28 Cdo 2351/2015
Datum rozhodnutí: 03.11.2015
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.



28 Cdo 2351/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) Ing. P. M. , b) JUDr. V. K. , c ) Ing. R. K. , a d) P. P. , , proti žalované městské části Praha 6 se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, zastoupené JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 2863/50, o 88.485,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 53 C 6/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2014, č. j. 53 Co 387/2014-149, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 6. 2014, č. j. 53 C 6/2012-130, uložil žalované zaplatit částky 33.182,- Kč s příslušenstvím žalobci a/ (výrok I.), 22.121,- Kč s příslušenstvím žalobkyni b/ (výrok II.), 11.061,- Kč s příslušenstvím žalobcům b/ a c/ (výrok III.), 22.121,- Kč s příslušenstvím žalobci d/ (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až VIII). K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 1. 12. 2014, č. j. 53 Co 387/2014-149, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež zpochybnila správnost úvah vyslovených v napadeném rozhodnutí a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Přípustnost dovolání (z hlediska posledně citovaného ustanovení) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod C 6867, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1992/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1331/2014). V projednávané věci tedy nelze přehlédnout, že žalobou uplatněný nárok není solidárního charakteru, žalobním petitem, tomu odpovídajícími výroky rozsudku soudu prvního stupně a potažmo tak i potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu je určeno, v jakém poměru má být dluh jednotlivým žalobcům zaplacen, a ve vztahu k žádnému z nich nebylo rozhodováno o částce převyšující zákonem stanovený bagatelní limit. Na dovolání tak není možno pohlížet jako na přípustné, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. listopadu 2015


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu