28 Cdo 2312/2012
Datum rozhodnutí: 10.10.2012
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb. ve znění do 02.12.1999




28 Cdo 2312/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně EUROCOIN, s.r.o. , IČ 416 00 363, se sídlem v Brně, Divadelní 4, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 118, proti žalované Ronny, s.r.o. , IČ 252 74 961, se sídlem v Cerekvici nad Bystřicí 55, o zaplacení částky 138.783,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 24/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. února 2004, č. j. 21 Co 44/2004-161, takto:

I. Dovolání se v části, v jaké směřovalo proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2004, č. j. 21 Co 44/2004-161, zamítá; ve zbytku se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č. j. 7 C 24/2001-137, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 24.535,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do zbytku požadované částky (tj. 138.783,90 Kč) žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit jí dlužné nájemné a související platby včetně smluvní pokuty, jež byla žalovaná povinna platit na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 6. 1999, která žalované umožňovala užívat nebytové prostory v nemovitosti žalobkyně v době od 9. 6. 1999 do 15. 11. 1999. Okresní soud o věci rozhodoval opětovně po té, co byl jeho původní rozsudek zrušen soudem odvolacím v části, jíž bylo žalobě co do částky 163.319,50 Kč s příslušenstvím vyhověno a v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a soud prvního stupně byl zavázán právním názorem odvolacího soudu v otázce posouzení platnosti účastníky uzavřené nájemní smlouvy. Po zohlednění názoru odvolacího soudu soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor dle zákona č. 116/1990 Sb., nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999, neboť nebyla splněna zákonná podmínka spočívající v předchozím souhlasu národního výboru s pronájmem nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb. Absence předchozího souhlasu činí smlouvu absolutně neplatnou. Je přitom bez významu, že souhlas byl příslušným úřadem udělen dne 8. 6. 1999, tedy sice před sjednanou účinností smlouvy, ale až po jejím uzavření, neboť souhlas ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy účinném znění, musí předcházet uzavření smlouvy. Závěr o neplatnosti smlouvy vedl soud k posouzení nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., přičemž není důvodu souhlasit s námitkou žalované ohledně jeho promlčení. Na základě znalecky stanovené výše obvyklého nájemného v rozhodném období a lokalitě okresní soud shledal, že žalovaná měla žalobkyni zaplatit částku 208.869,15 Kč, jelikož však částku 184.333,60 Kč žalobkyni již zaplatila, je její povinností doplatit částku 24.535,60 Kč společně s úroky z prodlení v zákonné výši.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, jenž rozsudkem ze dne 25. 2. 2004, č. j. 21 Co 44/2004-161, vyslovil souhlas s rozšířením žaloby o úrok z prodlení z částky 163.319,50 Kč ve výši 10 % od 5. 11. 2000 do zaplacení (výrok I.), dále pak rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,05 % z částky 130.127,40 Kč od 16. 11. 1999 do zaplacení a z částky 33.192,10 Kč od 16. 12. 1999 do zaplacení, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.), v části napadeného výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 138.783,90 Kč, a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zamítl dále žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 138.783,90 Kč od 5. 11. 2000 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Odvolací soud zohlednil, že žalobkyně vzala v odvolacím řízení zpět žalobu v požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % z částky 163.319,50 Kč a rozšířila žalobu tak, aby jí byly přiznány úroky z prodlení z částky 163.319,50 Kč od 5. 11. 2000 do zaplacení. Po věcném přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně pak odvolací soud shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. Odvolací soud zdůraznil, že setrvává na závazném právním názoru vysloveném v usnesení ze dne 24. 4. 2002, č. j. 25 Co 89/2002-104, týkajícím se neplatnosti účastníky uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor pro chybějící předchozí souhlas příslušného městského úřadu. Tento názor je přitom zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Pro stručnost odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil, a rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Závěr o nedůvodnosti základu nároku pak vedl odvolací soud k tomu, že žalobu zamítl i v příslušenství požadovaném v odvolacím soudem připuštěném rozšíření žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho výrokům II., III., IV. a V., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou ustanovením § 237 odst. 1 písm. a), b) i c) o. s. ř., jelikož výrokem IV. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno a výrokem III. rozsudku odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku pro vázanost právním názorem odvolacího soudu, jenž jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Napadené rozhodnutí je dle dovolatelky rovněž po právní stránce zásadně významné. Názor odvolacího soudu, dle nějž je předmětná smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 6. 1999 absolutně neplatná, vychází z nesprávného výkladu ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Ve smlouvě bylo sjednáno, že nájem počíná dnem udělení souhlasu příslušného orgánu s pronájmem nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Souhlas byl udělen dne 8. 6. 1999 a tímto dnem vznikl mezi účastníky nájemní vztah. Z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. vyplývá, že souhlas musí předcházet vzniku nájemního vztahu, tj. skutečnému pronajmutí , nikoliv datu uzavření smlouvy. Vznik nájemního vztahu může ve skutečnosti předcházet vzniku nájmu a udělení souhlasu dlouho před vznikem nájmu by bylo neúčelné a nenaplňovalo by účel původního ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Z pohledu dovolatelkou prezentovaného výkladu odkazovaného ustanovení pak není pochyb, že byla splněna podmínka vzniku nájemního vztahu spočívající v udělení příslušného předchozího souhlasu. Uvedené argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i v tomu odpovídajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání v části, v jaké směřuje proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvního stupně co do částky 138.783,90 Kč, je v daném případě možno dovozovat z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ze stejného ustanovení lze přitom dovodit přípustnost dovolání i v rozsahu, v němž je napadán výrok III. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do požadavku na úrok z prodlení ve výši 10% z částky 138.783,90 Kč od 5. 11. 2000 do zaplacení. Nehledě na to, že v tomto rozsahu jde o částku, o níž byla žaloba rozšířena až v odvolacím řízení, odpovídající příslušenství z požadované jistiny, čemuž musel být uzpůsoben i zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu činěný nad rámec potvrzení zamítnutí jistiny soudem prvního stupně, s přihlédnutím k tomu, že důvodnost tohoto nároku byla odvolacím soudem vyloučena na základě týchž právních úvah jako v případě jistiny, je na místě, aby v tomto případě nárokované příslušenství sdílelo procesní režim jistiny (k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 417/97, publikované v časopise Soudní judikatura, sešit 19/1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1399/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2883/2004).
Dovolání však v rozsahu, v jakém byla konstatována jeho přípustnost, nelze pokládat za důvodné. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již vícekrát zabýval významem souhlasu s nájmem nebytových prostor požadovaným ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před účinností zákona č. 302/1999 Sb., pro vznik nájemních vztahů a opakovaně zdůraznil, že absence tohoto souhlasu je důvodem absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1983/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7, sešit 1/2005). Dikce daného ustanovení hovořící o předchozím souhlasu si pak žádá, aby byl souhlas vztažen k určitému časovému okamžiku. Za ten je třeba pokládat uzavření smlouvy, kdy dochází ke zformování nájemního vztahu z hlediska úpravy práv a povinností smluvních stran, nehledě na to, že vedlejším ujednáním ve smlouvě byl sjednán pozdější vznik nájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2115/2001). Takovýto výklad odpovídá logice dané zákonné podmínky. V případě, že by souhlas byl udělován až následně, po uzavření smlouvy, mohly by se smluvní strany dostat do jistě nežádoucí situace, kdy by byly vázány smluvními ujednáními, jež by nemohla být pro absenci souhlasu naplněna. Rozhodnutí odvolacího soudu plně reflektující již dříve učiněné závěry Nejvyššího soudu tedy není důvodu vytýkat jakékoliv pochybení v právním posouzení věci. Dovoláním tak nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud v naznačeném rozsahu jako nedůvodné dle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Napadá-li dovolatelka výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl co do požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % z částky 130.127,40 Kč od 16. 11. 1999 do zaplacení a z částky 33.192,10 Kč od 16. 12. 1999 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, je přípustnost dovolání dána ustanovením § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Současně však nelze přehlédnout, že dovolatelka neuvádí žádné důvody, pro něž by uvedený výrok bylo třeba pokládat za nesprávný či vadný. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které - jak je patrno z § 241b odst. 3 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř - může dovolatel doplnit jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, resp. podle dalších pravidel stanovených § 241b odst. 3 o. s. ř. Lhůta určená tímto ustanovením je lhůtou propadnou, jejímž marným uplynutím se (původně odstranitelné) vady řízení stávají neodstranitelnými, dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzivní) lhůtě určené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., tedy musí být za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 2, věty první o. s. ř. Nejvyšším soudem odmítnuto (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21, svazek 3/2004). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2, věty první, o. s. ř. odmítl.
Napadla-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v jaké jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4, svazek 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. Z uvedeného je tedy patrné, že dovolání nelze v této části považovat za přípustné, pročež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že žalovaná změnila obchodní firmu z POLYMA GROUP spol. s r. o. na Ronny, s.r.o. , a tuto skutečnost zohlednil v záhlaví rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu