28 Cdo 2320/2002
Datum rozhodnutí: 25.02.2004
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 2320/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A/ V. B., zastoupené advokátem a B/ H. K., proti žalovaným 1/ J. P. a 2/ J. E., zastoupených advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 6 C 248/98, o dovolání žalobkyně V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.března 2002, čj. 15 Co 684/2001, 15 Co 685/2001 144, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13.března 2002, čj. 15 Co 684/2001, 15 Co 685/2001-144, se v části, týkající se žalobkyně V. B., zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhaly přechodu vlastnického práva k pozemku č. 106 v katastrálním území D. K., obci H., podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 25.3.1999, čj. 6 C 248/98-54, návrh zamítl s odůvodněním, že nelze vyslovit přechod vlastnického práva, protože žalované jsou vlastnicemi uvedeného pozemku.

Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyním, aby žalovaným nahradily náklady řízení před soudy obou stupňů. Návrh žalobkyně shledal neodůvodněným z jiného důvodu, a to pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných; postavení žalovaných jako osob, na něž bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem, vyložil analogicky podle rozhodnutí soudů, který zaujaly při výkladu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Protože žalované nabyly vlastnictví k předmětnému pozemku od své matky, která je nenabyla od státu, ale od svého otce, nesplňují podle jeho právního závěru znaky osoby povinné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání prvá žalobkyně. Uplatnila, že odvolací soud věc posoudil odlišně po právní stránce než soud prvního stupně, a porušil tak princip dvouinstančního řízení, neboť tímto postupem byla účastníkovi řízení odňata možnost podat proti takovému rozhodnutí opravný prostředek. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalované se k dovolání vyjádřily, že napadené rozhodnutí považují za správné, že oba soudy shodně posoudily, že nejsou podmínky pro aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, takže podle jejich názoru nebyl porušen princip dvouinstančnosti řízení. Dovolání nepovažují za přípustné, protože napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, když věc již byla řešena judikaturou, na niž odkazuje odvolací soud; Navrhly, aby bylo odmítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen "OSŘ"). Toto poučení ostatně již účastníci obdrželi v usnesení Nejvyššího soudu z 22. 11.2001, čj. 28 Cdo 1375/2000-125, kterým bylo zrušeno dřívější usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání.

Dovolání poté, co bylo doplněno právním zástupcem žalobkyně, v zásadě splňuje náležitosti stanovené v § 241 OSŘ. Dovolatelka nenavrhla v průběhu odvolacího řízení, aby bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a nelze proto aplikovat ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ o možnosti dovolacího soudu uznat přípustnost dovolání v případě, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam.

Dovolací soud však přesto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, a do podle § 238 odst. 1 písm.a) OSŘ. Není totiž rozhodující, že výrokem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, protože se tak stalo z jiného právního důvodu, než jaký vedl k zamítnutí návrhu soud prvního stupně. Lze konstatovat, že věcný obsah rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je odlišný od věcného obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu České republiky z 4.2.2002, sp.zn. I.ÚS 113/02, podle něhož v případě, že se odvolací soud odchýlil nejen od skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale i od právních závěrů z nich vycházejících, a rozhodl, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil účastníkovi řízení vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci, odepřel mu tím právo na spravedlivý proces . Stejný závěr vyslovil Ústavní soud v nálezu z 4.8.1999, sp.zn. IV.ÚS 544/98 a z 27.5.1999. V nálezu z 27.5.1999, sp.zn. III.ÚS 93/99, vyslovil názor, že z Listiny základních práv a svobod plyne i základní právo na reálnou a efektivní možnost účastníků řízení jednat u soudu, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a že změna právního názoru soudu v řízení o opravných prostředcích je tudíž důvodem kasace, protože účastníkům se tak otevře možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu.

V dané věci odvolací soud ničím nenaznačil, že se hodlá zabývat otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných a posoudil ji pak překvapivě podle judikatury, týkající se jiného právního předpisu. Odepřel tak žalující straně možnost poukázat na rozhodující okolnosti, jakými jsou např. postavení současných vlastnic pozemku jako osob blízkých osobě, jež pozemek získala, ve spojení se zněním § 8 odst. 1 zákona o půdě, týkajícím se současných vlastníků nemovitostí a přechodu jejich vlastnického práva, oproti částečně odchylnému znění § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, týkajícímu se osob povinných k vydání nemovitostí, případně na judikaturu v otázce pasivní věcné legitimace podle § 8 odst. 1 zákona o půdě.

Dovolací soud mohl věc posoudit jen v rámci uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 OSŘ) a nezabýval se přímo výkladem hmotněprávního ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Dospěl však k závěru, že dovolání je přípustné z důvodů shora uvedených, přičemž řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( § 241 odst. 3 písm.b) OSŘ). Jeho rozhodnutí proto z uvedeného důvodu zrušil (§ 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243d odst. 1 OSŘ). V novém rozhodnutí rozhodne soud nově o nákladech řízení ve vztahu k dovolatelce, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2004

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu