28 Cdo 2334/2004
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 218 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

28 Cdo 2334/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Městské části P. 1, proti žalované A. Š., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 160/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.1.2004, č.j. 20 Co 566/2003-40, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30.10.2002, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené odevzdat nebytové prostory, blíže popsané v petitu žaloby, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.4.2003, č.j. 22 C 160/2002-19, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyni byla svěřena předmětná nemovitost, jež je vlastnictví hl. m. Prahy. Vzal za prokázané, že na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 30.9.1992 přenechala žalobkyně předmětné nebytové prostory J. Š., zemřelému manželovi žalované, do nájmu k užívání jako atelier. Dále zjistil, že v článku II. výše uvedené nájemní smlouvy byla stanovena výše nájemného a v článku VI. bylo dohodnuto, že nájem byl sjednán na dobu deseti let ode dne podpisu smlouvy s tím, že ujednání z této smlouvy zavazuje i právní nástupce. Dovodil, že žalovaná se tak po úmrtí manžela stala nájemkyní nebytových prostor, její nájemní smlouva skončila dnem 30.9.2002, přičemž nepodepsala další nájemní smlouvu. Vyslovil závěr, že předmětná nájemní smlouva stanovila dobu nájmu na dobu určitou a nájem tedy skončil ke dni 30.9.2002. Uzavřel, že práva a povinnosti z této smlouvy přešly na žalovanou jako manželku zemřelého nájemce a jeho právní nástupkyni. Dospěl k závěru, že žalovaná byla povinna po uplynutí sjednané doby nájmu předmětné nebytové prostory vyklidit a předat zpět žalobkyni.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 29.1.2004, č.j. 20 Co 566/2003-40, v odstavci I. rozsudek sodu prvního stupně ve výroku o vyklizení atelieru o výměře 46,8 m2, komory o výměře 0,5 m2 a komory o výměře 1,2 m2 zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Současně v odstavci II. ve výroku o vyklizení zbývajících nebytových prostor a ve výroku o nákladech řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s odůvodněním, že titul k užívání předmětných nebytových prostor získal zemřelý manžel žalované na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 30.9.1992, přičemž nájemní poměr byl sjednán na dobu určitou deseti let s tím, že přechází i na právního nástupce nájemce. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že tímto právním nástupcem se stala v červenci roku 2001 po smrti J. Š. žalovaná, která tak vstoupila do práv nájemce vyplývajících z uvedené nájemní smlouvy. Podle odvolacího soudu vzhledem k tomu, že nájemní smlouva nebyla v průběhu času nijak časově modifikována, skončil jí sjednaný nájemní poměr k předmětným nebytovým prostorám dnem 30.9.2002. Vyslovil závěr, že ode dne 1.10.2002 žalované nesvědčí právní titul k jejich užívání a žalobkyně se tedy důvodně domáhá jejich vyklizení z titulu ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti proti neoprávněnému zásahu ve smyslu § 126 odst. 1 o.z. Dále zaujal názor, že námitku žalované, týkající se rozsáhlých investic do předmětných prostor, je nutno považovat za bezvýznamnou. Poznamenal též, že předávací protokol ze dne 28.1.2003 není právním titulem, jenž by zakládal žalované právo na užívání části nebytových prostor, které užívá v rozporu s jejich dosavadním stavebním určením. Konstatoval, že nelze přihlédnout ani k návrhu žalované na doplnění dokazování výslechem svědků, neboť u těchto důkazů nebyla splněna žádná z podmínek ustanovení § 205a o.s.ř.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů (výroku II.) podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Poukazovala na skutečnost, že soudy obou stupňů při rozhodování nevzaly v úvahu právní a skutečný stav, podle kterého došlo k rozdělení atelieru o výměře 108,1 m2 tak, že atelier o výměře 46,8 m2 bude sloužit původnímu účelu jako nebytový prostor a zbývající část bude sloužit pro bytové účely. Konstatovala, že předala atelier o výše uvedené výměře žalobkyni dne 28.1.2003. Tvrdila, že rozdělila předmětný nebytový prostor podle stavební dokumentace, kterou žalobkyně odsouhlasila a schválila a na základě této dokumentace užívá předmětný byt. Namítala, že změnu užívání může provést podle rozdělení nebytových prostor na atelier a byt pouze žalobkyně, která je vlastnicí domu. Podle dovolatelky je nutné tedy uvést stavební dokumentaci do souladu se skutečností, přičemž jde jen o interní a formální záležitost. Navrhla proto změnu rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 22.4.2003, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

V dovolání není právní otázka, svým významem určující pro rozhodnutí dovolacího soudu, explicitně vyjádřena. Z námitek dovolatelky je ale patrno, že pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci spatřuje v nesouladu právního a skutečného stavu, na základě něhož došlo k rozdělení předmětných nebytových prostorů na atelier a zbývající část sloužící pro bytové účely. Této námitce však nelze přisvědčit. Smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 30.9.1992 hovoří o sjednání nájemního poměru na dobu určitou deseti let ode dne podpisu této smlouvy s tím, že přechází i na právní nástupce. Případná změna nájemní smlouvy, či snad uzavření smlouvy nové by tedy předpokládaly následnou dohodu smluvních stran.

Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že nájemní vztah mezi účastníky skončil dnem 30.6.1999, neboť předmětná nájemní smlouva nebyla v průběhu času nijak modifikována. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že po zmíněném datu, tedy od 1.10.2002 již žalovaná užívá předmětný nebytový prostor bez právního důvodu.

Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu