28 Cdo 2378/2015
Datum rozhodnutí: 03.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



28 Cdo 2378/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně OK REST a.s., IČ 60193344, se sídlem v Brně, Bohunická 519/24, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalovaným 1. Ing. G. Š. , 2. L. Š. , a 3. J. Š. , zastoupenému JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, o zaplacení částky 182.876 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 121 EC 167/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2013, č. j. 14 Co 382/2013-70, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 9. 7. 2013, č. j. 121 EC 167/2012-56, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení o určení vlastnictví vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 190/2009. Žalobkyně se žalobou proti žalovaným domáhala vydání bezdůvodného obohacení, jež je představováno náklady řízení zaplacenými žalobkyní na základě později zrušených rozsudků. Žalovaní proti tomuto nároku započetli pohledávku za užívání pozemků v jejich vlastnictví. V řízení, pro něž bylo projednání předmětné věci přerušeno, jde pak mimo jiné o určení vlastnického práva k pozemkům, z jejichž užívání žalovaní dovozují svůj vzájemný nárok vůči žalobkyni. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, kdo je vlastníkem předmětných pozemků, má význam pro výsledek projednávané věci, přistoupil soud prvního stupně podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), k přerušení řízení.

K odvolání žalobkyně uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2013, č. j. 14 Co 382/2013-70, potvrdil. Přezkoumal je, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k názoru, že odvolání není důvodné. Ztotožnil se přitom se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že dopis ze dne 10. 11. 2010, jímž bylo žalobkyni oznámeno započtení vzájemné pohledávky, je platným úkonem, neboť v něm žalovaní zřetelně projevili svou vůli započíst řádně specifikovanou pohledávku proti přesně identifikované pohledávce žalobkyně, přičemž tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Formulace dopisu směřující do minulosti je důsledkem názoru žalovaných, že vzájemné pohledávky zanikly již v okamžiku, kdy se setkaly. Pro rozhodnutí o projednávané věci je tedy významný výsledek řízení o určení zmíněného vlastnictví, přičemž bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval existencí započtené pohledávky. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nerespektoval interpretační pravidla jím stanovená, respektive tato nesprávně aplikoval. Dovolatelka je přesvědčena, že procesní obrana žalovaných založená na provedeném zápočtu nemůže pro jeho neplatnost obstát. Důvodem neplatnosti jsou vady projevu vůle a taktéž neexistence započitatelné pohledávky. Posuzovaný projev vůle je totiž třeba vykládat v intencích interpretačních pravidel zakotvených v § 35 obč. zák. a rozvíjených judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud se však v napadeném usnesení omezil toliko na hodnocení úmyslu stran a jazykového projevu, aniž by provedl potřebnou komplexní analýzu. Při důsledné interpretaci dopisu, v němž žalovaní žalobkyni sdělují započtení vzájemné pohledávky, by ovšem musel odvolací soud dojít k závěru o absolutní neplatnosti tohoto projevu vůle pro nesrozumitelnost. Žalobkyně se domnívá, že žalovaná pohledávka nemohla zaniknout započtením, rozhodnutí v řízení o určení vlastnictví tudíž pozbývá významu pro výsledek projednávané věci a není důvodu k přerušení řízení. S ohledem na uvedené nemůže napadené rozhodnutí obstát jako správné, proto jej dovolatelka navrhuje společně s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Za žalované se k dovolání vyjádřil žalovaný ad 3. Nejprve upozornil na skutečnost, že dovolání bylo podáno proti účastníkům, již zemřeli, a tudíž ztratili procesní způsobilost. Dále konstatoval, že dopis obsahující oznámení o započtení považuje za platný projev vůle a je přesvědčen o správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, pročež žádá o zamítnutí podaného dovolání.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však přípustné není.

Nelze přisvědčit názorům dovolatelky, dle nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího tím, že nepostupoval v souladu s judikaturou stanovenými interpretačními pravidly pro výklad právních úkonů, konkrétně v otázce existence platného úkonu započtení vzájemné pohledávky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že odvolací soud posoudil předmětný právní úkon v intencích zmíněných interpretačních pravidel tak, jak je judikaturou vyžadováno, a uzavřel, že se jedná o řádný úkon započtení, v němž žalovaní zřetelně projevili svou vůli, jež není v rozporu s jazykovým projevem.

Založit přípustnost dovolání nemohou ani další ze žalobkyní uplatněných námitek. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na takto zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, na nějž navázal Nejvyšší soud v mnoha dalších rozhodnutích, mimo jiné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 203/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1124/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012). Uvedené závěry dovolacího soudu lze aplikovat i v projednávané věci, neboť skutkovou je co do své povahy rovněž otázka, k čemu v daném případě směřovala vůle žalovaných, vyjádřená v listině nazvané oznámení o započtení . Nesouhlas dovolatelky s interpretací projevu vůle směřujícího k započtení je tedy polemikou nikoliv s právním posouzením věci, nýbrž se skutkovými zjištěními soudů, jež dospěly k závěru, že žalovaní zřetelně projevili vůli započíst svou existující pohledávku proti pohledávce žalobkyně. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným způsobilým důvodem dovolání nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, samotná skutková zjištění dle právní úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 dovolacímu přezkumu nepodléhají, avšak právě tento charakter mají námitky žalobkyně. Obdobně se k uvedenému Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 559/2015).

Pro úplnost je vhodné uvést, že s ohledem na úmrtí původní žalované ad 1. K. Š., a žalovaného ad 2. Ing. G. Š., v průběhu řízení je nadále na straně žalovaných pokračováno s nynějším žalovaným ad 1. Ing. G. Š., a žalovanou ad 2. L. Š., jak bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 5 v usnesení ze dne 20. 11. 2014, č. j. 121 EC 167/2012-117.

V daném případě je zřejmé, že dovolatelka nepředestřela otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. listopadu 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu