28 Cdo 2364/2010
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 2364/2010


ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Statutárního města Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408, proti žalované Mgr. L. M. , zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem v Hradci Králové, Dukelská 15, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 325/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2009, č. j. 21 Co 213/2009-98, takto:

I. Dovolání, pokud směřuje do výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2009, č.j. 21 Co 213/2009-98, kterým byl změněn výrok II. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2008, č. j. 10 C 325/2006-69, se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2008, č. j. 10 C 325/2006-69, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem jedné poloviny pozemku parc.č. 198/68 v k.ú. S., obci H. K.. Ve výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobce byl určen též vlastníkem druhé poloviny předmětného pozemku. Odvolací soud dále žalovanou zavázal k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem v částce 3.000,- Kč a náklady odvolacího řízení v částce 3.000,- Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se na základě kupní smlouvy uzavřené dne 20. 12. 1971 mezi právním předchůdcem žalobce (MNV S.) a zemřelým O. H. (právním předchůdcem žalované) stal vlastníkem jedné poloviny výše specifikovaného pozemku. Účastník této smlouvy O. H. totiž jako podílový spoluvlastník uvedené nemovitosti nemohl na právního předchůdce žalobce platně převést též druhou polovinu sporného pozemku, když tento spoluvlastnický podíl náležel jeho manželce Věře Hendrychové. Soud první instance tedy v tomto směru uzavřel, že jelikož podílová spoluvlastnice Věra Hendrychová účastnicí předmětné kupní smlouvy nebyla, stala se tak žalovaná na základě rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví po zůstaviteli Otakaru Hendrychovi řádnou vlastnicí jedné poloviny uvedené nemovitosti.

Odvolací soud nepovažoval úvahu soudu prvního stupně, založenou na posouzení platnosti shora označené kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k pozemku, za správnou. S odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že za existence speciálního právního předpisu restituční povahy není možno postupovat v intencích obecných právních předpisů, a to i za té situace, kdy tuto obecnou úpravu fyzická osoba hodlá použít pouze za účelem obrany proti ní uplatněnému nároku. K tomu odvolací soud poznamenal, že důsledkem neuplatnění vlastnického práva postupem podle restitučních předpisů bylo to, že vlastníkem takového majetku se stal stát bez ohledu na platnost nabývacího titulu. Na základě ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, se tedy v daném případě stal posléze vlastníkem sporného pozemku právě žalobce, neboť se neuplatnila výluka uvedená v ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona, která by v případě uplatnění nároku na vydání věci ze strany oprávněné osoby vylučovala přechod tohoto majetku ze státu na obec.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci a dále skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází dle jejího názoru ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rámci vylíčení dovolacích důvodů tvrdila, že soud prvního stupně nesprávně posoudil platnost předmětné kupní smlouvy, když tato měla být shledána absolutně neplatnou pro nejasnost, neurčitost a nesrozumitelnost. V rozhodnutí odvolacího soudu spatřovala dovolatelka pochybení zejména co do jeho závěru o nutnosti uplatňovat svou obranu dle příslušných restitučních předpisů. Namítala, že neměla důvod se domáhat svého vlastnictví v režimu těchto speciálních předpisů, neboť nikdy o své vlastnické právo k uvedenému pozemku nepřišla (s ohledem na neplatnost výše zmíněné kupní smlouvy). Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (pokud jde o měnící výrok II. rozsudku odvolací instance) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve vztahu k potvrzujícímu výroku I.). Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a dále dle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy proto, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Ve vztahu k dovolání žalované lze konstatovat, že do výroku II., kterým odvolací soud změnil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Přípustnost dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu lze pak zvažovat jen na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však v předmětné věci nejsou naplněny.

Pro závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, jakož i pro další dovolací přezkum v případě přípustnosti dovolání, jsou relevantní jen právní otázky (a následná tvrzení) s vymezením v rámci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatel je tu tedy oprávněn vymezit právní otázku (vylíčit podle ní dovolací důvod) jen v rámci daném procesní vadou nebo nesprávným právním posouzením věci. Při přezkumu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani následném přezkumu podle dovolacích důvodů nelze brát v úvahu právní otázky (tvrzení) opírající se o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo). Blíže k tomu již shora citované usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, též usnesení sp. zn. 29 Odo 751/2003, v neposlední řadě pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/06 a celá řada dalších nálezů téhož soudu v obdobných věcech.

Z hlediska objektivní přípustnosti je pak třeba konstatovat nepřípustnost dovolání žalované proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2009, sp. zn 23 Cdo 3492/2009; usnesení téhož soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).


Vzhledem k tomu, že podané dovolání bylo do výroku II. rozsudku odvolacího soudu shledáno přípustným, zabýval se v tomto rozsahu dovolací soud dále důvodností dovolání žalované, a dospěl k závěru, že dovolání v této části důvodné není.

V současnosti dochází ve vlastnických věcech zvýšenou měrou k výskytu situací, vykazujících velmi blízké rysy po stránce právního posouzení. Jde o duplicitní zápisy v katastru nemovitostí, při nichž jsou na jedné straně stále zapsáni jako vlastníci fyzické osoby, kterým byly nemovitosti odňaty v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a od té doby ztratily možnost nemovitosti fakticky užívat; zapsáni mohou být také právní nástupci (dědici) těchto osob. Na straně druhé je duplicitně zapsána osoba právnická, a to nejčastěji stát nebo obec. Stát obvykle odvozuje své vlastnictví z nabytí nemovitostí v rozhodném restitučním období; obce dokládají své vlastnictví tvrzenou existencí restitučních titulů podle ustanovení § 1, § 2 či § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Nutno tu podotknout, že v dané věci se však jedná jen o tzv. tvrzenou duplicitu , neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětné nemovitosti zapsána pouze žalovaná.

Východiskem pro řešení takto vzniklých duplicit musí být především posouzení specifických skutkových okolností, které v rozhodném restitučním období provázely vynucenou ztrátu výkonu vlastnických oprávnění fyzických osob. Docházelo totiž nezřídka k tomu, že stát sice fakticky převzal nemovitosti do svého užívání (správy, hospodaření), ale po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu (správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy), nebo byl provedený úkon provázen tou vadou, že fyzická osoba (její právní nástupce) zůstali, resp. dosud jsou zapsáni v evidenci a nyní katastru nemovitostí jako vlastníci. Vzniklé situace jsou ztíženy skutečností, že v rozhodném restitučním období neměly od roku 1950 katastr nemovitostí a od roku 1964 evidence nemovitostí charakter závazné dokumentace o vlastnických vztazích a staly se pouhou evidenční pomůckou. Vznikaly navíc stále větší nesrovnalosti v zápisech o vlastnických vztazích, a to zejména jako následek odnímání i vynucených převodů pozemků pro účely zemědělského kolektivizovaného hospodaření, jakož i rozsáhlých a často chaoticky prováděných výkupů pozemků pro stavbu sídlišť a tzv. občanské vybavenosti.

Po zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v rámci zákonných limitů dosáhly obnovení svých vlastnických oprávnění včetně fyzického ovládání věci, eventuálně aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada při objektivní nemožnosti tato oprávnění realizovat. K tomu účelu sloužily restituční předpisy, jež nejsou zaměřeny na pouhé formální obnovení vlastnictví (to mohlo ve prospěch fyzické osoby zůstat zapsáno, viz výklad výše), ale především na napravení křivdy tedy na povinnost státu či jiné osoby věc držící ji vydat . O povinnosti vydání věci hovoří všechny restituční předpisy (srov. ustanovení § 5 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, § 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Jestliže fyzická osoba jako oprávněná v restituci nevyužila možnosti dané restitučním předpisem a neuplatnila svůj nárok na vydání nemovitosti, nemůže se nyní - v období již časově vzdáleném - oprávněně domáhat rozhodnutí o existenci svého vlastnictví k věci žalobou o určení vlastnictví a ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem nemůže být úspěšná. Poněvadž uplynula značně dlouhá doba od realizace práv upravených v restitučních předpisech, je nyní třeba dát přednost právní jistotě současných vlastníků, ať jde o stát, obec či zejména nabyvatele nemovitostí od těchto subjektů. Pro potencionální restituenty z minula musí platit občanskoprávní zásada vigilantibus iura . Práva svědčí bdělým viz též krátké lhůty v restitučních zákonech -, nikoliv těm, kteří se eventuálně dozvěděli o skutečnostech nasvědčujících možnosti svého vlastnictví až v období podstatně vzdáleném tomu, které bylo stanoveno pro uplatnění restitučního nároku. Nelze ani odhlédnout od již zmíněných převodů vlastnictví k nemovitostem v mezidobí; nabyvatelům nemovitostí od státu (obce) je namístě přiznat, hovoří-li pro tento závěr též konkrétní okolnosti případu, dobrou víru ve vztahu k vlastnickému titulu a současnému výkonu vlastnických oprávnění.

Tento závěr, vyslovený pro účely sporů o duplicitních zápisech vlastnictví, je jen jiným vyjádřením stanoviska, které přijal Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. I v něm je řečeno, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V takovém případě absentuje jak legitimní očekávání žalobce, tak i z něho plynoucí naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř.

Shora uvedené právní názory Nejvyšší soud dále odůvodňuje především s odkazem na relevantní judikaturu, která je v těchto otázkách již zcela ustálená. Předně je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2166/2006, v němž dovolací soud konstatoval, že nároky upravené speciálním restitučním předpisem nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li tento speciální předpis určité předpoklady a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky, resp. předpoklady (uplatnění nároku) odchylně. Proto se oprávněná osoba nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat vydání věci podle restitučního zákona.

Dále je možno odkázat například na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že se oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát (a to třeba i bez právního důvodu), nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení předpisu restituční povahy (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 931/2005).

V rozsudku ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1999/2008, se Nejvyšší soud v obdobné souvislosti vyjádřil tak, že tím, že dovolatelé v 90. letech minulého století rezignovali na možnost domoci se vydání předmětných nemovitostí na základě restitučních předpisů, a namísto toho zvolili cestu nesporného dědického řízení o dodatečném projednání dědictví, vyhnuli se prokazování svého tvrzeného nároku. Takovým postupem byl zcela evidentně sledován nepřípustný záměr spočívající v obejití restitučních právních předpisů a domožení se vydání předmětných pozemků podle obecných právních předpisů. K obnovení vlastnického práva dovolatelů přitom nemohlo dojít i proto, že rozhodnutí vydané v dědickém řízení je deklaratorní, nikoliv konstitutivní povahy a zavazuje pouze účastníky konkrétního dědického řízení.

Na podkladě výše citovaných rozhodnutí lze tedy uzavřít, že odvolací soud v tomto směru správně dovodil, že shora uvedené teze neplatí jen v případě, kdy se fyzická osoba domáhá svého vlastnického práva formou určovací žaloby. Tyto závěry je třeba aplikovat zároveň na situace, kdy fyzická osoba staví svou obranu proti uplatněnému nároku na argumentaci založené na bázi obecných předpisů, namísto toho, aby postupovala dle speciálních předpisů restituční povahy. Jelikož se tak v dané věci nestalo, neuplatnila se tudíž výluka stanovená v § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a vlastníkem sporného pozemku se proto na základě ustanovení § 1 odst. 1 citovaného předpisu stal žalobce.

Navíc je třeba upozornit na skutečnost, že předmětné nemovitosti (pozemku parc.č. 198/68 v k.ú. S.) se v roce 1971 ujal stát za účelem zřízení veřejné komunikace. V současné době se zde skutečně místní komunikace nachází a žalobce zabezpečuje její údržbu. Z těchto důvodů by ani v případě uplatnění příslušného nároku restituční cestou nemohla být shora označená nemovitost vydána, a to s ohledem na překážku uvedenou v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Za takové situace by pak oprávněné osobě náležela ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 nebo § 16 odst. 1 tohoto zákona pouze náhrada za takový pozemek.

K námitce dovolatelky spočívající ve vydržení výše specifikovaného pozemku dovolací soud nepřihlížel, neboť podle § 241a odst. 4 o. s. ř. platí, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud dovolání žalované do výroku I. rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V té části, v níž dovolání žalované směřovalo proti výroku II. rozsudku odvolací instance, bylo dovolacím soudem zamítnuto, jelikož uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny a odvolací soud rozhodl ve věci správně (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované nebylo v žádné části vyhověno, přičemž žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu