28 Cdo 2369/2004
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy: § 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb., § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2369/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. S. M., 2. R. P., 3. Ing. A. N. a 4. J. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 17.2.2004, sp.zn. 34 Co 454/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 8 C 988/99 (žalobců S. M., R. P., Ing. A. N. a J. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. státnímu podniku J. a B. společnosti s ručením omezeným A., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze ze 17.2.2004, sp.zn. 31 Co 454/2003, i rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze 7.5.2003, čj. 8 C 988/99-140.

II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Kolíně.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 31.3.1992, se žalobkyně domáhaly, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalujícími dohodu o vydání pozemků parc. č. 1900/1, parc. č. 1896/3, parc. č. 1900/5 a parc. č. 3122/2 v katastrálním území K., jakož i pozemků parc. č. 1896/1 a parc. č. 3122/1 v katastrálním území K. V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky byly původními spoluvlastníky J. a J. K. v roce 1964 bezplatně odevzdány do vlastnictví státu; k této nabídce a k přijetí nabídky došlo v důsledku tísně na straně převádějících. Žalované (jejich právní předchůdce) byly vyzvány k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Usnesením Okresního soudu v Kolíně z 26.3.1999, čj. 8 C 429/921-219, bylo zastaveno řízení o uzavření dohody o vydání pozemků v katastrálním území K., pokud šlo o pozemky, které jsou nyní zapsány na listech vlastnictví č. 6334, 5802 a 5463 pro katastrální území K., a to vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby žalobkyněmi.

Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Namítali, že žalobkyně ve výzvě k vydání věcí neoznačily řádně a úplně vymáhané nemovitosti. Žalobkyně neprokázaly důvod jimi uváděných nemovitostí na stát. Žalovaní namítali dále, že u všech staveb na pozemcích, uváděných žalobkyněmi, došlo ke ztrátě původního stavebnětechnického charakteru těchto staveb. Poukazovali také na to, že projednávání právní věci tu souvisí s řízením, které bylo vedeno rovněž u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 8 C 429/92.

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze 7.5.2003, čj. 8 C 988/99-140, bylo uloženo žalovanému státnímu podniku J. vydat žalobkyním S. M., R. P., Ing. A. N. a J. S. do podílového spoluvlastnictví každé jednou čtvrtinou továrnu a pozemky zapsané na listu vlastnictví č. 1235 a na listu vlastnictví č. 6111 pro obec a katastrální území K., tj. pozemek parc. č. 1655/1 (o výměře 235 m2), pozemek parc. č. 3604 (o výměře 1407 m2), pozemek parc. č. 3605 (o výměře 33 m2), pozemek parc. č. 6454 (o výměře 794 m2, pozemek parc. č. 653/2 (o výměře 358 m2), pozemek parc. č. 6455 (o výměře 556 m2), pozemek parc. č. 6457/2 (o výměře 33 m2) a také stavby na pozemcích parc. č. 1655/1, parc. č. 6454, parc. č. 6453/1, parc. č. 6453/2, parc. č. 6455, parc. č. 6457/1 a parc. č. 6457/2 v uvedeném katastrálním území. Ohledně týchž pozemků a staveb byl zamítnut žalobní návrh směřující proti společnosti s ručením omezeným A. Byl také zamítnut žalobní návrh žalobkyň na vydání staveb na pozemcích parc. č. 6451, parc. č. 6452, parc. č. 6456 a parc. č. 6458 (zapsaných na listu vlastnictví č. 6111 pro katastrální území K.) a žalobní návrh na vydání staveb na pozemcích parc. č. 6461, parc. č. 6459 a parc. č. 6460 (zapsaných na listu vlastnictví č. 1235 pro katastrální území K.). Rozsudek soudu prvního stupně obsahoval ještě výrok, že řízení se zastavuje, pokud se netýká věcí (pozemků a staveb), které jsou výslovně uvedeny v žalobním návrhu ze dne 5.5.2003 .

Ohledně nákladů řízení bylo tímto rozsudkem soudu prvního stupně uloženo žalovanému státnímu podniku J. zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení 20.320 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Témuž žalovanému bylo uloženo zaplatit státu na náklady řízení a na soudní poplatek 64.215 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované společnosti s ručením omezeným A. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nemovitosti, jejichž vydání se žalobkyně domáhají, přešly na stát na základě vyvlastňovacího rozhodnutí z roku 1956, jež bylo potvrzeno v roce 1958 (bývalým Krajským národním výborem v Praze); potvrzující rozhodnutí nebylo účastníkům řízení řádně doručeno a byla v něm i provedena oprava způsobem neodpovídajícím správnímu řádu. Tyto nemovitosti byly v roce 1993 převedeny F. n. m. ČR na společnost s ručením omezeným A. Právo hospodaření však náleží žalovanému státnímu podniku J.

