28 Cdo 2355/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2355/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání společnosti s ručením omezeným A. C., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 5. 2005, sp. zn. 16 Co 450/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 16/99 (žalobce Č. a. o., státního podniku /v likvidaci/, zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. V. W., zastoupenému advokátem, a 2. A. C., s.r.o., zastoupené rovněž advokátem, o neplatnost dohody o vydání věcí, o neplatnost kupní smlouvy a o určení práva hospodaření), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalující stání podnik podal dne 29. 1. 1999 u soudu žalobu, kterou se domáhal, aby soud svým rozsudkem určil, že je neplatná dohoda o vydání věci, uzavřená mezi Čs. státem Č.. a. o., a.s., dne 30. 9. 1991 a žalovaným V. W. ohledně dvorní vestavby č. 247 v K., registrované bývalým Státním notářstvím pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 Reh 309/91. Při uzavírání této dohody nebylo totiž doloženo vlastnictví původního vlastníka uvedené stavby a navíc při vkladu uvedené dohody do katastru nemovitostí došlo mylně k zápisu, podle něhož byl dohodou vydán i pozemek parc. č. 98/2 v katastrálním území P., i když tento pozemek v dohodě o vydání zahrnut nebyl. Žalující státní podnik se svou žalobou domáhal i toho, aby soud rovněž určil, že je neplatná kupní smlouva ze 6. 5. 1998, uzavřená mezi žalovaným V. W. a žalovanou společností s ručením omezeným A. C. ohledně pozemku parc. č. 98/2 (výměře 938 m2) se stavbou čp. 631 v P., k níž došlo následně po uzavření již uvedené neplatné dohody z 30. 9. 1991. Posléze se žalující státní podnik domáhal, aby soud svým rozsudkem určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 98/2 (o výměře 938 m2) se stavbou občanské vybavenosti čp. 631, zapsaných na listu vlastnictví č. 226 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P., je Česká republika Č.. a. o., státní podnik v likvidaci. V této žalobě bylo současně navrženo vydání předběžného opatření.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 z 5. 3. 1999, čj. 8 C 16/99-7, bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byla žalované společnosti A. C., s. r. o., zakázaná dispozice s pozemkem parc. č. 98/2 (o výměře 938 m2) s objektem občanské vybavenosti 631, zapsanými na listu vlastnictví č. 226 pro katastrální území K. (obec Městská část P.) u Katastrálního úřadu P., a to taková dispozice, která by vedla k jejímu zcizení nebo zatížení věcným břemenem nebo zástavním právem. Uváděné usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze z 21. 6. 1999, sp. zn. 23 Co 210/99.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že dohoda o vydání nemovitostí z 30. 9. 1991 odpovídala tomu, že původním vlastníkem v žalobě uvedených nemovitostí byl V. W. st., otec žalovaného V. W., který byl v důsledku rasové perzekuce umístěn za války v koncentračním táboře, jeho majetek byl v německé správě, v roce 1945 jej opět převzal V. W. st., ale v roce 1948 byl jeho majetek dán pod národní správu a v roce 1955 se stal součástí A. h. m. P.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 10. 2000, čj. 8 C 16/99-91, byla zamítnuta žaloba o určení toho, že je neplatná dohoda o vydání věcí z 30. 9. 1991, uzavřená mezi žalujícím státním podnikem a žalovaným V. W. (registrovaná bývalým Státním notářstvím pro P. dne 26. 2. 1992 pod sp. zn. 8 Reh 309/91). Stejně tak byla zamítnuta žaloba o určení, že je neplatná kupní smlouva ze 6. 5. 1998, uzavřená mezi žalovaným V. W. a A. C., s. r. o., ohledně pozemku parc. č. 98/2 (o výměře 938m2) se stavbou občanské vybavenosti čp. 631 v katastrálním území K. (obec Městská část P). Byl rovněž zamítnut žalobní návrh na určení, že vlastníkem uvedených nemovitostí je Česká republika Č. a. o., státní podnik v likvidaci. Žalujícímu státnímu podniku bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 13.125 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalovaných byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 24. 10. 2000 zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 27. 3. 2001, sp. zn. 23 Co 49/2001; věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soudu vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení jednal o žalobním návrhu na určení vlastnictví, podaném státním podnikem, třebaže takový podnik se mohl domáhat jen určení, že mu náleží právo hospodařit s majetkem státu, a nikoli o určení vlastnictví k takovému majetku a žalující podnik ostatně v tomto smyslu i svůj žalobní návrh změnil. Teprve po řádné opravě a úpravě žalobního návrhu žalobcem může se soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, v dalším řízení zabývat otázkou důvodnosti dalších dvou určovacích žalobních návrhů.

V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 8 vynesl rozsudek z 24. 6. 2002, čj. 8 C 16/99-113. Tímto rozsudkem bylo především určeno, že žalující státní podnik má právo hospodaření k nemovitostem, zapsaným u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 226 pro katastrální území K., tedy pozemku parc. č. 98/2 (o výměře 938 m2) se stavbou občanské vybavenosti čp. 631. Dále bylo tímto rozsudkem určeno, že je neplatná dohoda o vydání nemovitostí z 30. 9. 1991 (registrovaná bývalým Státním notářstvím pro P. pod sp. zn. 8 Reh 309/91), uzavřená mezi žalovaným V. W. a žalovaným A. C., s.r.o., ohledně pozemku parc. č. 98/2 se stavbou 631 v katastrálním území K. (obec Městská část P). Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalujícímu státnímu podniku na náhradu nákladů řízení 13.175 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 6. 2002, čj. 8 C 16/99-131, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 26. 3. 2003, sp. zn. 23 Co 60/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalujícího státního podniku (v likvidaci) byla zamítnuta. Žalujícímu podniku bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 113.250 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K dovolání žalujících Č. a. o., státního podniku (v likvidaci), Nejvyšší soud rozsudkem z 31. 8. 2004, 28 Cdo 1478/2004, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 26. 3. 2003, sp. zn. 23 Co 60/2003, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení o odvolání žalovaných V. W. a společnosti s r. o. A. C. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 6 2003, čj. 8 C 16/99-131.

V rozsudku dovolacího soudu bylo poukázáno na to, že v usnesení z 27. 3 2001, sp. zn. 23 Co 49/2001 Městského soudu v Praze, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 10. 2000, čj. 8 C 16/99-91, uváděl odvolací soud tyto právní závěry: Za situace, kdy žalobce změnil žalobní návrh (a dožadoval se určení, že má ke sporným věcem právo hospodaření), nic nebrání v tom, aby takový žalobní návrh mohl být projednán a mohlo o něm být rozhodnuto v souvislosti s dalšími nároky, které žalobce v řízení též uplatnil. Žalobce byl osobou, která v důsledku restitučního zákona vydala žalovanému předmětné nemovitosti a jestliže nyní zpochybňuje z důvodu uvedených v žalobě tuto dohodu, nelze jí bránit v tom, aby se svých nároků mohla domáhat i cestou soudní. Z toho lze dovodit, že žalobce má naléhavý právní zájem na rozhodnutí, jehož se domáhá v souvislosti se změnou žalobního návrhu. V současné době je žalovaná společnost A. C. zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník a v předchozí době tam byl uveden žalovaný V. W. jako osoba oprávněná, které byla věc vydána, v čemž lze též spatřovat zájem žalobce na rozhodnutí, jehož se domáhá. Odvolací soud sám ve věci rozhodnout nemohl, neboť by tím účastníkům řízení odepřel právo podat proti rozhodnutí, které řešilo otázky, jimiž se soud prvního stupně nezabýval, řádný opravný prostředek .

Dále dovolací soud poukazoval na to, že v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 6. 2002, čj. 8 C 16/99-131, bylo ohledně předmětných nemovitostí (tj. pozemku parc. č. 98/2 v katastrálním území K. i ohledně nynějšího objektu občanské vybavenosti čp. 361 v K.) uvedeno, že otec žalovaného V. W. nebyl vlastníkem těchto nemovitostí a tyto měl vždy jen v nájmu , takže žalovaný V. W. a ani jeho předchůdce nebyli vlastníky předmětných nemovitostí .

Posléze dovolací soud poukazoval na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí z 26. 3. 2003 (sp. zn. 23 Co 60/2003 Městského soudu v Praze), třebaže vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně , uvedl, že otec žalovaného V. W. byl vlastníkem staveb, jejichž vydání se na žalobci, který je měl v té době v držení, domáhal ; byl tedy odvolacím soudem uváděn údaj rozdílný od údajů i závěrů soudu prvního stupně.

Vzhledem k uvedeným okolnostem dovolací soud měl za to, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu). Dovolací soud byl totiž toho názoru, že i v tomto případě bylo nutno vycházet z právního závěru z uveřejněné judikatury (viz rozhodnutí uveřejněná od č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem), že totiž chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně ohledně vlastnictví právního předchůdce žalovaného V. W. k předmětu dohody z 30. 9. 1991 (uzavřené mezi ním a žalujícím státním podnikem Č. a. o.), bylo nutné, pokud nezvolil postup podle ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu, aby ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 občanského soudního řádu přikročil k opakování nebo k doplnění dokazování ohledně uvedené okolnosti, na niž mělo jiný výsledný hodnotící názor než soud prvního stupně, jenž vycházel z jiného skutkového zjištění.

Městský soud v Praze poté vynesl rozsudek ze 17. 5. 2005, sp. zn. 16 Co 450/2004, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 6. 2002, čj. 8 C 16/99-131, ve vztahu mezi žalujícím státním podnikem Č. a. o. a žalovanou společností s ručením omezeným A. C. ve výroku, označeném I, a to v tomto znění: Určuje se, že žalobce má právo hospodaření k nemovitostem, zapsaným v katastru nemovitosti u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 226 pro katastrální území K. (obec Městská část P.), a to k pozemku parc. č. 98/2 (o výměře 938 m2) a ke stavbě občanské vybavenosti čp. 631 na tomto pozemku. Dalším výrokem tohoto rozsudku Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I změněn ve vztahu mezi žalujícím státním podnikem (v likvidaci) tak, že žaloba tohoto žalujícího podniku na určení práva hospodaření k uvedeným nemovitostem byla zamítnuta. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 6. 2002, čj. 8 C 16/99-131, byl ve výrocích označených II. a III. změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti dohody o vydání věcí z 30. 9. 1991 (uzavřená mezi žalovaným V. W. a žalujícím státním podnikem Č. a. o.) a o určení neplatnosti kupní smlouvy ze 6. 5. 1998 (uzavřené mezi V. W., jako prodávajícím, a žalovanou společností A. C., jako kupující). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v řízení před soudem prvního stupně bylo provedeným dokazováním objasněno vlastnictví ke stavbě občanské vybavenosti čp. 631 na pozemku parc. č. 98/2 v P. S jeho stavbou bylo započato v roce 1929, když tehdejší vlastník Dr. E. B. požádal o povolení přístavby ve dvoře domu čp. 247; k povolení došlo rozhodnutím Magistrátu h. m. P. z 19. 10. 1929. Již 19. 4. 1929 bylo majiteli domu čp. 247 B. povoleno zřízení živnostenské provozovny ve dvorních garážích domu čp. 247. V. W. st., otec žalovaného V. W., byl pouze nájemcem těchto garáží a v roce 1937 mu byly povoleny úpravy, jež spočívaly ve zřízení dílny zastřešením části dvora a v přestavbě části dosavadních garáží na dílny a sklady. Nebylo v řízení doloženo tvrzení žalovaného V. W., že jeho otec V. W. starší byl vlastníkem celé dvorní vestavby domu čp. 247 v K. a že zakoupil (spolu se svou manželkou) pozemek ve dvoře domu čp. 247 pozemek od rodiny B., vystavěl tu moderní železobetonové garáže a že teprve pak v roce 1940 byla celá nemovitost prodána Mlynářskému družstvu rodinou B. (tento prodej byl ovšem doložen kupní smlouvou z roku 1940 a zápisem v pozemkové knize).

Byl proto odvolací soud toho názoru (shodně se soudem prvního stupně), že dohoda o vydání věci (ohledně dvorní vestavby čp. 247 v P., uzavřené mezi žalujícím státním podnikem a žalovaným V. W. dne 30. 9. 1991, je neplatná pro rozpor se zákonem (ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku), neboť žalovaný nebyl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., jež je kogentním ustanovením, obsahujícím taxativní výpočet osob oprávněných k vydání věcí. Podle názoru odvolacího soudu je pak následně neplatná kupní smlouva ze 6. 5. 1998, uzavřená mezi žalovaným V. Wiesnerem a žalovanou společností A. C. Žalující státní podnik má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to vůči osobě zapsané jako vlastník v katastru nemovitostí, tj. vůči žalované společnosti s. r. o. A. C. Pokud takto soud vyhověl žalobě žalujícího podniku a určil, že státní podnik má k požadovaným nemovitostem právo hospodaření, je tento rozsudek způsobilým podkladem pro změnu zápisu ve vlastnických vztazích (ve shodě s ustanovením § 1 zákona č. 265/1992 Sb.), a to tak, že namísto dosavadního vlastníka nemovitostí se zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo státu a právo hospodaření příslušného státního podniku. Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo určeno, že žalobce má právo hospodaření k nemovitostem, avšak pouze vůči žalované společnosti A. C., která je jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí. Vůči žalovanému V. W. byla žaloba žalujícího podniku o určení práva hospodaření zamítnuta z důvodu nedostatku pasívní legitimace. Odvolací soud ještě uváděl, že výrok rozsudku upravil tak, aby byl podkladem pro zápis jak vlastnického práva k pozemku (který ani nebyl předmětem restituční dohody), tak i nemovitosti na něm stojící. Odvolací soud ještě dodával, že změny doznaly i výroky rozsudku soudu prvního stupně (označené II. a III.), kterými soud určil neplatnost jednak dohody o vydání věci a jednak kupní smlouvy, jež se týkaly nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, neboť na takovém určení nemůže mít žalující podnik naléhavý právní zájem; soud zkoumal platnost těchto dohod jako otázku předběžnou ve vztahu k žalobě o určení práva hospodaření .

O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou společnost A. C., dne 23. 6. 2005 a dovolání ze strany této žalované bylo dne 5. 8. 2005 podáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku (označeném I.), týkajícím se určení žalobcova práva hospodaření k nemovitostem (pozemku parc. č. 98/2 a stavbě čp. 631 v katastrálním území K.).

Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ občanského soudního řádu (s poukazem na zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem i na to, že rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelkou napadeného, má po právní stránce zásadní význam). Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

Podle názoru dovolávající se společnosti s ručením omezeným nebyla v řízení před soudy obou stupňů učiněna základní skutková zjištění, a to 1. o vzniku a trvání vlastnického práva státu (nevyjímaje právní důvod zakládající toto právo) a 2. o vzniku a trvání hospodaření žalujícího podniku k majetku ve vlastnictví státu, popřípadě o zániku tohoto práva hospodaření. Podle názoru dovolatelky v tomto smyslu žalující státní podnik neunesl své důkazní břemeno v tomto sporu, neboť uvedené okolnosti nejen nedoložil, ale ani je v celém rozsahu netvrdil. Podle názoru dovolatelky právo hospodaření se státním majetkem na straně žalujícího podniku zaniklo, když na základě dohody o vydání věci oprávněné osobě došlo k převodu vlastnictví k nemovitostem a došlo i ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.

Podle názoru dovolatelky došlo v tomto soudním řízení k závažnému pochybení soudů obou stupňů, když totiž před pravomocným rozhodnutím o neplatnosti dohody z 30. 9. 1991 bylo předčasně rozhodováno o určení vlastnictví nebo o určení práva hospodaření. Šlo tu o právní úkon (uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.), registrovaný bývalým státním notářstvím, takže neplatnost právního úkonu bylo možné určit jen rozhodnutím soudu, tedy pravomocným výrokem rozsudku soudu.

Podle názoru dovolávající se společnosti A. C., s. r. o., nabyla tato společnost vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobce, vydržením ve smyslu ustanovení § 134 občanského zákoníku, a to v důsledku nepřetržité držby těchto nemovitostí v dobré víře žalovaného V. W. od doby registrace dohody o vydání věcí z 30. 6. 1991, provedené bývalým státním notářstvím, podle právní úpravy platné do 31. 12. 1990. Dnem právní moci rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 3. 2003, sp. zn. 23 Co 60/2003, tu byla dovršena dobromyslná držba, která trvala více než 10 let, přičemž společnost A. C. si tu po právu započetla předchozí držbu žalovaného V. W., jež začala běžet od uvedené registrace dohody o vydání věci (tj. od 26. 2. 1992).

Dovolatelka byla i toho názoru, že rozsudek odvolacího soudu, napadený jejím dovoláním, je v rozporu také s hmotným právem, a to v otázce původního vlastnictví budovy čp. 247 v P. Vlastnictví V. W. st. (otce žalovaného V. W.) tu totiž bylo založeno samotnou výstavbou této budovy v roce 1937; šlo tu tedy o originární vznik vlastnictví k nové stavbě a zastavěnému pozemku ve smyslu ustanovení § 418, věta první, obecného zákoníku občanského z roku 1811, platného do 21. 12. 1950.

Dovolatelka měla také za to, že na straně žalujícího státního podniku nebyla dána ani naléhavost právního zájmu na žalobou požadovaném určení práva hospodaření tohoto podniku s nemovitostmi uváděnému v jeho žalobě. S účinností od 1. 7. 2002 (tj. od účinnosti zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku) má totiž státní podnik naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva státu k nemovitým věcem a naopak již nemá naléhavý právní zájem vůči zapsanému vlastníku (v katastru nemovitostí) na určení svého práva hospodaření s takovými věcmi.

Podle názoru dovolatelky nemůže žalující státní podnik sám popírat to, co na základě ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. již v samotné dohodě o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. výslovně uznal jako prokázaný a povinnou osobou uznaný restituční nárok.

Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu ze 17. 5. 2005 (sp. zn. 16 Co 450/2004 Městského soudu v Praze) byl tu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 24. 6. 2002 (čj. 8 C 16/99-131 Obvodního soudu pro Prahu 8), kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším zamítavém rozsudku (z 24. 10. 2000, čj. 8 C 16/99-91, Obvodního soudu pro Prahu 8) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (usnesením Městského soudu v Praze z 27. 3. 2001, sp. zn. 23 Co 49/2001).

Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také tehdy, jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolacím důvodem nejsou vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu).

V daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 16/99 Obvodního soudu pro Prahu 8) nevyplývá, že by soudy obou stupňů vzaly za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládaly za zjištěnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku ze 17. 5. 2005, podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. i § 1 zákona č. 265/1992 Sb. Tato ustanovení právních předpisů se projednávané právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě zda bylo třeba projednávanou právní věc posoudit ještě podle jiných ustanovení právních předpisů.

Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je tato fyzická osoba státním občanem ČR.

Podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: Státní podnik se může domáhat jen určení, že státní podnik má ke sporným věcem právo hospodaření.

Otázka platnosti či neplatnosti smlouvy mohla být zjišťována nezávisle na registraci smlouvy (provedeném bývalým státním notářstvím) v soudním řízení. Rozsudkem soudu tu byl v takovém případě vyřešen vztah mezi účastníky smlouvy tak, že k platnému převodu nemovitosti nedošlo, i když byla smlouva registrována státním notářstvím; nebylo tu zapotřebí rozhodnutí státního notářství o registraci zrušovat (srov. Pls 1/67 Nejvyššího soudu; sborník I Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1974, str. 597).

V daném případě vycházel dovolací soud při posouzení důvodnosti přípustného dovolání dovolávající se společnosti s ručením omezeným právě z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Musel však zároveň konstatovat, že tato ustanovení i tyto právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, a že se svými vlastními závěry neocitl v rozporu s nimi. Odvolací soud postupoval podle toho, co mu ukládal zrušovací rozsudek dovolacího soudu z 31. 8. 2004 (28 Cdo 1478/2004 Nejvyššího soudu) pro další řízení v této právní věci, tedy především učinit potřebná dokazování ohledně vlastnictví právního předchůdce žalovaného Václava Wiesnera k předmětu dohody z 30. 9. 1991 (uzavřené mezi ním a žalujícím státním podnikem Čs. automobilové opravny) , tj. ohledně dvorní vestavby čp. 247 v Praze-Karlíně (ve Vítkově ulici). Ve smyslu tohoto závěru dovolacího soudu vzal odvolací soud za základ svého rozhodnutí zjištění, učiněná v tomto řízení soudy obou stupňů, že se stavbou objektu čp. 631 v P. (označovaném nyní jako stavba občanské vybavenosti ) se započalo v roce 1929 na pozemku parc. č. 98/2, o výměře 938 m2, v katastrálním území P., kdy tehdejší vlastník Dr. E. B. požádal o povolení přístavby ve dvoře domu čp. 247 (jenž byl v jeho vlastnictví); na žádost uvedeného vlastníka povolil Magistrát h. m. P. rozhodnutím z 19. 4. 1929 na základě stavebních plánů stavební změny, spočívající v zastavění dvora domu garážemi o dvou podlažích, s bytem garážmistra v 1. poschodí; povolení k užívání a k obývání garáží a místností obytných, zřízených na dvoře domu čp. 247, jakož i užívání místností adaptovaných v přízemí hlavní budovy, bylo vydáno Magistrátem h. m. P. dne 19. 10. 1929. Dále odvolací soud vyvozoval z výsledků provedeného dokazování, že dne 19. 4. 1929 bylo majiteli domu Dr. E. B. vydáno povolení ke zřízení živnostenské provozovny ve dvorních garážích domu čp. 247 v P. Z uvedených skutkových zjištění dovozoval odvolací soud, že V. W. st., otec žalovaného V. W., byl pouze nájemcem těchto garáží a že z dokladů z roku 1937, jež měly soudy k dispozici, vyplývá, že mu byly povoleny stavební úpravy, jež spočívaly ve zřízení dílny zastřešením části dvora a v přestavbě části dosavadních garáží na dílny a sklady. Odvolací soud posléze hodnotil i to, co v řízení tvrdil žalovaný V. W., a dospěl k výslednému hodnotícímu závěru, že tímto žalovaným navrženými v řízení zčásti provedenými důkazy nebylo podloženo (a to zejména nějakými listinnými důkazy), že by V. W. st., otec žalovaného V. W., byl vlastníkem celé dvorní vestavby domu čp. 247 v K. a že V. W. st. (se svou první manželkou) zakoupili pozemek ve dvoře domu ve V. ulici v P. od rodiny B. a vystavěli tu moderní železobetonové garáže a celou tuto nemovitost pak prodali mlynářskému družstvu.

Dovolávající se A. C., společnost s ručením omezeným, ve svém dovolání kladla důraz na to (viz stranu 4 tohoto dovolání), že podle jejího názoru nebyla v řízení provedena základní skutková zjištění nezbytná pro rozhodnutí ve sporu o právo hospodaření žalujícího státního podniku. V tomto smyslu směřuje tedy dovolání dovolatelky proti neúplnému zjištění skutkového stavu věci, proti vadným či nesprávným skutkovým zjištěním a proti vadám při hodnocení důkazů. To však nezakládá dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Tyto výtky, uplatněné dovolatelkou, nekonkretizují ani tvrzení dovolatelky, že by odvolací soud vzal v daném případě za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Toto pojetí dovolacích důvodů v dovolání dovolatelky dovolací soud nesdílí, neboť dovolací soud vychází nadále z právních závěrů o dovolacích důvodech (ve smyslu dovolacích důvodů zakotvených v občanském soudním řádu), jak jsou vyloženy v již zmíněném rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

Právní závěry, které pak odvolací soud dovodil ze svých skutkových zjištění (a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně), nelze označit za odporující právní úpravě občanského zákoníku o způsobech nabývání vlastnictví, právní úpravě obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a ani právní úpravě o nakládání s majetkem svěřeným státním podnikům a o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. V důsledku toho nelze pokládat za nesprávný výsledný určovací výrok rozsudku odvolacího soudu o právu hospodaření žalujícího státního podniku k nemovitostem, o něž v tomto řízení šlo, když v důsledku rozporu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. tu nedošlo k vydání nemovitostí oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., která je proto pak nemohla následně převést na dovolávající se společnost s ručením omezeným.

Neshledal proto dovolací soud splněny zákonné předpoklady pro zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, jak se toho domáhala dovolávající se společnost s ručením omezeným. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí jejího dovolání podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení nevznikly v řízení o dovolání náklady řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. listopadu 2005

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.

předseda senátu