28 Cdo 2354/2012
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 4 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 4 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2354/2012


ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) V. Š. , b) D. Š. , a c) D. M. , zastoupených JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem v Kouřimi, Mírové náměstí 119, za účasti: 1) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci , se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, zastoupen JUDr. Petrem Tomanem, advokátem v Praze 2, Trojanova 12, a 2) Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vlastnictví pozemků, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 507/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2012, č. j. 28 Co 196/2011-101, takto:

I. Dovolání žalobců ad a) a b) se odmítá .
II. Dovolání žalobkyně ad c) se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 1. 2011, č. j. 9 C 507/2009-56, v části, v níž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobkyni ad c), a to tak, že její žaloba byla odmítnuta. Ve zbytku byl rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem na určení, že žalobci tehdy V. Š., M. H. a D. M. jsou podílovými spoluvlastníky (každý k ideální 1/6) tam specifikovaných pozemků, potvrzen (výrok II.). Odvolacím soudem bylo současně rozhodováno o nákladech odvolacího řízení (výroky III., IV.).

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že návrh žalobců na určení podílového spoluvlastnictví (každému ve výši ideální 1/6) k pozemkům nacházejícím se v kat. úz. K., označeným ve výroku I. rozsudku první instance, není důvodný. V řízení podle části páté občanského soudního řádu se žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v Kolíně ze dne 7. 9. 2009, č. j. PÚ 4743/00/4-dou (UZ 4743/00/4), kterým bylo rozhodnuto, že M. H. (do jejíž práv v průběhu sporu nastoupili žalobci), D. M. a V. Š. nejsou spoluvlastníky dotčených nemovitostí. Soudy obou nižších stupňů se se stanoviskem pozemkového úřadu ztotožnily. Dovodily, že žalobci nejsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, neboť předmětné pozemky přešly v době minulé na stát znárodněním ke dni 1. 1. 1948 jako majetek akciové společnosti, tj. právnické osoby (J. a Š., a. s. pro průmysl chemický v Kolíně). Oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě může být pouze státní občan ČSFR (ČR), tedy fyzická osoba (původní vlastník), jejíž majetek v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 přešel na stát, popřípadě její právní nástupci (§ 4 odst. 2 citovaného zákona).

Ve vztahu k žalobkyni ad c) odvolací instance rozhodnutí soudu prvního stupně změnila tak, že její žaloba byla odmítnuta, neboť byla podána opožděně po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 247 odst. 1 o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu (do výroků I., II., III.) podali žalobci dovolání, k němuž se jejich právní zástupce posléze připojil. Namítali, že chemická továrna J. a Š., a. s., byla znárodněna zestátněním retroaktivně k 1. 1. 1948 podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., ve znění zákona č. 114/1948 Sb., a to výměrem ministerstva průmyslu ze dne 20. 7. 1949. Uvedli, že provedené znárodnění bylo protiústavní a nezákonné, vykonané na základě právního paaktu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a jako takové je neplatné. V rámci vylíčení dovolacích tvrzení bylo též akcentováno zastoupení žalobkyně ad c) ze strany žalobce ad a) při podání žaloby v této věci. Dovolatelé závěrem žádali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebyla podána.

Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo vydáno dne 5. 1. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.

S ohledem na skutečnost, že zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, byl s účinností od 1. 1. 2013 zrušen zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, je nynějším účastníkem ad 2) Státní pozemkový úřad.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolání žalobkyně ad c) je přípustné pro diformitu rozhodnutí nižších instancí podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není však důvodné.

Dovolání žalobců ad a) a b) není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Schází zde předpoklad zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Odvolací soud rozhodl ve věci správně a v souladu s konstantní judikaturou, pokud se ztotožnil se závěrem správního orgánu (pozemkového úřadu) a neuznal nárok žalobců na určení spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem. Také jeho argumentace k opožděnosti žaloby žalobkyně ad c) podle § 247 odst. 1 o. s. ř. nepostrádá oprávněný zákonný podklad, přičemž ani v opačném případě by žalobkyně ad c) nemohla být úspěšná s ohledem na důvody, pro něž bylo nutno zamítnout žalobu ve vztahu k žalobcům ad a) a b).

Nejvyšší soud v posuzovaném případě zdůrazňuje, že jak plyne z ustálené rozhodovací praxe ke znárodnění majetku zestátněním docházelo v době minulé ex lege , s odvoláním na příslušný znárodňovací dekret prezidenta republiky, za splnění tam uvedených podmínek, a nikoli až příslušným správním rozhodnutím vydaným na základě znárodňovacího dekretu (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/01 a II. ÚS 275/95). Bylo-li znárodnění dotčeného majetku provedeno zákonem č. 114/1948 Sb., kterým byl novelizován dekret č. 100/1945 Sb., stalo se tak k datu vydání tohoto zákona, tedy ke dni 28. 4. 1948 (k tomu viz nálezy ÚS sp. zn. III. ÚS 114/93, IV. ÚS 136/97, aj.). Retroaktivita zákona č. 114/1948 Sb., vztahující se k datu 1. 1. 1948, není v tomto směru relevantní. Lze proto uzavřít, že přechod majetku na stát nastal v období nesvobody, ohraničeném daty 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, které je rozhodné z hlediska možného zmírnění křivdy ve smyslu restitučního zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (§ 4 odst. 1 citovaného předpisu).

Podle § 4 odst. 1 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona. Podobnou definici oprávněné osoby stanoví i § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zde ve spojení s § 6 odst. 1 písm. k) téhož předpisu.

Oprávněnou osobou, jak dovodily i nižší instance, může být ve smyslu restitučních předpisů pouze fyzická osoba, jejíž majetek přešel v rozhodném období na stát, případně její právní nástupci (§ 4 odst. 2 zákona o půdě, shodně i zákon č. 87/1991 Sb.). Znárodnění zestátněním, jež proběhlo v roce 1948, se v dané věci vztahovalo na akciovou společnost J. a Š., tedy na právnickou osobu. Přestože tato vznikla v roce 1942 v důsledku přeměny z veřejné obchodní společnosti, a nelze vyloučit tvrzení dovolatelů, že se tak stalo pod tlakem tehdejšího okupačního režimu, je nutno z tohoto skutkového a právního stavu vycházet. Postup přeměny společnosti nebyl v době minulé ani mezi lety 1945-1948 napaden, ze současného pohledu tedy není právně dotčena jeho platnost ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Žalobci proto nejsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., a nebyli by jimi ani podle zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolání žalobců obsahuje tvrzení, která, aniž by konvenovala požadavkům restitučních předpisů, mohou být posouzena čistě z hlediska individuální spravedlnosti. Není, jak už výše řečeno, zajisté vyloučeno, že postup právních předchůdců žalobců za německé okupace (přeměna v. o. s. na akciovou společnost) byl účelový ve snaze zachovat majetek českým vlastníkům (včetně rozhodovacích oprávnění). Podobně nelze vyloučit, že žádoucí postup vlastníků (zbylého vlastníka) po válce, tedy postup podle zákona č. 128/1946 Sb. (který by zneplatnil zmíněnou přeměnu), byl přinejmenším ztížen v důsledku projednávání dědictví po v roce 1945 zemřelém V. Jaklovi. Přesto je však výsledkem skutečnost, že v roce 1948 byla na základě novelizace znárodňovacího předpisu z roku 1945 zákonem č. 114/1948 Sb. znárodněna akciová společnost, nikoli majetek v individuálním vlastnictví. Ohledně možnosti restituovat majetek právnické osoby dává jediné interpretační východisko stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 50/1993 (Rc 34/1993) na str. 34/250/. Toto východisko se vztahuje k někdejší veřejné obchodní společnosti, nikoli ke společnosti akciové. I když došlo ke znárodnění majetku akciové společnosti v rozhodném restitučním období (Rc 43/1995), zůstává neodstraněn fakt znárodnění a. s., jakož i fakt tehdy existující přeměny právní formy majetku právních předchůdců žalobců za německé okupace. Restituční úprava se snažila i zde o zlepšení právního statusu restituentů zákonem č. 116/1994 Sb. (novelou zákona č. 87/1991 Sb.), jenž v § 3 odst. 2 umožnil restituci i těm fyzickým osobám, které třeba jen podaly návrh podle zákona č. 128/1946 Sb. Stalo se tak ovšem pouze ve vztahu k rasově perzekvovaným restituentům. Lze tedy shrnout, že pokud by dovolací soud zohlednil minimálně praeter legem všechny zcela výjimečné okolnosti věci, jichž se dovolávají žalobci, ocitl by se zcela mimo právní (zákonný) standard zmírnění jen některých majetkových křivd, jak jej umožnila restituční legislativa.

Závěr odvolacího soudu o nepřiznání spoluvlastnického práva k předmětným pozemkům žalobcům je správný.

Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců ad a) a b) pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl. Dovolání žalobkyně ad c) pak jako nedůvodné zamítl, neboť uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobci nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. února 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu