbylé dovolatelem uplatňované námitky, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v situaci, kdy šlo o rozsudek dle názoru dovolatele nepřezkoumatelný, a že přiznal žalobkyni vyšší plnění, než žádala, resp. že tak učinil na základě jiného skutkového děje, vystihují pak vady řízení, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem (nenaplňují důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Přes řečené sluší se snad dodat, že ani tyto dovolatelem uplatněné námitky dovolací soud nesdílí, nevykazuje-li rozhodnutí soudu prvního stupně takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné (tedy jsou-li z jeho odůvodnění seznatelné důvody, pro které soud takto rozhodl a kdy odůvodnění rozhodnutí, dovolatelem takto kritizované pro svou nesprávnost, nebránilo tomuto účastníku v tom, aby proti němu formuloval dovolací důvody; k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), resp. kdy bylo žalobkyni přiznáno stejné (totiž peněžité) plnění na základě stejného skutkového základu, a to ve výsledku v rozsahu nižším než požadovaném žalobou.

Z uvedeného vyplývá, že ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. (poměřováno hledisky v něm uvedenými) dovolání přípustné není.

Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích III a V, tak ve vztahu k těmto výrokům o náhradě nákladů řízení žádnou argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. nevznáší, nehledě na to, že těmito dalšími (akcesorickými) výroky rozsudku bylo rozhodnuto o peněžitých plněních, jež nepřevyšují částku 50 000 Kč, která z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. představuje limitní hranici přípustnosti dovolání (a kdy peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze považovat pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., a to ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se /co do merita / takového vztahu nebo takové věci týkalo; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014).

Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. listopadu 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu