28 Cdo 2380/2002
Datum rozhodnutí: 21.08.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

28 Cdo 2380/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A. V. V., B. Ing. M. G., C. RNDr. P. V., CSc., a D. B. Ch., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 24.10.2001, sp.zn. 12 Co 415/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 5 C 789/93 (žalobců V. V., Ing. M. G., RNDr. P. V., CSc., a B. Ch., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. S. p. O., v J. n/R., a 2. ZD v H., zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocenou nemovitost), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 27.7.1993 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobci domáhali poskytnutí náhrady za znehodnocení technologické části objektu lihovaru v Hrotovicích částkou 1,809.105 Kč, a to každému ze žalobců jednou čtvrtinou.

Žalovaný státní podnik O. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že není odpovědným k poskytnutí náhrady za znehodnocení technologické části lihovaru v H. Také žalované ZD v H. navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že technologické zařízení lihovaru nepřebíralo, toto zařízení nevlastnilo, neodstranilo je a není právním nástupcem SS v J. n/R., který lihovar od původních vlastníků převzal.

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči z 15.12.1993, čj. 5 C 789/93-10, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému státnímu podniku O. na náhradu nákladů řízení 7.880 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; také vůči žalovanému ZD v H. bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně 7.880 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením z 18.10.1995, sp.zn. 12 Co 177/94, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl v odůvodnění svého rozsudku k závěru, že bylo-li dříve technologické zařízení lihovaru jeho součástí jako stavby, pak toto technologické zařízení sdílí právní režim věci hlavní a je třeba se zabývat tím, zda se na budovu lihovaru vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. (např. ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. b/ tohoto zákona, tedy jako na jinou stavbu patřící k původní zemědělské usedlosti). Objekt lihovaru, jak byl dříve zbudován, patřil k původní zemědělské usedlosti žalobců nebo jejich právních předchůdců, takže je nutno dovodit, že se zákon č. 229/1991 Sb. na daný případ vztahuje. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby současně s věcným posouzením uplatňovaného nároku se v dalším řízení zabýval i tím, který ze dvou žalovaných subjektů je subjektem povinným k poskytnutí náhrady.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Třebíči rozsudek z 22.12.1998, čj. 5 C 789/93-208, jímž bylo žalovanému ZD v H. uloženo zaplatit každému ze žalobců 27.061 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V další části žalobního návrhu, týkající se zaplacení částky 82.321 Kč každému ze žalobců od ZD v H. a vydání 32 předmětů (movitých věcí s konkrétním označením těchto předmětů a jejich inventárních čísel) od téhož družstva, byla žaloba žalobců zamítnuta. Byl také zamítnut žalobní návrh, jímž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému státnímu podniku O. zaplatit každému ze žalobců 280.000 Kč. Bylo zastaveno řízení o části žalobního návrhu, aby byla jednomu ze dvou žalovaných uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců jednu čtvrtinu z částky 687.105 Kč. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 19.700 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku správkyni konkurzní podstaty O., státního podniku v likvidaci, - J. Ch. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným ZD v H. nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. Státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně především poukazoval na to, že státní podnik O. v průběhu řízení vstoupil do konkurzu a v řízení bylo pokračováno na návrh správkyně konkurzní podstaty, jakož i na to, že žalobci vzali zpět svou žalobu v té části, kterou se domáhali vůči žalovaným alternativně zaplacení částky 687.105 Kč, a soud prvního stupně proto v této části předmětu řízení toto řízení zastavil podle ustanovení § 96 odst. 1 občanského soudního řádu.

Soud prvního stupně v této souvislosti uváděl, že pokud žalobci jako žalovaného označili O., statek v J. n/R., státní podnik v konkurzu, namísto správného označení konkurzní podstaty tohoto subjektu, nemohla tu být dána pasívní legitimace takto žalobci označeného subjektu, a proto soud prvního stupně přikročil k zamítnutí žaloby. Kromě toho soud prvního stupně poukazoval na to, že právní předchůdce žalované O. budovu lihovaru, jako věc hlavní, ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nedržel a tato budova byla v držení předchůdce žalovaného ZD v H., přičemž toto družstvo budovu lihovaru žalobcům vydalo postupem podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.

Soud prvního stupně dále uváděl, že žalované ZD v H. prošlo transformací podle zákona č. 42/1992 Sb., takže na nároky na náhradu tu ve smyslu ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. je třeba aplikovat ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně je tedy třeba požadavek na poskytnutí náhrady za technologické zařízení lihovaru posoudit jako nárok na vydání majetkového podílu na transformovaném družstvu podle ustanovení § 13 odst. 2 nebo 3 zákona č. 42/1992 Sb. Proto se soud prvního stupně musel zabývat otázkou, zda žalobci jsou oprávněnými osobami k vydání majetkového podílu u žalovaného družstva a zda toto družstvo stíhá povinnost podíl vydat a v jaké výši. Co do výše ceny uvedeného zařízení vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství v B. a co do rozsahu nároku přihlížel soud prvního stupně k tomu, že nárok na náhradu za technologické zařízení byl již vůči žalobcům z větší části uspokojen při uzavření dohody ohledně náhrady za znehodnocení celé stavby lihovaru jako věci hlavní.

Pokud šlo o vydání majetkového podílu, vyšel soud prvního stupně z ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. a po vyčíslení tohoto podílu vyhověl žalobě žalobců tak, že uložil žalovanému družstvu zaplatit každému ze žalobců částku 27.061 Kč.

Výrok o nákladech řízení byl soudu prvního stupně učiněn podle ustanovení § 142 odst. 1 a 2 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku z 12.4.2001, čj. 5 C 789/93-249) rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 24.10.2001, sp.zn. 12 Co 415/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném II. zrušen ohledně částky 0,10 Kč z částky 82.321 Kč ve vztahu ke každému ze žalobců ; jinak byl tento výrok rozsudku potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným ZD v H. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně tomuto družstvu každý částku 27.343,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku o nákladech řízení placených státem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Třebíči 20.405,20 Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit žalovanému ZD v H. 6.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí uváděl, že neshledal podané dovolání dovolatelů důvodným.

Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem přezkoumáván jen ve výroku týkajícím se jeho zamítavé části ve vztahu k žalovanému ZD v H. V další části zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen.

Odvolací soud stejně jako ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí z 18.10.1995, sp.zn. 12 Co 177/94, vycházel z právního závěru, že nárok žalobců je třeba posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Rovněž tak odvolací soud setrval na svém předchozím právním závěru, že na technologickou část lihovaru (nyní již odstraněnou) je nutno pohlížet (ve smyslu ustanovení § 120 občanského zákoníku) do doby jejího oddělení jako na součást lihovaru. Jde tu o zařízení sloužící k výrobě lihu, jehož oddělením dojde ke znehodnocení lihovaru jako věci hlavní a za toto znehodnocení lze přiznat oprávněným osobám náhradu, ale nelze tu uvažovat o poskytnutí náhrady za toto technologické zařízení v tom smyslu, že by tu šlo o náhradu za tuto jednotlivou část lihovaru. Zákon č. 229/1991 Sb. ostatně zásadně pamatuje na náhrady v souvislosti s nemovitostmi (pozemky a budovami) s výjimkou náhrady za živý a mrtvý inventář, upravené v ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu nelze vedle běžného znehodnocení hospodářské budovy nebo jiné stavby (srov. § 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) brát v úvahu i znehodnocení, k němuž došlo tím, že z objektu účelově určeného ke konkrétní průmyslové činnosti, bezprostředně navazující na zemědělskou výrobu, bylo odstraněno technologické zařízení, které mělo sloužit k realizaci této průmyslové výroby. Odvolací soud byl v této souvislosti toho názoru, že tento způsob a vyčíslení náhrady za znehodnocení nelze realizovat; existence či neexistence technologické části výrobních budov nezvyšuje a nesnižuje cenu těchto objektů, pokud k jejich oceňování dochází podle vyhlášky č. 128/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Požadavek na samostatné ocenění jednotlivých součástí technologického celku je třeba proto, podle názoru odvolacího soudu, odmítnout, neboť neodpovídá principům vyčíslení náhrad, jak je stanoven v zákoně č. 229/1991 Sb. . Nejde tu také o inventář ve smyslu již uvedeného ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb. Jestliže tu nelze shledat vznik nároku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., nemůže tu v této souvislosti vzniknout ani nárok podle ustanovení zákona č. 42/1992 Sb. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v podstatné části (i pokud šlo o vyčíslení náhrady za znehodnocení objektu lihovaru) odvoláním napadnutého výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeného II.

Pokud odvolací soud přikročil k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně, odkazoval na ustanovení § 221 odst. 1 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž měl za to, že v tomto rozsudku překročil soud prvního stupně žalobní návrh, jak byl žalobci uplatněn (§ 153 odst. 2 občanského soudního řádu). Žalobci uplatňovali nárok každý ve výši 280.449,50 Kč (171.117,60 Kč jako podíl každého ze žalobců na hodnotě věcí, které měly být vydány, a 109.381,90 Kč, jako částku, která měla být dále každému ze žalobců vyplacena). Odvolací soud v této souvislosti vytýkal, že soud prvního stupně rozhodl o nároku ve výši 280.499,60 Kč ve vztahu ke každému ze žalobců (vyhověno bylo ohledně částky 27.061 Kč pro každého ze žalobců, přičemž dále odpovídající hodnota /171.117,60 Kč/ jednotlivých věcí připadající na každého ze žalobců při zamítnutí požadavku na jejich vydání, a částka 82.321 Kč, ohledně jejíhož zaplacení ve vztahu ke každému ze žalobců nebylo vyhověno), ale nebyly konkrétně vyčísleny a uvedeny přisouzené částky.

Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn poukazem na ustanovení § 220 odst. 1, § 142 odst. 3, § 146 odst. 2, § 148 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu, jakož i na ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Výrok o připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) odvolací soud odůvodňoval tím, že je třeba umožnit posouzení v dovolacím řízení toho, zda s ohledem na charakter objektu, od něhož se odvíjí uplatněný nárok, lze na takto uplatněný nárok vůbec použít zákon č. 229/1991 Sb., vzhledem k povaze objektu lihovaru, tedy objektu, v němž se realizovala průmyslová výroba bezprostředně využívající produktů vycházejících ze zemědělské činnosti, k jejímuž zajištění sloužila tato zemědělská usedlost, který byl začleněn právě do této původní zemědělské usedlosti. Šlo také, podle názoru odvolacího soudu, o posouzení toho, zda ve vztahu k možnosti zohlednění technologického zařízení při ocenění sporného objektu pro účely poskytnutí náhrad podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s oceněním budovy v době jejího odnětí a dále k datu 24.6.1991, je na místě názor o možnosti samostatného ocenění věcí, které tvořily původní technologické zařízení objektu lihovaru.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12.2.2002 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 4.4.2002 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Třebíči. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelé odkazovali na výrok rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti tomuto rozsudku. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé ve svém dovolání uváděli, že odvolací soud ve svém výroku o přípustnosti dovolání správně zdůraznil otázky zásadního právního významu, které by měly být řešeny v dovolacím řízení.

K řešení těchto otázek zaujali dovolatelé právní názor, že lihovar byl nedílnou součástí zemědělské usedlosti, takže se na projednávanou věc vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. Technologické zařízení lihovaru nemá povahu mrtvého inventáře, ale je součástí stavby; jeho odstranění musí mít za následek i jeho případné znehodnocení. Ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nerozlišuje u náhrady za znehodnocení stavby to, na jaké části stavby bylo znehodnocení způsobeno, tedy zda na stavební části lihovaru nebo na části technologické. Pokud pak šlo v daném případě o otázku, podle kterých cenových předpisů mělo dojít k ocenění, měli dovolatelé za to, že tu nemělo být použito ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., které bylo vloženo do uvedeného zákona až v roce 1993 a poukazuje jako na cenový předpis na vyhlášku č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1992 Sb.; tuto novelizaci zákona č. 229/1991 Sb. nelze vykládat širším způsobem tak, že by založený nárok na náhradu za znehodnocení stavby byl zúžen zmíněnou novelou, takže by osoby byly touto novelou zbaveny podstatné části již založeného nároku.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Také odvolacím soudům je v bodu 15 uváděných přechodných ustanoveních zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Proto také v daném případě rozhodl odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, o přípustnosti dovolání s poukazem na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), neboť ustanovení § 239 občanského soudního řádu bylo pak zákonem č. 30/2000 Sb. podstatně změněno.

Posoudil proto dovolací soud přípustnost dovolání v daném případě podle ustanovení § 236-§ 241 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo možné podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání této lhůty nebylo možné prominout (§ 240 odst. 2 občanského soudního řádu v již uvedeném znění).

Rozsudek Krajského soudu v Brně z 24.10.2001, sp.zn. 12 Co 415/99, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, nabyl právní moci doručením všem účastníkům řízení (jejich zástupcům), k němuž došlo 12.2.2002. Ode dne následujícího po tomto datu začala běžet jednoměsíční lhůta k podání dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu; tato lhůta skončila dnem 12.3.2002.

Bylo-li tedy dovolání dovolatelů předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Třebíči dne 4.4.2002, stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci rozsudku odvolacího soudu, stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), toto dovolání bylo opožděné a zmeškání této lhůty nebylo možné prominout (§ 240 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Musel tedy dovolací soud přistoupit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. srpna 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu