28 Cdo 2378/2008
Datum rozhodnutí: 30.10.2008
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2378/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce A. p., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. S. Ch., zastoupené advokátkou, 2) JUDr. D. B., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 79/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č. j. 69 Co 312/2007-301, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 10.600,- Kč k rukám Mgr. M. Š., advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce a žalovaná 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu domáhající se určení vlastnického práva ve prospěch žalobce, a to ve vztahu k nemovitostem identifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodl také o náhradě nákladů za odvolací řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž na základě zjištěných skutkových okolností dospěl k závěru, že žalobní žádosti nelze vyhovět, neboť jí nesvědčí hmotné právo uzavřel, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem a již z tohoto důvodu nelze žalobě vyhovět. Lze sice souhlasit se soudem prvního stupně, že žaloba skutkově postavená na tvrzení, že pozemky nepřešly na stát, potažmo na přídělce, při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. (revizní zákon), nezasahuje do právních poměrů upravených restitučním zákonem č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého (dále jen zákon č. 298/1990 Sb. ), a proto se neprosadí důsledky speciality restitučního zákona a případné nároky lze uplatňovat za pomoci obecných právních předpisů, přesto však nelze pominout, že předmětem určovací žaloby je určení vlastnického práva k pozemkům, s nimiž žalobce přes 50 let nedisponoval a nedržel je. Je přitom lhostejno, jakým způsobem se jiná osoba pozemků zmocnila (např. faktickou okupací). Nejedná se tedy o preventivní ochranu práva žalobce před hrozícím zásahem. Žalobce proto nemůže důvodně očekávat, že by soud měl prostřednictvím určovací žaloby ochránit jeho vlastnické právo. Prostředkem ochrany porušeného práva zde může být pouze vlastnická žaloba (§ 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ). Jinak prostor pro případnou nápravu protiprávních aktů z totalitní minulosti leží na straně zákonodárné moci. Soud odvolací se ztotožnil i se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a nad rámec odůvodnění uvedl, že bylo prokázáno, že předmětné pozemky byly skutečně převzaty ze strany státu a žalobce tak své vlastnické právo v souladu s tehdy platnými právními předpisy pozbyl a není nositelem hmotně právního oprávnění domáhat se určení vlastnického práva.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to do obou jeho výroků, s tím, že ten má po právní stránce zásadní význam, jenž spatřuje v posouzení naléhavého právního zájmu na jeho straně. Tato otázka je v judikatuře řešena rozdílně a její posouzení odvolacím soudem je v radikálním rozporu s mnoha předchozími rozhodnutími soudů v rámci soudní soustavy České republiky. Jestliže napadené rozhodnutí vychází z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, pak výrazně zužuje interpretaci pojmu naléhavého právního zájmu oproti tomu, jak je tento pojem vykládán v rámci uznávané právní teorie. Naléhavý právní zájem je dán vždy, když žalobce navrhuje určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, jež se zapisuje do katastru nemovitostí. Nelze předpokládat, že by k odstranění stavu právní nejistoty došlo v případě, kdy by se žalobce domohl žalobou na plnění vydání rozsudku, který by žalovanému uložil vyklizení nemovitostí. Důsledkem tohoto výkladu tedy bude pouze zmnožení soudních sporů a ustavení nerovnosti mezi osobami, které se snaží domoci svého vlastnického práva. Nabízí se i logická otázka, kde je časová hranice, za níž již nelze na straně žalobce dovodit naléhavý právní zájem nezbytný pro podání určovací žaloby, a z jakého důvodu byla soudem takto stanovena. V minulosti byla vedena celá řada soudních sporů, v nichž soudy otázku existence naléhavého právního zájmu na straně žalobce řešily zcela opačně než soud odvolací. Odlišný výklad tak může otřást právní jistotou osob, které se domáhají ochrany svého vlastnického práva. V závěru dovolání žalobce zpochybňuje taktéž skutkové závěry odvolacího soudu o prokázání převzetí předmětných pozemků ze strany státu a jejich přidělení právním předchůdcům žalovaných. Odvolací soud taktéž nesprávně právně posoudil otázku opuštění intabulačního principu v dané věci. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná 1) s tím, že přípustnost žalobcova dovolání lze zvažovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). V daném případě by měl soud z pohledu přípustnosti podaného dovolání pouze zkoumat, zda je řešení otázky existence naléhavého právního zájmu u žaloby na určení vlastnictví právní otázkou zásadního významu. Podle názoru žalované pak není dovolání v dané věci přípustné, neboť otázka naléhavého právního zájmu v souvislosti s žalobou na určení vlastnického práva byla rozhodnutími Nejvyššího soudu opakovaně řešena, přičemž judikatura v tomto ohledu je již delší dobu ustálená. Pokud žalobce jako dovolací důvod uvádí nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, je třeba toto tvrzení vykládat jako uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. V daném případě však není možné dovolací důvod podle tohoto ustanovení uplatnit. Žalovaná se v závěru svého vyjádření přiklání k právnímu hodnocení otázky intabulačního principu tak, jak bylo uvedeno soudy obou stupňů. Dovolání se žalobce do nákladového výroku je pak nepřípustné. Žalovaná 1) proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Takové podmínky však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nenaplňuje, neboť posouzení otázky existence naléhavého právní zájmu v obdobných případech byla již řešena v rozhodnutích jak soudu Nejvyššího, tak

i soudu Ústavního, přičemž judikaturu lze v tomto ohledu považovat za ustálenou

a napadené rozhodnutí se jí nepříčí.

Odvolací soud v daném případě postupoval zcela správně, jestliže vycházel z výše uvedených závěrů judikatury týkající se preventivního charakteru žaloby podle

§ 126 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 80 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto jen stručně připomíná a opakuje právní závěry, k nimž ohledně dané problematiky judikatura českých soudů včetně soudů Nejvyššího a Ústavního dospěla.

Ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, se Nejvyšší soud přihlásil ke standardnímu výkladu, dle nějž naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Mezi dalšími významnými rozhodnutími Nejvyššího soudu vztahujícími se k dotčené problematice lze uvést zejména rozsudek velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.

Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud, jenž ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1.11. 2005 ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, formuloval závěr, dle nějž tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání a žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. S odkazem na nález ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: "...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem." K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k výkladu, dle nějž žaloba na určení práva (§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což řečeno jinými slovy znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. (nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba.

Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné

a zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).

Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko uveřejněné pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp.zn. Pl. ÚS st. 22/05, v němž se ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu sp.zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.

Lze též poukázat na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne

6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 158/08, tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti výroku II., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Dalšími námitkami vztahujícími se k napadenému rozhodnutí se dovolací soud nezabýval, neboť již závěr o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby domáhající se určení vlastnického práva.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, řešení dovolatelem předestřené právní otázky, na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se v judikatuře Nejvyššího soudu ustálilo a odvolací soud tuto judikaturu ve svém rozhodnutí respektoval. Z tohoto důvodu nelze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované 1) v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. čl. II), celkem tedy ve výši 10.600,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou 1) v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Žalované 2) pak v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá vůči žalované 2) na náhradu nákladů řízení právo.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2008

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu