28 Cdo 2371/2004
Datum rozhodnutí: 19.05.2005
Dotčené předpisy: § 12 odst. 4 předpisu č. 403/1990Sb., § 19a odst. 1 předpisu č. 403/1990Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2371/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně V. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému O. b. p., s. p. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 532.120,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 4 C 134/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, č. j. 22 Co 486/2003-290, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.790,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. B. Š.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil v meritu věci rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 4. 2003, č. j. 4 C 134/92-253, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný zavázán zaplatit 223.700,40 Kč s 3% úrokem z prodlení od 30. 11. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 16. 7. 1994 do zaplacení (co do částky 302.519,50 Kč s příslušenstvím bylo řízení, po zpětvzetí žaloby, soudem prvního stupně zastaveno; již dříve bylo žalobkyni pravomocně přiznáno týmž soudem 5.900,60 Kč s příslušenstvím, podle znaleckého posudku). V nákladových výrocích odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před žádnou z nižších instancí.

Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že na základě dohody o vydání věci, uzavřené mezi E. Z. a žalovaným, byl původní žalobkyni (právní předchůdkyni nynější žalobkyně) vydán podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, jako osobě oprávněné dům č. p. 483 se stavební parcelou č. 1493 v obci a k. ú. K. Dohoda byla sjednána dne 4. 2. 1991 a registrována dne 15. 3. 1991 Státním notářstvím v K. Žalobkyně poté požadovala po žalovaném v zákonné lhůtě náhradu nákladů za znehodnocení předmětné nemovitosti ve smyslu § 12 odst. 4 citovaného zákona (ve znění novely č. 137/1991 Sb.), a to ve výši 532.120,50 Kč. Znalecký ústav ustanovený k podání posudku soudem prvního stupně, jímž se stal Ústav soudního inženýrství VUT v B., ocenil náhradu za znehodnocení vydané nemovitosti částkou 5.900,60 Kč. Odvolací soud tu nepřisvědčil rozsáhlým námitkám proti znaleckému posudku, vzneseným stranou žalující, a považoval také za správné, že soud prvního stupně přes návrh žalobkyně - nevyloučil znalecký ústav z řízení. Odvolací soud provedl též výklad zákonných ustanovení použitých jako výchozích pro podání znaleckého posudku (zejména § 12 odst. 4 a § 19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.) s tím závěrem, že soud prvního stupně při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nepochybil.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Dovodila v něm zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zejména z toho důvodu, že si odvolací soud nesprávně vyložil znění § 12 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Nejde o znehodnocení nemovitosti, ale o náhradu nákladů přesahujících běžné opotřebení. Za takové situace vyhláška č. 73/1964 Sb., která je předpisem o oceňování nemovitostí, na nějž poukazuje § 19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., není pro účely znehodnocení nemovitosti použitelná. Žalobkyně dále namítla, že znalecký posudek byl zpracován externími dodavateli a že některé práce nutné k údržbě domu byly provedeny až jí samou (přesto byly zahrnuty do ocenění v posudku). Měl být tedy ustanoven nový znalec. Podle závěrečného návrhu dovolatelky měl dovolací soud zrušit rozsudky obou nižších instancí a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Žalobkyní vylíčené dovolací důvody odpovídají ustanovením § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. (procesní vada s dopadem na správnost rozhodnutí o meritu věci, nesprávné právní posouzení věci); dovolací soud se však nejprve musel zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné.

Dovolatelka přičítala napadenému rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam. Vzhledem ke konformitě rozsudků nižších instancí (změna nákladového výroku není podstatná), bez takového předchozího kasačního usnesení odvolacího soudu, které by přinutilo soud prvního stupně ke změně hmotněprávního názoru na věc, přicházela v rámci jednotlivých alternativ přípustnosti dovolání (§ 237 odst. 1 o. s. ř.) skutečně v úvahu pouze možnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tj. přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Rozhodnutím zásadního právního významu je zejména takové rozhodnutí, které řeší novou právní otázku, odráží či vyvolává judikatorní rozpor mezi rozhodováním odvolacích soudů či jednotlivých senátů dovolacího soudu, nebo řeší pro věc určující právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud však nedospěl k závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí některý z těchto znaků vykazovalo.

Podle ustanovení § 12 odst. 4 (poslední věty) zákona č. 403/1990 Sb. nahradí povinná osoba oprávněné osobě náklady za znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení.

V § 19a odst. 1 téhož zákona se uvádí, že pro oceňování všech staveb pro účely tohoto zákona se použije část I. hlava první vyhlášky č. 73/1964 Sb. (o cenách staveb v osobním vlastnictví a náhradách při vyvlastnění nemovitostí).

Náležitá aplikace výše citovaných ustanovení nevyžaduje v posuzované věci použití judikatury, která by obsahovala jejich nadstandardní výklad. Námitky vyslovené dovolatelkou lze vyvrátit pomocí sémantické interpretace, která zhojuje dílčí neobratnost zákonodárce: náklady za znehodnocení nemovitosti podle příslušné pasáže § 12 odst. 4 cit. zák. nepředstavují žádné od restitučních náhrad izolované náklady, ale stále restituční náhradu přesněji takovou náhradu, která se vypočte porovnáním ceny nemovitosti před odnětím věci a její ceny v době vydání oprávněné osobě s tím, že se zjištěný rozdíl (vyjadřující snížení hodnoty stavby v mezidobí) posoudí v tom ohledu, zda šlo o amortizaci odpovídající obvyklému užívání a údržbě nemovitosti, či zda došlo ke znehodnocení nemovitosti nad běžné opotřebení (ve znaleckém posudku se takto srovnávají položky ocenění pro řádnou údržbu a ocenění podle skutečného stavu ).

Z řečeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, posoudil-li použití vyhlášky č. 73/1964 Sb. pro účely znaleckého posudku v této věci jako správné, v souladu s § 19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Aplikace citované vyhlášky při vypracování znaleckého posudku je pak konkrétně patrna z jeho obsahu, včetně vysvětlujícího doplňku č. 1 z 18. 9. 2000.

Ostatní aspekty hodnocení znaleckého posudku již nemohly být předmětem dovolacího přezkumu. Znalecký posudek je odborným posouzením skutkových aspektů věci (quaestio facti) a soud při hodnocení tohoto důkazu bere v úvahu jeho úplnost (zejména co do výchozích skutkových podkladů, tzv. nález) a logickou konzistentnost, případně též soulad s ostatními ve věci provedenými důkazy; nikoli tedy samotné odborné závěry. Dovolací soud je navíc vázán hodnocením znaleckého posudku soudy nižších instancí, zejména relevantními závěry soudu odvolacího sám totiž s ohledem na mimořádnou povahu dovolacího přezkumu nemůže zasahovat do skutkového základu věci, jak byl již v řízení před nižšími instancemi zjištěn.

Pro závěry dovolacího soudu to znamená, že nedošlo k rozporu řešené hmotněprávní otázky s rozhodným hmotným právem. Ve vztahu k judikatuře pak nelze hovořit o absenci dosavadní rozhodovací praxe či o její kontradikci; posuzovaná otázka povahy nákladů za znehodnocení nemovitosti je svým řešením natolik jednoznačná, že nepředstavuje při aplikaci a interpretaci rozhodných ustanovení hmotného práva výraznější obtíže (srov. stále použitelné závěry Nejvyššího soudu, vyslovené v rozsudcích publikovaných v Souboru rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203).

Procesní hypotézy ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly naplněny a dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Straně žalované vznikly v řízení o dovolání náklady, spočívající v odměně advokáta za vyjádření k dovolání. Za tento úkon příslušela podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. výchozí sazba 34.860,- Kč, krácená však poté dvakrát o 50% - za odmítnutí dovolání a jediný úkon v řízení (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Ke konečné částce odměny za úkon ve výši 8.715,- Kč pak bylo nutno přičíst 75,- Kč režijního paušálu, takže celková výše nákladů řízení žalovaného činila 8.790,- Kč, rámcově přiznaných podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud nepovažoval na rozdíl od odvolacího soudu za adekvátní použít § 150 o. s. ř. a z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému odepřít. Věc byť restituční byla odvolacím soudem správně posouzena i odůvodněna a pokud se za takové situace žalobkyně rozhodla pro podání již mimořádného opravného prostředku, je namístě, aby snášela důsledky procesního rizika s tím spojeného.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. května 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu