28 Cdo 2322/2002
Datum rozhodnutí: 30.10.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2322/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání H. m. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 6. 2002, sp. zn. 54 Co 123/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 587/2000 (žalobců: A. Městské části P., zastoupené advokátkou, a B. H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Z. B., 2. J. Š. 3. V. Š., 4. M. Š., 5. R. Š., a 6. V. Š., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, za vedlejší účasti v řízení společnosti s ručením omezeným M., takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalující městská část a žalující obec se domáhaly žalobu, podanou u soudu 27. 11. 2000, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že vlastníkem pozemků parc. č. 189, parc. č. 189/3, parc. č. 189/4, parc. č. 190/1, parc. č. 190/2, parc. č. 190/3, parc. č. 190/4, parc. č. 190/5, parc. č. 190/6, parc. č. 190/7 a parc. č. 190/8 v katastrálním území P. je Obec H. m. P. Městská část P. V žalobě bylo uvedeno, že k těmto pozemkům náleželo právo hospodaření bývalému Obvodnímu národnímu výboru v P. na základě hospodářských smluv z 1. 7. 1982 a z 1. 6. 1983 o převodu správy národního majetku, uzavřených mezi Státním státkem H. m. P., státním podnikem, a Obvodním národním výborem v P. Po převzetí uvedených pozemků státem byl na pozemcích parc. č. 189/1, díl 1 a 2, a parc. č. 190 (nyní pozemku parc. č. 181/3) postavena Tělovýchovnou jednotou M. sportovní hala a sklad lehátek a na pozemcích parc. č. 190 a parc. č. 191 (nyní označených parc. č. 190/2 až parc. č. 190/8 a parc. č. 190/1) jsou umístěny stavby akciové společnosti M. V bývalé evidenci nemovitostí nebylo právo hospodaření Obvodního výboru v P. vyznačeno. Přes tyto uvedené okolnosti došlo k tomu, že právní předchůdce žalovaných J. Š. a žalovaná V. Š. uzavřeli dne 20. 5. 1992 se státním statkem H. m. P., jako s vydávající organizací, dohodu o vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb., a to ohledně pozemku parc. č. 189/1, díl 1 a 2 (o výměře 5227 m2), pozemku parc. č. 190 (o výměře 5727 m2) a pozemku parc. č. 191 (o výměře 4644 m2) v katastrálním území J. Uvedená dohoda z 20. 5. 1992 byla registrována bývalým Státním notářstvím pro P. pod sp. zn. 5 RE 809/92. Žalobci jsou přesvědčení, že uváděná dohoda podle zákona č. 403/1990 Sb. je neplatná, a mají proto oba žalobci naléhavý právní zájem na určení vlastnictví Obce H. m. P. k uvedeným pozemkům.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Poukazovali na to, že žalovaný J. Š. zemřel 20. 2. 1999 a na základě výsledků řízení o dědictví, vedeného pod sp. zn. 18 D 377/99 Obvodního soudu pro Prahu 5, se ostatní žalovaní stali právními nástupci zůstavitele J. Š. Žalovaní dále poukazovali na to, že u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 465/93 probíhalo občanské soudní řízení, jehož předmět řízení byl totožný a totožní byli i účastníci řízení (navíc byl účastníkem uvedeného řízení Sdružený sportovní klub M. P.); v tomto řízení, které je pravomocně skončené, byla konstatována platnost dohody z 20. 5. 1992, uzavřená mezi Státním statkem H. m. P., s. p., aj. Š. a V. Š.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 13. 4. 2001, č. j. 16 C 587/2000-22, bylo řízení zastaveno ohledně žalovaného Josefa Šimáčka a v tomto vztahu nebylo žádnému z účastníků řízení přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 22. 6. 2001, č. j. 16 C 587/2000-37, bylo připuštěno, aby do řízení vstoupila jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce společnost s ručením omezeným M.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 5. 11. 2001, č. j. 16 C 587/2000-56, byla zamítnuta žaloba žalobců Městské části P. a Obce H. m. P. o určení, že Obec H. m. P. je vlastníkem pozemků parc. č. 189/1, 189/3, 189/4, 190/1, 190/2, 190/3, 190/4, 190/5, 190/6, 190/7, a 190/8 v katastrálním území J. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 16.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobců nebyla shledána důvodnou.

Při úvaze o tom, zda na straně žalobců je dán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení vlastnického práva k jednotlivým parcelám, uváděným v žalobě, byl soud prvního stupně toho názoru, že pokud by i dospěl k závěru, že dohoda z 20. 5. 1992 byla v daném případě neplatná, stal by se vlastníkem sporných pozemků stát Česká republika a nikoli žalující obec a její městská část; na jejich právním postavení by se tedy požadovaným určením nic nezměnilo. Státní statek H. m. P. hospodářskými smlouvami z 30. 6. 1982 a z 29. 5. 1983 převedl správu pozemků, které jsou předmětem sporu v této právní věci, na bývalý Obvodní národní výbor v P., takže vlastníkem pozemků byl tu stát a právo hospodaření příslušelo ObNV P. Vzhledem k tomu, že výzva k vydání nemovitostí byla žalovanými (jejich právními předchůdci) doručena 20. 2. 1991, potom dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí), tj. dnem 24. 4. 1991, nedošlo k přechodu vlastnictví na žalující obec, protože na vydání pozemků uplatnily nárok oprávněné osoby podle zvláštního předpisu zákona č. 403/1990 Sb.

Soud prvního stupně také uváděl, že jestliže žalovaní (jejich právní předchůdci) vyzvali k vydání pozemků Státní statek H. m. P., s. p., vycházeli ze stavu zapsaného v evidenci nemovitostí a důvodně se tak domnívali, že pozemky byly drženy právnickou osobou, zapsanou v evidenci nemovitostí (tedy tímto státním statkem). Pokud tato právnická osoba žalovaným (jejich právním předchůdcům) pozemky vydala, pak, podle názoru soudu prvního stupně, nemůže tato skutečnost jít k tíži žalovaným jako osob oprávněných k vydání věcí .

Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalující Městské části P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 5. 11. 2001 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 26. 6. 2002, sp. zn. 54 Co 133/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a dospěl rovněž ke správnému právnímu zvěru. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v této právní věci žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ani aktivní legitimace ve sporu, neboť nebylo doloženo, že by bez tohoto určení došlo k ohrožení jejich práva nebo by se jejich právo stalo nejistým. K vydání pozemků žalovaným (jejich právním předchůdcům) došlo na základě řádné výzvy k vydání věcí, uplatněné přede dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (před 24. 5: 1991), což bylo překážkou přechodu vlastnictví pozemků na obec (§ 4 odst. 2 a § 10 zákona č. 172/1991 Sb.). Také odvolací soud byl toho názoru, že v případě neplatnosti dohody o vydání pozemků, uzavřené dne 20. 5. 1992 mezi Státním statkem H. m. P., státním podnikem, aj. a V. Š., by se vlastníkem pozemků, uvedených v žalobě žalobců, stal sát Česká republika a tedy by se na právním postavení žalobců podáním určovací žaloby, ani jejím případným vyhověním nic nezměnilo.

Odvolací soud neshledal také důvodnými námitky odvolatelů ohledně nezpůsobilosti výzvy oprávněných osob k vydání pozemků v daném případě z důvodu jejího doručení osobě odlišné od osoby povinné; totéž se týkalo i námitky odvolatelů ohledně překážky vydání pozemků, spočívající v tvrzené zastavěnosti pozemků.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení zastupovala Městskou část P., dne 30. 9. 2002 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo předáno na poště dne 11. 11. 2002 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatelky je toto její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena otázka zásadního právního významu ( nemovitosti byly v rozporu se zákonem vydány restituentům na základě jimi uplatněného nároku podle zákona č. 403/1990 Sb., tj. na základě výzvy k vydání nemovitostí, učiněné před účinností zákona č. 172/1991 Sb. ). Jako dovolací důvod uplatňovala dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolávající se městská část nesouhlasila s výkladem ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., který zaujal odvolací soud v daném případě. Nárok tu byl totiž uplatněn žalovanými (jejich právními předchůdci) vůči osobě, která nebyla způsobilá s pozemky nakládat, a tedy také nemohla platně uzavírat dohodu o jejich vydání. Soudy se také v daném případě nezabývaly otázkou, zda žalovaní byli oprávněnými osobami podle restitučního předpisu a nezabývaly se obsahem právního úkonu, jímž měl být nárok v tomto případě uplatněn, že se tak stalo před 24. 5. 1991 (tj. před účinností zákona č. 172/1991 Sb.) a zda toto uplatnění nároku oprávněnou osobou bylo způsobilé mít právní následky podle zákona č. 403/1990 Sb. Pokud ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. uvádí uplatnění nároku oprávněnou osobou, pak musí jít o oprávněnou osobu, která vyhovuje definici oprávněných osob podle restitučního předpisu, nikoli o jakoukoli osobu, která se domnívá, že by jí případně mohla být. Nebylo tedy naplněno ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a věci (pozemky) tu měly přejít na obec ke dni 24. 5. 1991. Pokud domnělá oprávněná osoba (oprávněné osoby) existenci svého restitučního nároku neosvědčí, pak se obec považuje za vlastníka věci (věcí) zpětně ke dni 24. 5. 1991. Proto podle názoru dovolávající se městské části má v případném soudním řízení o restitučním nároku, vedeném na návrh oprávněné osoby, vystupovat stát, popřípadě státní organizace; lze proto žalující obec a její městskou část považovat za aktivně legitimované osoby a lze dovodit jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví obce k pozemkům.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.(tj. před 1. 1. 2001).

Dovolání dovolatelky směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení (odvolacím soudem) rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, které by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Dovolání dovolatelky tu proto bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, co do přípustnosti.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 16 C 587/2000 Obvodního soudu pro Prahu 5), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu tu nevyplývalo, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda byla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě zda v tomto rozhodnutí byla řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolací soud vycházel při tomto posouzení i z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

Podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b/ občanského soudního řádu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. i č. 53/1973, str. 187, téže Sbírky).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.

Z citovaného právního závěru vyplývá, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. má na zřeteli výzvy k vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb. nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., které byly učiněny i před nabytím účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a opodstatněnost vyhovění nebo nevyhovění těmto výzvám se posuzuje podle zákona č. 403/1990 Sb. nebo podle zákona č. 87/1991 Sb. Zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nečiní rozdílu mezi majetkem státu, který byl ve správě státních organizací hospodářských nebo ve správě bývalých národních výborů.

Tyto uvedené právní závěry pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě. Jestliže také odvolací soud z těchto právních závěrů ve svém rozhodnutí vycházel, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že v rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, byla některá právní otázka ve věci řešena v rozporu s hmotným právem anebo, že by šlo o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolávající se Městské části P. v daném případě splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žádnému z dalších účastníků řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. října 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu