28 Cdo 232/2009
Datum rozhodnutí: 25.03.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 232/2009


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. U., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. S., 2) G. S., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 558/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, č. j. 28 Co 303/2008-285, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, č. j. 28 Co 303/2008-285, jakož i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 3. 2008, č. j. 6 C 558/95-258, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:


I.


V projednávané věci šlo žalobkyni o stanovení povinnosti vyklidit dva domy č.p. 102 a 42 na pozemcích parc. č. 131 a 83/4 v k.ú. V. V. a B., které zakoupili a užívají žalovaní. Nárok na vlastnictví žalobkyně opírala o dohodu o vydání věci uzavřenou s právním předchůdcem žalovaných; vlastnické právo žalobkyně nebylo doposud vloženo do katastru nemovitostí, neboť tento návrh byl zamítnut katastrálním úřadem proto, že povinná osoba později odmítla dohodu akceptovat.


Krajský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, tj. rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 3. 2008, č.j. 6 C 558/95-258. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně a původně žalované ZD V. V. v likvidaci (právní předchůdce žalovaných) uzavřeli dne 8. 10. 1993 písemnou dohodu, kterou se družstvo jako povinná osoba zavázalo žalobkyni vydat jako náhradu za zbourané budovy a za živý a mrtvý inventář (náhradu za tzv. chalupnickou živnost) dům č.p. 42 a dům č.p. 102 ve V. V., a to bez stavebních parcel, na kterých tyto nemovitosti stojí. Žalobkyně je oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ). Tehdejší ZD V. V. (dále též družstvo ) ovšem vzalo písemný návrh na vklad dohody se žalobkyní zpět. Podle družstva již byly restituční náhrady žalobkyně uspokojeny vydáním pozemkových parcel v k.ú. B. společností O., semenářský statek N. Žalobkyně se rovněž domáhala vyloučení obou sporných nemovitostí, které jí měly být vydány, z konkursní podstaty úpadce ZD V. V. Její žaloba byla zamítnuta a nebylo vyhověno ani jejímu dovolání. Správce konkursní podstaty sporné nemovitosti prodal nynějším žalovaným. V průběhu řízení žalobkyně změnila žalobu na žalobu vlastnickou, domáhala se vyklizení nemovitostí. Oba domy byly fakticky žalobkyni na podzim 1993 družstvem předány a ta po dobu asi tří let se k nim chovala jako jejich vlastník, nájemníci platili nájemné k jejím rukám. Odvolací soud po provedeném dokazování zavřel, že žalobkyně není vlastnicí ani jedné ze sporných nemovitostí, nesvědčí jí právo aktivní věcné legitimace a pokud jde o dům č.p. 102 ve V. V., zde není dána ani věcná pasivní legitimace žalovaných, neboť ti v nemovitosti nebydlí a nemají v ní žádné svoje věci. Odvolací soud přiznal odměnu ustanovenému zástupci žalobkyně pro řízení u soudu prvního stupně ve výši 8.041,- Kč a nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které opírala o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a o tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozsudku. Otázku zásadního právního významu spatřovala v tom, že nemohlo zaniknout ve lhůtách uplatněné právo oprávněné osoby podle zákona o půdě a vydané nemovitosti na základě dohody nemohl nikdo, tedy ani správce konkurzní podstaty (přestože ani neměl oprávnění k dispozici s předmětnými nemovitostmi), odejmout oprávněné a tyto prodat třetím osobám. Vklad sporných nemovitostí byl zmařen nepravdivým tvrzením družstva, že není povinnou osobou, ačkoliv tuto skutečnost ve všech předchozích jednáních družstvo nepopíralo. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou instancí a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.


Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.


II.


Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a že dovolatelka je zastoupena advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst.1 o. s. ř.). V rámci svých přezkumných oprávnění se dovolací soud, vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí bez předchozí kasace se závazným právním názorem, musel zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné. V úvahu zde připadá pouze podmínka přípustnosti označená v dovolání a vyjádřená ustanovením § 237 odst.1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., podle něhož má dovolání podané proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, jestliže řeší právní otázku dosud nevyřešenou v rozhodování odvolacího soudu, případně právní otázku rozhodovanou dovolacím soudem či odvolacími soudy rozdílně, nebo došlo-li k řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.


Dovolání je přípustné i důvodné.


Podle § 5 odst. 3 zákona o půdě je povinná osoba povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením těchto povinností, zůstává nedotčeno.


Citované zákonné ustanovení bylo zjevně porušeno. Oprávněná a povinná osoba uzavřely dohodu o vydání nemovitostí podle § 9 odst. 1, 2 zákona o půdě a tato dohoda byla dne 3. 5. 1993 schválena rozhodnutím příslušného pozemkového úřadu. Touto dohodou tedy bylo ZD V. V. vázáno podle § 43a, § 47 a souvisejících ustanovení obč. zák.


Zmíněné ZD vzalo zpět návrh na vklad dohody do katastru, neboť zjistilo, že mezi semenářským statkem O. a žalobkyní došlo již dne 31. 5. 1991 k restituční dohodě o vydání nemovitostí, která byla registrována státním notářstvím dne 10. 12. 1992 a která podle ZD již vyřešila restituci žalobkyně.


Družstvo však nejenže nebralo v úvahu, že jde o dohodu podle zákona č. 403/1990 Sb. o vydání chalupnické živnosti a že ke vkladu (evidenci nemovitostí) byly navrženy pouze pozemky, ale navíc se chovalo protiprávně ve svém dalším konání. Kdyby respektovalo svá vlastní tvrzení o (již předchozím) uspokojení restitučního nároku žalobkyně, nemohly by být domy zahrnuty do konkursní podstaty a posléze dne 23. 4. 2000 (vklad) nynějším žalovaným prodány. Posledně popsaným prodejem došlo k porušení blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, jak citováno výše.


Nejvyšší soud proto shledává, že pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, spočívající v posouzení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem (odst. 3 in fine § 237 o. s. ř.) odvolacím soudem, je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nesprávnost právního posouzení věci pak zakládá i důvodnost dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Poněvadž se shodného pochybení dopustily obě nižší instance, byl kromě rozsudku odvolacího soudu zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrácena posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).


V dalším průběhu řízení, v němž budou obě nižší instance vázány právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech řízení před dovolacím soudem.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 25. března 2009


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.


předseda senátu