Pokud probíhalo u Okresního soudu v Kolíně občanské soudní řízení pod sp.zn. 8 C 439/92 mezi žalobkyněmi B. K., Ing. A. N. a J. S. proti žalovaným K., s.p., Č.-T. K., R. K., s.p., a J., s.p., i za účasti s.r.o. A., pak toto řízení bylo zčásti zastaveno a řízení v části nezastavené bylo vyňato k samostatnému projednání a rozhodnutí a tato právní věc byla nadále vedena pod sp.zn. 8 C 988/99, uváděl soud prvního stupně.

V řízení byl proveden posudek znalce z oboru geodézie; znalcem vypracovaný geometrický plán č. 3179-166/2002 vymezil plochu skupiny parcel, která je identická s původní parcelou zapsanou v pozemkové knize pod č. kat. 1655 (s domem a továrnou) v katastrálním území K., jejíž výměra byla 3397 m2. Součet výměr parcel podle uvedeného geometrického plánu činí 3416 m2, takže rozdíl mezi těmito výměrami činí jen 19 m2 (tedy rozdíl přípustný ve smyslu vyhlášky č. 190/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 179/1998 Sb.).

Žalobkyně považoval soud prvního stupně za oprávněné osoby jako potomky původních spoluvlastníků J. a J. K. Za povinné osoby považoval soud prvního stupně státní podnik J. a společnost s ručením omezeným A.; tyto povinné osoby získaly nemovitosti od F. n. m. ČR a sloučením státního podniku J. se státním podnikem R. K.

Z posudku znalce z oboru stavebnictví pokládal soud prvního stupně za zjištěno, že obytný dům na pozemku parc. č. 1655/1 v katastrálním území K. zaznamenal záměnu prvků dlouhodobé životnosti mezi 1% a 2%; stavba na pozemku parc. č. 6454 (výrobní hala s výrobní linkou na výroku brusného papíru se sušárnou) byla zásadně přestavěna; stavba na pozemcích parc. č. 6453/1 a parc. č. 6453/2 v katastrálním území K. (tj. údržbářské dílny a sociální zařízení) je původním objektem, u něhož nedošlo k výměně prvků dlouhodobé životnosti; stavba na pozemku parc. č. 6455 v katastrálním území K. (tj. výrobna a sklad) nebyla rovněž zásadně změněna. Podle uvedeného posudku jsou na pozemcích parc. č.6457/1 a parc. č. 6457/2 v katastrálním území K. postaveny nové stavby (přístřešek s vytvrzovacími boxy a vrátnice); soud se však u těchto staveb ztotožnil se závěry znaleckého posudku, že jsou příslušenstvím vydávaných provozních budov.

Soud prvního stupně dále dovozoval, že právní předchůdce žalovaného státního podniku J. převedl nyní žalobkyním vydávané nemovitosti na F. n. m. ČR a následně došlo k uzavření kupní smlouvy s dvěma žalovanými ohledně nich. Tím podle názoru soudu prvního stupně došlo k porušení ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba nemůže věci, o jejichž vydání byla vyzvána oprávněnou osobou, převést do vlastnictví jiného; takový právní úkon by byl neplatný. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že vlastnictví nemovitostí, uváděných žalobkyněmi, tu získal stát a spravuje je nyní žalovaný státní podnik J. Nemovitosti přešly na stát, podle názoru soudu prvního stupně, bez právního důvodu, neboť tu nebylo vydáno rozhodnutí o vyvlastnění, které by nabylo právní moci; shledal tedy soud prvního stupně, že je tu dán restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda v daném případě brání vydání nemovitostí nebo některé z nich ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Vycházeje z výsledků dokazování provedeného v tomto řízení, zejména ze znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví, byl soud prvního stupně toho názoru, že komplex budov, který je tvořen původním obytným domem a továrními objekty, nebyl zásadně přestavěn, posuzováno z hlediska změny prvků dlouhodobé životnosti staveb. Důvod zamítnutí žaloby byl však soudem prvního stupně shledán ohledně staveb, které byly vystavěny až po převzetí věcí státem.

O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.

O odvolání, podaném proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze 7.5.2003, čj. 8 C 988/99-140, ze strany žalobkyň a ze strany žalovaného státního podniku J. i ze strany společnosti s ručením omezeným A., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 17.2.2004, sp.zn. 11 Co 454/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobkyň proti žalovanému státnímu podniku J. byla zamítnuta. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou společností s ručením omezeným A. a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému státnímu podniku J. na náhradu nákladů řízení 6.670 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo rozhodnuto také, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou společností A., s.r.o., nemá žádný z nich nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalovaných na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.812,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení placených v průběhu řízení v této právní věci.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že důvodnými byla shledána dovolání J., s.p., a s. r. o. A.; odvolací soud dále poukazoval na to, že výrok o zamítnutí žaloby ohledně části staveb a výrok o zastavení řízení nebyly odvoláními účastníků řízení dotčeny a nabyly samostatně právní moci.

Odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že rozhodoval v odvolacím řízení za stavu tohoto řízení, kdy jeho předmětem bylo právo na vydání pozemku parc. č. 1655 s továrnou a domem čp. 252 v katastrálním území K..

Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že projednávanou právní věc bylo nutno posoudit podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně pokládal odvolací soud rovněž za oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 1 a § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.; z jejich strany byla také řádně a včas učiněna výzva k vydání nemovitostí. Žalovaný státní podnik J. pokládal odvolací soud za povinnou osobu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť jeho právní předchůdce R. K., s.p., držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1.4.1991) žalobkyněmi uváděné nemovitosti a v současné době jsou tyto nemovitosti zapsány na listu vlastnictví č. 1235 pro katastrální území K. (u Katastrálního úřadu v K.) jako jeho vlastnictví. Společnost s ručením omezeným A. nepokládal odvolací soud za povinnou osobu, a to zejména proto, že kupní smlouvou z 30.11.1992, uzavřenou mezi F. n. m. ČR, jako prodávajícím, a A., s.r.o., jako kupujícím, s dodatkem k této smlouvě z 18.5.1993, byly nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, z kupní smlouvy vypuštěny .

Na rozdíl od soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že způsob přechodu majetku žalobkyň a jejich právních předchůdkyň na stát nenaplňuje žádný z důvodů, s nimiž zákon o mimosoudních rehabilitacích spojuje vydání věci.

V daném případě došlo, podle názoru odvolacího soudu, k vyvlastnění nemovitostí za náhradu, a to podle ustanovení § 20 dříve platného zákona č. 280/1949 Sb.; výše náhrady byla stanovena znaleckým posudkem a v celém rozsahu byla vyplacena. Nešlo tu o vyvlastnění, při němž by věc nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna. Nešlo tu ani, podle výsledků provedeného dokazování, o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) v souvislosti s uvedeným vyvlastňovacím řízením. Účelem vyvlastnění, provedeného rozhodnutím odboru pro výstavbu rady bývalého Okresního národního výboru v K. z 15.12.1956, zn. Výst. 3059/56) ve spojení s rozhodnutím odboru výstavby bývalého Krajského národního výboru v P. ze 6.6.1958, čj. Výst. 26-4878/58), bylo umístění a rozšíření n.p. R. v K. (včetně přístaveb a úprav investiční povahy), což nebylo možné uskutečnit v cizím objektu.

Proto odvolací soud přikročil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobkyň směřující vůči žalovanému státnímu podniku J. byla zamítnuta. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto sl poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c/ a odst. 2, § 148 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 3.5.2004 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno u Okresního soudu v Kolíně dne 23.6.2004. Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání označovaly dovolatelky jako dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, když směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatelky uplatňovaly, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelky zdůrazňovaly, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s objasněním restitučních důvodů, které dovolatelky uplatňovaly: 1. K převzetí věcí státem tu došlo bez právního důvodu (bez pravomocného vyvlastňovacího rozhodnutí) ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. 2. K majetkové křivdě tu došlo správními akty v důsledku politické perzekuce nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 6 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). 3. K vyvlastnění tu došlo s pouze částečným zaplacením náhrady za vyvlastnění (srov. § 6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb.).

Dovolatelky vytýkaly, že v rozporu se skutečným stavem věci uváděl odvolací soud, že doručenky (od vyvlastňovacího rozhodnutí) se tehdy do spisu nezakládaly, neboť spis žádnou doručenku neobsahuje . Přitom ve správním spise je založena doručenka od národního podniku R. K., jakož i doručenka od původních spoluvlastníků J. a J. K., podepsaná ovšem jen od adresáta J. K. Tato skutková zjištění vyvracejí závěr odvolacího soudu, že vyvlastňovací rozhodnutí nabylo právní moci. Nesprávný byl i postup odvolacího správního orgánu, který nedostatek vyvlastňovacího rozhodnutí (nerozhodnutí o nároku A. K. na náhradu za vyvlastnění) odstranil neformálně tak, že poučil pouze správní orgán prvního stupně o to, aby své potvrzené rozhodnutí doplnil chybějícím textem. Z toho všeho dovolatelky dovozovaly, že jimi uváděné nemovitosti přešly na stát bez pravomocného vyvlastňovacího rozhodnutí a tedy bez právního důvodu.

Za nesprávný právní závěr označovaly dovolatelky i to, že odvolací soud byl toho názoru, že listiny, které žalobkyně předložily k důkazu o politické perzekuci, resp. jejich většina, nejsou v časové souvislosti s vyvlastněním v daném případě. Odvolací soud však k tomuto svému tvrzení žádná skutková zjištění neučinil. Dovolatelky naopak v průběhu řízení uváděly a dovozovaly, že vyvlastňovací postup proti původním spoluvlastníkům J. a J. K. i jejich právním nástupcům byl motivován tím, že šlo o bývalé továrníky a majitele nemovitostí; J. K. se stal předmětem vykonstruovaného trestního stíhání a členové rodiny původních spoluvlastníků byli perzekvováni i ve svých zaměstnáních. Tento postup byl vůči původním spoluvlastníkům vyvolán tím, že nesouhlasili s odprodejem nemovitostí, nýbrž souhlasili pouze s jejich nájmem (to bylo v řízení doloženo i zněním žádosti n.p. R. K. o vyvlastnění továrny K., v níž se výslovně hovoří o odporu majitelů k vykoupení objektu). Dovolatelky tedy jsou toho názoru, že politická perzekuce tu byla vedena proti rodině žalobkyň pro jejich příslušnost k podnikatelské vrstvě a postup porušující obecně uznávaná lidská práva proti jejich rodině souvisel přímo s jejich vlastnictvím továrny . Byly tedy dovolatelky toho názoru, že tu měl odvolací soud věc v daném případě posoudit jako restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 sb.

Dovolatelky jsou dále toho názoru, že náhrada za vyvlastnění nebyla v tomto případě stanovena správně. Tato náhrada měla činit 141.861,16 Kč. Na účet u spořitelny byla však poukázána jen částka 126.083,44 Kč. Skutkový závěr odvolacího soudu, že celá náhrada za vyvlastnění byla vyplacena, není tedy správný. Přitom ustanovení § 6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb. předpokládá nepochybně vyplacení celé náhrady za vyvlastnění. Kromě toho poukazovaly dovolatelky na to, že náhrada nebyla správně vypočtena podle ustanovení zákona č. 134/1946 Sb. a vyhlášek č. 1701/1946, č. 1702/1946, č. 1703/1946 a č. 1704/2946 Úředního listu. Přezkoumáním toho, zda vyplacená náhrada za vyvlastnění skutečně odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, se soudy nezabývaly.Dovolatelky byly i toho názoru, že v odvolacím řízení došlo k vadě řízení v tom, že rozsah odvolání byl měněn až v průběhu odvolacího řízení po uplynutí lhůty k odvolání, takže tu šlo o neodstranitelnou vadu odvolání, ale odvolací soud připustil doplnění odvolání po uplynutí odvolací lhůty. K vadě došlo i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, když v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu nebylo v rozsudku uvedeno, proč odvolací soud při svém rozhodování hodnotil pouze některé důkazy a jiné nikoli. Pokud zde další třetí uplatněný restituční důvod, o němž soud prvního stupně nerozhodoval a k jehož prokázání bylo eventuálně třeba dalších důkazů (znalecký posudek z oboru oceňování nemovitostí), měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.

Dovolání dovolatelek tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelky uplatňovaly jako dovolací důvody, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze 7.5.2003 (čj. 8 C 988/99-140 Okresního soudu v Kolíně) uvedl: V otázce posouzení restitučního důvodu (§ 6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb.) bylo prokázáno, že odbor pro výstavbu rady Krajského národního výboru v P. dne 6.6.1958, pod čj. Výst.26-48878/58, potvrdil rozhodnutí odboru výstavby rady Okresního národního výboru v K., zn. Výst. 3059/56, kterým došlo k vyvlastnění nemovitostí stavební parcely č. 1655, s továrnou a domem čp. 252, ve spoluvlastnictví B. K., A. K., J. S. a Ing. A. N. .

Odvolací soud ve svém rozsudku ze 17.2.2004, sp.zn. 31 Co 453/2002 Krajského soudu v Praze, uvedl: V projednávané věci bylo vyvlastnění provedeno v souladu s ustanovením § 20 zákona č. 280/1949 Sb. Rozsah vyvlastnění byl podrobně zkoumán, výše náhrady byla stanovena znaleckým posudkem a náhrada byla v celém rozsahu původním vlastníkům vyplacena. Podle názoru odvolacího soudu se v případě rodiny žalobkyň nejednalo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Lze proto uzavřít, že v dané věci nebyl splněn žádný s předpokladů stanovených v § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. a vydání nemovitostí podle § 6 odst. 2, věta první, zákona č. 87/1991 Sb. není možné .

K uvedenému zcela odlišnému závěru dospěl odvolací soud, aniž by v odvolacím řízení prováděl doplnění dokazování, popřípadě opakování dokazování.

Dovolací soud však nadále vychází z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, a to již v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem: Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě před ním provedeného důkazu, je nutno, aby provedené důkazy opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení . Odvolací soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků a svědků. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit .

Odvolací soud vycházel, jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku, ze skutkového zjištění soudu prvního stupně , ale měl za to, že tato zjištění lze posoudit odlišně bez dalšího dokazování . Např. k tvrzení žalobkyň, uplatňovanému v řízení před soudem prvního stupně i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to o postupu porušujícím obecně uznávaná lidská práva (§ 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), o němž soud prvního stupně uvedl, že žalobkyněmi bylo prokázáno, že celá rodina žalobců byla perzekvována a nemovitosti tudíž přešly na stát i z důvodu spadajícího pod § 6 odst. 2 v souvislosti s ustanovením § 2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , uvedl odvolací soud jen tuto podmíněnou úvahu: O postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody by se mohlo jednat, bylo-li vyvlastnění provedeno v rozporu se zákonem taxativně vymezenými účely a zejména přistoupily by tu i další okolnosti (např. neoprávněně stanovená výše náhrady za vyvlastnění apod.) . Úvahy odvolacího soudu tu tedy vycházely z aplikace a dílčího výkladu hmotněprávních ustanovení, avšak bez potřebných a odpovídajících podkladů, nashromažděných v procesu zjišťování práva s cílem spolehlivého zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky řízení sporné (srov. § 6 občanského soudního řádu).

Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je tu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelek, správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, a že odvolacím soudem učiněné hodnotící závěry nenesou znaky předčasnosti. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.

I když soud prvního stupně postupoval v řízení o této právní věci se záměrem získat všestrannější, zevrubnější a úplnější podklady pro posouzení věci, bylo nutno při přezkoumávání i jeho rozhodnutí dospět k závěru, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně (viz § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu). Přikročil proto dovolací soud také ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení; bylo třeba mít na zřeteli, že jde o právní věc, projednávanou od podání žaloby v roce 1992, přičemž jde o situaci v řízení, kdy je ke zjištění skutkového stavu věci třeba provést další důkazy, které by v celém rozsahu nemohly být provedeny v odvolacím řízení (srov. § 221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a důvodně předpokládaný zrušovací postup odvolacího soudu podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu by nemohl vést k pokračování řízení bez možnosti narůstání průtahů v řízení.

V dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu), přikročí soud prvního stupně v zájmu zabezpečení spolehlivého zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky řízení sporné (viz § 6 občanského soudního řádu), ale bez průtahů v řízení, k výzvě účastníkům řízení k jednoznačnému a soustředěnému předložení konkrétních důkazů ke svým jednotlivým procesním tvrzením ve stanovené lhůtě. Tyto důkazní návrhy posoudí soud prvního stupně v porovnání s důkazy již v řízení provedenými a rozhodne, které z navrhovaných důkazů provede (viz § 120 odst. 1 občanského soudního řádu). Na základě výsledků provedeného dokazování (nevyjímaje eventuálního doplnění i opakování potřebných důkazů) rozhodne soud znovu o tom, zda tu je na straně žalobkyň dáno právo na vydání v jejich konečném žalobním návrhu uvedených nemovitostí podle jimi tvrzených důvodů přechodu věcí na stát některým ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 nebo odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně bude tedy pokračovat v řízení, které bylo zatím předčasně ukončeno jeho rozsudkem ze 7.5.2003, čj. 8 C 988/99-140, obsahujícím řadu významných zjištění a hodnocení, která však vzhledem k rozsudku odvolacího soudu ze 17.2.2004 (sp.zn. 31 Co 454/2003 Krajského soudu v Praze), obsahujícímu některé nezanedbatelné pochybnosti, je třeba ještě doplnit, aby bylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí na základě úplně zjištěného skutkového stavu (viz § 153 odst. 1 občanského soudního řádu), v němž bude jednoznačněji než v rozsudku ze 7.5.2003 vyloženo, které skutečnosti má soud prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce (srov. § 157 odst. 2 občanského soudního řádu).

V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu