28 Cdo 2373/2002
Datum rozhodnutí: 28.01.2004
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2373/2002

28 Cdo 2374/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání I. A. T., a 2. M. T., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 6.10.1999,sp.zn. 17 Co 279/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 246/93 /žalobkyň A) A. B., a B) M. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) A. T. a 2) M. T., zastoupených advokátem, o přechod vlastnického práva podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb./ a o dovolání 1. A. T. a 2. M. T., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 1. 2002, sp. zn. 21 Co 209/2000, vydanému rovněž v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 246/93, takto:

I. Dovolání dovolatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 6.10.1999, sp. zn. 17 Co 279/99, vydanému v právní věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 4 C 246/93, se odmítají.

II. Dovolání dovolatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30.1.2002, sp. zn. 21 Co 209/2000, vydanému rovněž v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 246/93, se zamítají.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě podané v této právní věci u soudu dne 15.4.1992 / v průběhu řízení upravované / bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně z 10. 2. 1999, č. j. 4 C 246/93-515 /ve znění opravného usnesení z 10.2.1999, č. j. 4 C 246/93-532/. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že dnem právním moci tohoto rozsudku přecházejí ze žalovaných A. T. a M. T. na žalobkyně A. B. a M. K. /na každou jednou nedělitelnou polovinou/ vlastnické právo k domu čp. 7 /s chlévy, záchodem, skládkem a špýcharem/, k pozemku č. kat. 62/2 /o výměře 418 m2 / - stavební parcele a dále k ideální polovině stodoly na pozemku č. kat. 62/3 stavební parcele /s příslušenstvím a součástmi/, zapsaných na listu vlastnictví č. 25 pro obec L. a katastrální území V. u Katastrálního úřadu v J. Dalším výrokem téhož rozsudku byl zamítnut žalobní návrh žalobkyň A. B. a M. K. ohledně přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 559/1 /o výměře 335 m2/, zapsanému na listu vlastnictví č. 25 pro obec L. a katastrální území V. u Katastrálního úřadu v J. Dalším výrokem téhož rozsudku bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním na náhradu nákladů řízení 11.460 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Jičíně na náhradu zálohovaných nákladů řízení 15.135,80 Kč na účet Okresního soudu v Jičíně a také částku 1.000 Kč na účet tohoto soudu k úhradě soudního poplatku, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplynulo, že podle názoru soudu prvního stupně jsou v daném případě splněny předpoklady k vyhovění žalobě žalobkyň ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Žalobkyně jsou oprávněnými osobami /podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb./ a prokázaly, že jimi uváděné nemovitosti přešly na stát v důsledku výroku o propadnutí majetku v trestním řízení soudním /vedeném u bývalého Lidového soudu v Mnichově Hradišti pod sp. zn. T 48/53/, avšak tento výrok byl později zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci /v řízení u Okresního soudu Jičíně pod sp. zn. Rt 764/90/. Žalovaní koupili dům čp. 7 ve V., okres J., s polovinou stodoly od Jednotného zemědělského družstva v S. v roce 1977 a 1983 /kupní smlouvy byly registrovány i bývalým Státním notářstvím v J. pod sp. zn. R I 339/77 a R I 553/83/. Soud prvního stupně byl toho názoru, že při této koupi byli žalovaní protiprávně zvýhodněni. Původním vlastníkům J. B. /již zemřelému 18.9.1981/ a A. B. nebylo umožněno získat tyto nemovitosti zpět ani po vydání zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, a byli takto vyloučeni z tehdejší soudní rehabilitace; soud prvního stupně k tomu dodával, že neuvěřil tvrzení žalovaných, že si neověřili a nemohli ověřit původ těchto koupených nemovitostí. Soud prvního stupně však neshledal, že by koupě nemovitostí byla uskutečněna za nižší cenu, než to odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům, nebo že by nabytí vlastnictví nemovitostí žalovanými byla v rozporu s jinými tehdy platnými právními předpisy. Došlo tu však, podle názoru soudu prvního stupně, k již uváděnému protiprávnímu zvýhodnění. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že také vlastnické právo k pozemku parc. č. 62/2 v katastrálním území V. může přejít na žalobkyně, neboť pozemek je zastaven domem, který přechází do vlastnictví žalobkyň /srov. § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb./. Naproti tomu byl však soud prvního stupně toho názoru, že nebylo možné vyhovět žalobě o přechod vlastnictví k zahradě parc. č. 559/1 v katastrálním území V. Soud prvního stupně poukazoval na to, že k tomuto pozemku svědčilo žalovaným právo osobního užívání pozemku /dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku byla registrována u bývalého Státního notářství v J. pod sp. zn. R II 155/77/ a toto právo užívání se změnilo na právo vlastnické podle novely občanského zákoníku z roku 1991.

O odvolání žalovaných i žalobkyň proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně z 10.2.1999, čj. 4 C 246/93-515 /ve spojení s opravným usnesením z 10.2.1999, čj. 4 C 246/93-532/ rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 6.10.1999, sp. zn. 17 Co 279/99. Výrokem rozsudku odvolacího soudu /označeným I./ byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto, že ze žalovaných přechází dnem právní moci rozsudku na každou ze žalujících jedna nedílná polovina vlastnického práva k domu čp. 7 /s chlívky, záchodem, skládkou a špýcharem/ a ke stavební parcele č. 62/2 /o výměře 418 m2/ v katastrálním území V. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se jinak rozsudek soudu prvního stupně zrušuje /ve zbytku výroku pod bodem I., stejně jako ve výrocích pod body II. a V./ a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání žalovaných, směřující proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o tom, že ze žalovaných přechází na žalobkyně polovina vlastnického práva k domu čp. 7 a pozemku parc. č. 62/2 ve V., bylo odmítnuto. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto žalovanými navrhované připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně správně podřadil rozhodovanou věc pod ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. . Odvolací soud sdílel také skutkové a z nich plynoucí i právní závěry soudu prvního stupně, týkající se včasnosti výzvy ze strany žalujících /i právního předchůdce žalobkyň/ vůči žalovaným, způsobu přechodu věcí na stát, charakteru oprávněných osob i podřadění uplatněného nároku pod ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i zjištění o tom, že žalovaní jsou na základě kupní smlouvy z 25.5.1977 vlastníky usedlosti č. 7 ve V. /s jejími součástmi a příslušenstvím/. Odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě se vůči rodině žalujících uplatnila trestní perzekuce, došlo k odmítnutí vrácení majetku i možnosti vrácení původních vlastníků po trestním postihu do místa jejich bydliště; takto bylo vůči žalujícím postupováno i když v tehdejším právním řádu byla stanovena úcta k právům spoluobčanů a zachovávání pravidel soužití. Odvolací soud proto potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o přechodu vlastnického práva k usedlosti a pozemku parc. č. 62/2 ve V. na žalobkyně, a to jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

Ve zbývajících výrocích byl však rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud tu zaujal právní názor, že ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. nebrání tomu, že se dříve v občanském zákoníku upravené osobní užívání pozemku přeměnilo na vlastnické právo uživatelů přímo ze zákona dnem 1.1.1992 /podle ustanovení § 872 odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb./; ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. pamatuje i na tuto skutečnost a ve vztahu k § 8 odst. 1 téhož zákona ji rozvíjí bez ohledu na současné vlastnické vztahy. Proto odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby i v dalším průběhu řízení objasnil a posoudil, zda v daném případě bylo ohledně pozemku parc. č. 559/1 ve V. zřízeno za okolností uvedených v § 8 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb. právo osobního užívání pozemků a znovu pak rozhodne o žalobkyněmi uplatněném nároku s přihlížením i k tvrzením žalovaných o nabytí vlastnického práva ke stodole jako celku včetně stavební parcely, která nikdy nebyla v užívání žalovaných . Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby v rámci potřebného doplnění dokazování si vyžádal souvisící spis Pozemkového úřadu v J., dále výpis z katastru nemovitostí, jakož i spis o řízení o dědictví po původním vlastníku nemovitostí J. B., zemřelému 18.9.1998. Odvolací soud také ukládal soudu prvního stupně rozhodnout znovu o náhradě nákladů řízení v tomto sporu. Návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo vyhověno s odůvodněním, že v tomto rozhodnutí odvolacího soudu nebyla řešena otázka zásadního právního významu, nýbrž otázka skutková.

V dalším průběhu řízení po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem vynesl pak Okresní soud v Jičíně rozsudek ze 4.2.2000, čj. 4 C 246/93-611. Tímto rozsudkem nebylo především připuštěno rozšíření žaloby ohledně přechodu vlastnictví k polovině stodoly na stavební parcele č. 62/3, zapsané na listu vlastnictví č. 48 pro katastrální území V. u S., obec L.; řízení ohledně tohoto žalobního návrhu bylo zastaveno. Dalším výrokem uváděného rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že dnem právní moc tohoto rozsudku přechází ze žalovaných A. T. a M. T. na žalobkyně A. B. a M. K. /na každou jednou ideální polovinou/ vlastnické právo k pozemkové parcele č. 559/1, zapsané na listu vlastnictví č. 48 pro obec L., katastrální území V. u S., u Katastrálního úřadu v J. Žalovaným bylo uloženo nahradit M. K. na nákladech řízení částku 13.625 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo dále uloženo nahradit státu na účet Okresního soudu v Jičíně na nákladech řízení částku 15.135,80 Kč a zaplatit na tento účet i soudní poplatek 1.000 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že má za prokázáno, že k pozemku parc.č. 559/1 ve V. /stejně jako k pozemku parc. č. 62/2 ve V./ bylo ve prospěch žalovaných zřízeno za úplatu 1.378 Kč právo osobního užívání pozemku dohodou z 25.5.1977, která byla registrována bývalým Státním notářstvím v J. dne 10.6.1977. Toto právo bylo tedy žalovaným zřízeno za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům /vyhlášce č. 43/1969 Sb./. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že tu bylo nutno přihlížet k tomu, že toto právo osobního užívání pozemku bylo zřizováno za stejných podmínek a ve stejný den jako při uzavírání kupní smlouvy mezi Jednotným zemědělským družstvem S. a žalovanými ohledně domu čp. 7 ve V., tedy za podmínek, které byly již soudem prvního stupně i odvolacím soudem posouzeny předchozími pravomocnými rozsudku jako nabytí nemovitostí na základě protiprávního zvýhodnění, takže pozemek parc. č. 559/1 v katastrálním území V. byl nabyt rovněž na základě protiprávního zvýhodnění. Proto bylo soudem prvního stupně rozhodnuto k žalobnímu návrhu žalobkyň, že i tento pozemek přechází na žalobkyně ze žalovaných podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto soudem prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 občanského soudního řádu a o úhradě soudního poplatku s poukazem na ustanovení § 2 odst. 3 i § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

O odvolání žalobkyň i žalovaných proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze 4.2.2000, čj. 4 C 246/93-611, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 30.1.2002, sp. zn. 21 Co 209/2000 /ve znění opravného usnesení z 12.2.2002, sp. zn. 21 Co 209/2000/. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl jednak zamítnut návrh žalobkyně na přerušení řízení a bylo také odmítnuto odvolání žalobkyň, pokud směřovalo proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nepřípustnosti rozšíření žaloby žalobkyň. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že nebylo možné vyhovět návrhu žalobkyň na přerušení řízení do doby, kdy v jiném sporu bude pravomocně rozhodnuto o určení vlastnictví ke stavbě /ke stodole/; v tomto řízení bylo totiž ohledně stodoly, jmenovitě její poloviny /která byla předmětem tohoto řízení/, vzata žaloby zpět a řízení v této části bylo zastaveno; proto už, podle názoru odvolacího soudu, nezáleží na tom, kdo bude v jiném řízení určen za vlastníka této stodoly, takže není tu dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu.

Dále odvolací soud odmítl odvolací žalobkyň proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění rozšíření žaloby, protože podle ustanovení § 202 odst. 2 písm. f) a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu není takové odvolání přípustné.

Také výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení o přechod vlastnictví k polovině stodoly na pozemku parc. č. 62/3 ve V., byl odvolacím soudem shledán správným, když žalobkyně vzaly žalobu v této části zpět a žalovaní nesdělili žádné závažné důvody, pro které by s tímto částečným zpětvzetím žaloby nesouhlasili /ostatně ani v řízení o opravu protokolu žalobkyně neuspěly/, takže soud prvního stupně neměl jinou možnost než postupovat podle ustanovení § 96 občanského soudního řádu.

Odvolání žalovaných ve věci samé neshledal odvolací soud důvodným. Shodně se soudem prvního stupně byl i odvolací soud toho názoru, že tu došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při získání uvedeného pozemku parc. č. 559/1 ve V., když původní vlastníci J. B. a A. B. se dostali do nerovnoprávného postavení, a to v důsledku vyjádření bývalého Jednotného zemědělského družstva L. k otázce přestěhování se J. B. a A. B. zpět do vesnice a v důsledku stanoviska vesnické organizace Komunistické strany Československa, jež oba jmenované označila za osob, jejichž přítomnost v místě je z politických důvodů nežádoucí . Proto odvolací soud sdílel se soudem prvního stupně názor, že jsou v daném případě splněny podmínky podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pro rozhodnutí, že spoluvlastnické právo žalovaných k pozemku parc. č. 559/1 ve V. přechází na žalobkyně. V tomto smyslu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze 6.10.1999, sp.zn. 17 Co 279/99, proti němuž podali svá dovolání z 23.11.1999 žalovaní A. T. a M. T., byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 27.10.1999 /stejně jako advokátovi zastupujícímu žalobkyně/ a uvedené dovolání ze strany žalovaných bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jičíně dne 26.11.1999, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé A. T. a M. T. navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze 6.10.1999, sp.zn. 17 Co 279/99, i rozsudek Okresního soudu v Jičíně z 10.2.1999, čj, 4 C 246/93-515 /ve znění opravného usnesení z 10.2.1999, čj. 4 C 246/93-532/ a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, zda totiž okolnosti prodeje nemovitostí žalovaným lze či nelze posoudit jako protiprávní zvýhodnění žalovaných ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 z. č. 229/1991 Sb. Dovolatelé měli i za to, že rozhodnutí odvolacího soudu, které je napadeno jejich dovoláním, je pro svoji obecnou povahu nepřezkoumatelné.

Ve svém dovolání dovolatelé zdůrazňovali, že se odvolací soud odpovídajícím způsobem nezabýval konkrétními okolnostmi daného případu a námitkami žalovaných uplatňovanými v odvolání. Zejména jsou dovolatelé toho názoru, že soudy v daném případě nezkoumaly vůbec otázku, zda byli žalovaní při získání nemovitostí protiprávně zvýhodněni, nýbrž zabývaly se otázkou, zda byli původní vlastníci nemovitostí minulým režimem perzekvování, popřípadě zda byli znevýhodněni, když nebylo vyhověno jejich žádosti o navrácení těchto nemovitostí a o možnosti nastěhovat se do nich zpět. Soudy obou stupňů se tedy zabývaly v této právní věci zkoumáním skutečností, které pro rozhodnutí o věci samé neměly význam, a zjištěné skutečnosti nesprávně hodnotily po právní stránce jako protiprávní zvýhodnění žalovaných ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Soudy obou stupňů se tedy vlastně nezabývaly tím, zda v daném případě byly splněny kumulativně podmínky uvedené v § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. /rozpor s tehdy platnými předpisy, nabytí nemovitostí za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele/.

Dovolatelé zdůrazňovali také, že jim nebylo nic známo o tom, že by původní vlastníci /J. B. a A. B./ projevili zájem o vrácení nemovitostí, a ani jim nebylo nic známo o perzekuci, jíž byli tito původní vlastníci vystaveni; v době, kdy žalovaní požádali o odprodej nemovitostí, nebyli tu prokazatelně žádní jiní zájemci o koupi těchto nemovitostí; žalovaní získali nemovitosti v souladu s tehdy platnými předpisy a za cenu, která odpovídala cenovým předpisům. V průběhu řízení o této právní věci nebyla prokázána existence neodůvodněných výhod pro žalované; z výpovědí osob, které za zemědělské družstvo v S. se podíleli na prodeji nemovitosti žalovaným, vyplynulo, že za žalované při této koupi nikdo neintervenoval a že nebyli motivováni tím, že by jim žalovaný A. T. mohl zajistit nějaké výhody jako pracovník tehdejšího Ústředního výboru Komunistické strany Československa, kde tehdy pracoval jen v nepolitické, ryze odborné funkci bez rozhodovací pravomoci; žalovanými získané nemovitosti byly ve velmi špatném technickém stavu a družstvo pro ně nemělo jiné využití; v období 1975 až 1976 nikdo kromě žalovaných neprojevil o získání těchto nemovitostí zájem.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 30.1.2002,sp.zn. 21 Co 209/2000 /ve znění opravného usnesení z 12.2.2002, sp. zn. 21 Co 209/2000/, proti němuž podali žalovaní A. T. a M. T. svá dovolání z 21.3.2002, byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 21.2.2002 /advokátu, který v řízení zastupoval žalobkyně byl tento rozsudek doručen dne 25.2.2002/ a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno na poště dne 21.3.2002 k doručení Okresnímu soudu v Jičíně, tedy ve lhůtě stanovení v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání z 21.3.2002 žalovaní navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 30.1.2002, sp. zn. 21 Co 209/2000, i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze 4.2.2000, čj. 4 C 246/93-611, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé A. T. a M. T. měli za to, že toto jejich dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé ve svém dovolání zdůrazňovali, že v řízení provedeným dokazováním nebylo prokázáno žádné protiprávní zvýhodnění žalovaných v roce 1983 při získání pozemku parc. č. 559/1 zahrady v katastrálním území V. u S. do dříve v občanském zákoníku upraveného osobního užívání pozemků. Žalovaní byli v době uplatnění zájmu o získání tohoto pozemku jedinými zájemci o něj, pozemek souvisel s domem čp. 7 a stavební parcelou č. 62/2 ve V., které žalovaní získali už v roce 1977 a dřívější vlastník /zemědělské družstvo/ považoval převod pozemku na žalované za jediné možné využití tohoto pozemku. Na straně žalobkyň /a před tím jejich manžela a otce J. B./ šlo o osoby, na které se nevztahovala ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nýbrž ustanovení zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, a žádost J. B. a A. B. o odškodnění za propadnutí majetku vrácením uvedených nemovitostí ve V. byla v roce 1972 Ministerstvem spravedlnosti zamítnuta aj. B. se dostalo jen finančního odškodnění za výkon trestu odnětí svobody, za uložený peněžitý trest a za propadnutí ideální poloviny obytné části zemědělské usedlosti. Za uvedené situace bylo posouzení této právní věci soudem podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nesprávné, protože tímto ustanovením nebyl sledován záměr nápravy křivd, na které se vztahovala předešlá soudní rehabilitace /podle zákona č. 82/1968 Sb./, jež se měla týkat odnětí nemovitostí v katastrálním území V. původním vlastníkům J. B. a A. B., k němuž došlo v roce 1953.

Při posuzování obou uvedených dovolání dovolatelů A. T. a M. T. vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona /tj. před 1.1.2001/ nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne o nich podle dosavadních právních předpisů /tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu/ zákona č. 99/1963 Sb. /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./

Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, vydaným před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1.1.2001/, jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních předpisů.

Přípustnost dovolání dovolatelů A. T. a M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 6.10.1999, sp. zn. 17 Co 279/99, bylo nutno posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném ve svazku 4, pod č. 19 /usnesení/ Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. soud na návrh oprávněné osoby rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, na kterou by se vztahovalo právo na vydání věci podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.

Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, jež je ve vlastnictví fyzické osoby, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Pokud by návrh podle ustanovení § 8 odst. 1, věta první, zákona č. 229/1991 Sb. uplatnila jen některá /některé/ z dalších osob oprávněných, mohl by soud rozhodnout pouze o tom, že na tuto navrhující další oprávněnou osobu přechází jen jí připadající podíl na nemovitosti, nikoli vlastnické právo k celé nemovitosti; ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. tu nedopadá /viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 49 (127)/.

V ustanovení § 8 zákona č. 229/1991 Sb. je míněna jen nemovitost, která je vedena v ustanovení § 1 odst. 1 písm. a), b) a c) tohoto zákona /viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 (128)/; jde tedy i o zahrady /srov. k tomu i str. 46 (124) téhož stanoviska uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek/.

Vlastník nemovitosti, proti němuž je uplatňován nárok podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. /viz stanovisko uveřejněné pod č.16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 49 (127)/.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku výroku o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci v trestním řízení, jestliže výrok byl zrušen podle zvláštních předpisů. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Otázkou politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody není třeba /ale není to vyloučeno/ zabývat se v těch případech, v nichž je prokazatelně doložen některý ze způsobů, jimiž přešly nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu, jak jsou tyto případy uvedeny v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pod jinými písmeny než pod písmenem r) /srov. k tomu č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 48 (126)/.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /na str. 52 (110)/ bylo k výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), § 8 a § 6 zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením § 872 občanského zákoníku zaujat právní názor, že je třeba mít na zřeteli jako výjimku pozemky, jež byly získány do osobního užívání pozemků za okolností uvedených v 8 zákona č. 229/1991 Sb. /tedy např. na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů/.

Ve srovnání s těmito závěry z uveřejněné judikatury soudů nelze právní závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 6.10.1999 (sp. zn. 17 Co 279/99 Krajského soudu v Hradci Králové), napadeného dovoláním dovolatelů A. T. a M. T., přesvědčivě označit jako právní závěry odchylující se od ustálené judikatury soudů nebo přinášející judikaturu novou, jak to mělo na zřeteli shora již uváděné usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95.

Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelů Ing. A. T. a M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 6.10.1999, sp. zn. 11 Co 279/99, splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.

Nešlo-li tedy o dovolání přípustné bylo třeba toto dovolání odmítnout podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ pro nepřípustnost dovolání.

Pokud šlo o dovolání dovolatelů A. T. a M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30.1.2002, sp. zn. 21 Co 209/2000, posuzoval dovolací soud přípustnost tohoto dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí zrušil. I v daném případě šlo o potvrzení /odvolacím soudem/ rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze 4.2.2000, čj. 4 C 246/93-611, jímž bylo rozhodnuto, že dnem právní moci rozsudku přechází ze žalovaných . A. T. a M. T. na žalobkyně A. B. a M. K. vlastnictví k pozemkové parcele č. 559/1 v katastrálním území V. u S., tedy rozsudku, jímž uvedený soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku z 10.2.1999, čj. 4 C 246/93-515 /kterým byl žalobní návrh týkající se přechodu vlastnictví k pozemku parc. č. 559/1 ve V. zamítnut/, protože soud prvního stupně byl tu vázán právním názorem odvolacího soudu, který svým rozsudkem ze 6.10.1999, sp. zn. 17 Co 279/99, dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Na základě tohoto přípustného dovolání dovolatelů A. T. a M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30.1.2002, sp. zn. 21 Co 209/2000, musel tedy dovolací soud posoudit i důvodnost tohoto dovolání, pokud šlo o potvrzení citovaného výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se přechodu vlastnictví pozemku parc. č. 559/1 v katastrálním území V. ze žalovaných na žalobkyně ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Ale i v této otázce důvodnosti dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud ve svém rozsudku z 30.1.2002, proti němuž směřovalo i druhé dovolání uvedených dovolatelů v téže právní věci, při aplikaci a výkladu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vycházel správně ze slovního znění tohoto ustanovení i z právních závěrů shora již citované judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Dovolací soud proto nemohl přisvědčit názoru dovolatelů, že tu v daném případě nešlo o případ nabytí pozemku parc. č. 559/1 v katastrálním území V. na základě protiprávního zvýhodnění žalovaných, jak tuto otázku nabytí nemovitosti zjistil, objasnil a zdůvodnil odvolací soud ve svém rozsudku z 30.1.2002 /sp. zn. 21 Co 209/2000 Krajského soudu v Hradci Králové/, napadeném dovoláním dovolatelů A. T. a M. T. Přistoupil proto dovolací soud k zamítnutí tohoto dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, protože rozhodnutí odvolacího soudu neposoudil jako rozhodnutí nesprávné.

Rozhodl tedy dovolací soud jednak o odmítnutí dovolání dovolatelů A. T. a M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 6.10.1999, sp. zn. 17 Co 279/99, a jednak o zamítnutí jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30.1.2002, sp. zn. 21 Co 209/2000.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyněmi na vyjádření k dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30.1.2002, sp. zn. 21 Co 209/2000, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu vycházel z toho, že přihlížel k povaze projednávané právní věci a k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů ze strany žalobkyň, rekapitulujícího v podstatě procesní stanovisko žalobkyň, přednesené již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně 28. ledna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu