28 Cdo 2368/2010
Datum rozhodnutí: 11.11.2010
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 51 předpisu č. 120/2001Sb.




28 Cdo 2368/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně AG Produkt, a. s. , IČ 00118150, se sídlem v Šťáhlavech 263, zastoupené JUDr. Danielem Balounem, advokátem se sídlem v Klatovech, Komenského 4, proti žalované JUDr. J. W. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o zaplacení 104.517,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 34 C 92/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2009, č. j. 18 Co 246/2009-69, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 7.884,- Kč k rukám JUDr. Daniela Balouna, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 104.517,70 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že dne 15. 3. 2005 bylo žalobkyni doručeno usnesení Okresního soudu Plzeň jih ze dne 21. 1. 2005, č. j. 9 Nc 2734/2004-10, kterým byla nařízena exekuce na základě rozsudku jmenovaného soudu ze dne 24. 3. 2003, č. j. 9 C 51/2002-80, pro 504.753,- Kč s přísl. a náklady nalézacího řízení, náklady oprávněné v exekučním řízení, náklady exekuce a dále byla provedením exekuce pověřena žalovaná jako soudní exekutorka (toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2005, č. j. 18 Co 202/2005-24). Z vymožené částky 722.516,- Kč, odepsané z účtu žalobkyně dne 21. 4. 2005, byl následně žalobkyni vrácen přeplatek ve výši 105.495,36 Kč. Vymožený zůstatek podle žalobkyně činil jistinu 408.863,- Kč, úroky 54.309,94 Kč, náklady právního zastoupení oprávněné v předchozím řízení 29.640,- Kč, náklady právního zastoupení oprávněné v exekučním řízení 19.690,- Kč a náklady exekuce 104.517,70 Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, č. j. 20 Cdo 1972/2005-35, bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2005, č. j. 18 Co 202/2005-24, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni pak zrušil i usnesení Okresního soudu Plzeň jih ze dne 21. 1. 2005, č. j. 9 Nc 2734/2004-10. Exekuční soud novým usnesením ze dne 10. 10. 2006, č. j. 9 Nc 2734/2004-57, návrh oprávněné na nařízení exekuce zamítl a rozhodl, že oprávněná je povinna uhradit žalované coby exekutorce na nákladech exekuce částku 104.517,70 Kč. K odvolání oprávněné pak Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 7. 2007, č. j. 18 Co 248/2007-79, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že oprávněná je povinna nahradit soudní exekutorce na nákladech exekuce částku 7.735,- Kč. Žalobkyně tak byla přesvědčena, že v důsledku zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu se náklady exekuce ve výši žalované částky staly na základě ust. § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, plněním z právního důvodu, který odpadl.

Okresní soud Plzeň město rozsudkem ze dne 16. 2. 2009, č. j. 34 C 92/2008-41, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 104.517,70 Kč s přísl. (výrok I.), co do části příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.). Soud prvního stupně uvedl, že byť žalovaná doložila příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 8. 6. 2005, č. j. EX 139/2005-120, v němž byla výše nákladů exekuce stanovena částkou 104.517,70 Kč s tím, že ji má zaplatit povinná (v tomto řízení žalobkyně), nelze přehlédnout, že jeho účinnost je podmíněna pravomocným rozhodnutím soudu o nařízení exekuce. V dané věci však byl návrh na nařízení exekuce zamítnut. Na straně žalované tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně plnila z právního důvodu, který odpadl, přičemž k zaplacení nákladů exekuce byla v konečném rozhodnutí v exekučním řízení určena oprávněná. Náklady exekuce byly stanoveny částkou 7.735,- Kč, namísto původně stanovené povinnosti ve výši žalované částky. Pokud žalovaná argumentovala tím, že náklady exekuce zahrnují nejen odměnu exekutora, ale i vynaložené náklady, okresní soud konstatoval, že tyto byly zohledněny i v konečném rozhodnutí o nákladech exekuce (zjevně zde byly míněny hotové výdaje).

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 12. 2009, č. j. 18 Co 246/2009-69, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zopakoval vylíčení skutkového stavu věci a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom směru, že na straně žalované došlo k vzniku bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně jí poskytla plnění na základě právního důvodu, který odpadl. Krajský soud uzavřel, že na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2007, č. j. 18 Co 248/2007-79, došlo ke změně výpočtu nákladů exekuce, když namísto původně stanovené částky 104.517,70 Kč byly soudní exekutorce přiznány náklady exekuce pouze ve výši 7.735,- Kč, přičemž k zaplacení této částky byla zavázána oprávněná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak výslovně v nesprávném právním posouzení věci, dle obsahu dovolání pak též v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Namítá, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a nesprávně aplikovaly ust. § 451 obč. zák. a § 51 a násl. zákona č. 119/2001 Sb., exekučního řádu (dovolatelka zjevně míní zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, ve znění pozdějších předpisů). Žalovaná po rekapitulaci celé věci dále namítá, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s otázkou, na základě jakého důvodu vzniklo bezdůvodné obohacení. Žalovaná se neztotožňuje se závěrem, že bezdůvodné obohacení (jež podle jejího názoru vůbec nevzniklo) mohlo nastat s ohledem na plnění z právního důvodu, který odpadl. Naopak má jít o plnění bez právního důvodu, neboť žalobkyně se od samého počátku domáhala zrušení exekučního titulu, neboť dle jejího názoru nedošlo k vykonatelnosti dluhu. Pokud tedy předmětný dluh nebyl vykonatelný, neexistoval zde právní důvod k plnění již od samého počátku. Dovolatelka zdůraznila, že v průběhu exekučního řízení postupovala vždy v souladu s exekučním řádem, potažmo exekučním titulem. Poukázala na ust. § 51 exekučního řádu, podle nějž pověření k provedení exekuce zaniká mimo jiné tehdy, byla-li vymožena pohledávka, příslušenství a náklady exekuce, takže zaniklo nejen pověření žalované k provedení exekuce, ale také exekuce jako taková. Na straně žalované tak nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, když jí byla pouze uhrazena odměna za řádně provedenou exekuci. Je pravdou, že dovolatelka obdržela náklady na provedení exekuce od oprávněné. Tyto jí však byly zaplaceny až po řádném provedení exekuce a po skončení pověření k provedení exekuce. Není tedy pravdou, že by žalovaná obdržela za jedno exekuční řízení dvoje náklady exekuce. Jednalo se o dvoje náklady exekuce za rozdílná exekuční řízení. Je navíc zřejmé, že tato odměna nemohla žalované pokrýt náklady, které vynaložila na řádně provedené exekuční řízení. Žalovaná neporušila žádné povinnosti, ani nedošlo na její straně k pochybení. Naopak pochybily soudy obou stupňů, odpovědnost za žalobkyni způsobenou škodu by tak měl nést stát a žalobkyně měla postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom směru, že jej považuje za nepřípustné a nedůvodné, postrádající zásadní právní význam. Poukázala na to, že náhrada nákladů exekuce byla uložena oprávněné, takže žalovaná částka, kterou vyplatila žalobkyně žalované, se ve smyslu ust. § 451 obč. zák. stala bezdůvodným obohacením. Dovolatelka nepopírá, že od žalobkyně předmětnou částku přijala, avšak neprokázala žádný právní důvod, na jehož základě by si takto přijaté plnění mohla ponechat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99). Podle názoru žalobkyně napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť jím řešená otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 18. 7. 1975, sp. zn. 1 Cz 53/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 11/77 civ., či rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 5. 1988, sp. zn. 1 Cz 35/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/91 civ.). Žalobkyně zmínila i to, že dovolatelka si neklade podstatnou otázku, a sice proč by jí měla žalobkyně hradit náklady exekuce, když tato povinnost pravomocně stíhá oprávněnou. Žalobkyně exekuci nezavinila a žalovanou navíc upozornila na to, že, jak následně potvrdil i dovolací soud, vyplatila ve prospěch oprávněné celou splátku předepsanou exekučním titulem. Zrušením usnesení o nařízení exekuce odpadl právní důvod plnění, a dovolatelce tak nesvědčí žádný právní titul pro to, aby si ono plnění mohla ponechat. Žalobkyně tak navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.


Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Předně je třeba zdůraznit, že namítá-li žalovaná, že soudy nepostupovaly v souladu s ust. 132 o. s. ř., uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř, k němuž se však vzhledem k ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. za dané procesní situace nepřihlíží. Dovolatelka navíc nijak nespecifikuje, v čem konkrétně by mělo naplnění tohoto dovolacího důvodu spočívat. Dovolací soud se tedy touto námitkou žalované nezabýval.

Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. V souzené věci dovolatelka otázku, jež má podle jejího názoru mít zásadní právní význam, neformulovala, a dovolací soud tak nemá na co odpovědět.

Argumentace žalované v tom směru, že pokud by vzniklo bezdůvodné obohacení, nejednalo by se o plnění z právního důvodu, který odpadl, ale o plnění bez právního důvodu, je zcela lichá. Je zřejmé, že náklady exekuce byly dovolatelce vyplaceny na základě v daném okamžiku pravomocného usnesení exekučního soudu, ve spojení s příkazem k úhradě nákladů exekuce, a nemůže se tedy jednat o plnění bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že na podkladě zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu došlo k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, naopak muselo jít o plnění z právního důvodu, který odpadl, a soudy obou stupňů se s určením skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vypořádaly správně.

Namítá-li dovolatelka, že v průběhu celého exekučního řízení postupovala v souladu s exekučním řádem, je to pro souzený spor zcela nerozhodné. Při posuzování otázky vzniku bezdůvodného obohacení totiž nezáleží na tom, zda došlo k porušení nějaké právní povinnosti, ať už zákonné či smluvní. Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem (buď se jeho majetkový stav zvětšil, nebo ač se tak stát nemělo se nesnížil), a to na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna negativně projevila. Újma jednoho je v podstatě důsledkem obohacení druhého. K neoprávněnému získání prospěchu se nevyžaduje protiprávní úkon (jako je tomu u odpovědnosti za škodu), nýbrž jde o objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Otázka zavinění (úmysl, nedbalost) nehraje pro povinnost vydat bezdůvodné obohacení žádnou roli; rovněž tak nemá význam případná deliktní způsobilost obohaceného (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1325.).

Odkaz dovolatelky na ust. § 51 exekučního řádu rovněž není přiléhavý. Za klíčové v tomto směru považuje dovolací soud stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 1. 1. 2000, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod číslem 31/2006. V uvedeném stanovisku se mimo jiné praví, že v případech, kdy je návrh na nařízení exekuce zamítnut (a úspěch má povinný), uvažovat se zřetelem k zásadám, jež ovládají rozhodování o nákladech řízení vůbec o povinnosti povinného k nákladovému plnění (včetně povinnosti vůči exekutorovi) zásadně nelze. Logice úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), o niž nezbývá než se opřít, odpovídá řešení, že je to naopak oprávněný, koho je případné s povinností nahradit náklady exekuce identifikovat. Eventualitu založení procesněprávního (nákladového) vztahu mezi oprávněným a exekutorem zákon pro obdobnou situaci zastavení exekuce předjímá výslovně (v ustanovení § 89 exekučního řádu), a již proto není správný názor, že stanovit náhradovou povinnost mezi oprávněným a exekutorem je pojmově vyloučeno. Obdobnou situaci zastavení exekuce představuje ta, kdy exekutor byl provedením exekuce (již) pověřen, tj. když k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce dochází v odvolacím řízení. Jelikož usnesením o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce se pak zakládá situace obdobná zániku pověření k provedení exekuce v osobě konkrétního exekutora (viz § 51 exekučního řádu), není i proto myslitelné, aby exekutorovi poté příslušela oprávnění k rozhodování o nákladech exekučního řízení podle § 88 odst. 1 exekučního řádu. Usnesením o zamítnutí takového návrhu se exekuční řízení končí, a je-li náhradový režim podle § 87 odst. 4 exekučního řádu zde vyloučen, musí to být soud, kdo je povinen rozhodnout i o nákladech řízení (§ 151 o. s. ř.). Podle § 11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, platí, že zanikne-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce (§ 51 písm. a/, b/ a d/ exekučního řádu), činí odměna exekutora, jehož pověření zaniklo, 3.000,- Kč, nestanoví-li se dále jinak. Úprava zániku pověření k provedení exekuce zakotvená v § 51 exekučního řádu situaci zamítnutí návrhu na nařízení exekuce (v odvolacím řízení) pomíjí; bylo však již řečeno, že je k zániku pověření podle tohoto ustanovení připodobnitelná. Také usnesením o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce se zakládá stav, kdy je působení dříve pověřeného exekutora v exekučním řízení ukončeno (obdobně viz též Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 790 797).

Uvedené závěry se vztahují na situaci, kdy odvolací soud sám zamítne návrh na nařízení exekuce. Není však žádný důvod pro to, aby nemohly být použity rovněž v případě, kdy odvolací soud, vázán právním názorem soudu dovolacího, prvostupňové rozhodnutí o nařízení exekuce zruší a soud prvního stupně následně rozhodne tak, že návrh na nařízení exekuce zamítne, což je následně potvrzeno i odvolacím soudem (byť s jinak stanovenou výší nákladů exekuce). Pokud pak dovolatelka uvádí, že skutečnost, že obdržela rovněž náklady exekuce od oprávněné není nijak podstatná, neboť se jednalo o náklady jiného exekučního řízení, mýlí se. Význam možnosti odvolacího, resp. dovolacího soudu zrušit rozhodnutí soudu nižšího stupně tkví právě v tom, že zrušené rozhodnutí nemůže mít žádné právní důsledky (rozdíl je samozřejmě v tom, zda jde o opravný prostředek proti nepravomocnému či pravomocnému rozhodnutí). Pokud by měly být na základě zrušeného rozhodnutí žalované vyplaceny náklady exekuce od povinné, tedy v tomto řízení žalobkyně, a následně na základě nového rozhodnutí ve věci od oprávněné, byly by tím zcela popřeny zásady občanského soudního řízení. Situaci nelze chápat tak, že poté, co dovolací soud zrušil v exekuční věci rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, započalo se exekuční řízení nové. To by totiž znamenalo, že kdykoliv dovolací soud zruší pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, zahajuje se tímto řízení nové, což je však z podstaty věci vyloučeno naopak se pokračuje v řízení původním. Konstatuje-li pak dovolatelka, že náklady exekuce, které jí přiřkl odvolací soud, zjevně nemohou pokrýt skutečné náklady exekuce, je toto tvrzení vzhledem k tomu, že v tomto sporu je posuzována otázka bezdůvodného obohacení, a nikoliv určení nákladů exekuce ve správné výši, irelevantní.

Odkaz žalované na zákon č. 82/1998 Sb. rovněž není zcela namístě. Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu (viz ust. § 153 o. s. ř.), kterým je vázán. Jestliže z dokazování vyplynul určitý skutkový stav, který lze subsumovat pod konkrétní hmotněprávní normu, v daném případě týkající se jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, nelze žalobkyni vytýkat, že žalobu podala právě se zřetelem k této hmotněprávní normě, a nikoliv se zřetelem k normě jiné, jež uplatnění práva z bezdůvodného obohacení, jako je tomu i v tomto případě, nevylučuje.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 6.270,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 7.884,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. listopadu 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu