28 Cdo 2309/2004
Datum rozhodnutí: 15.12.2004
Dotčené předpisy: § 22 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 22 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2309/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Č. r. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ V. D., a 2/ M. K., správci konkursní podstaty úpadce S., spol. s r.o. zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva a výpůjčky, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 106/99, o dovolání žalovaného Václava Douchy proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.11.2003, čj. 15 Co 623/2003-340, takto:

I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2003, čj. 15 Co 623/2003-340, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. července 2003, čj. 6 C 106/99-302, že žalobce je vlastníkem budovy na parcele č.1825/3, budovy na pozemku č. 1825/5, a budovy na pozemku č.1827/2 v katastrálním území S., se odmítá.

II. Ve zbývající části se oba rozsudky zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře původně rozsudkem ze dne 2.7.2002, čj. 6 C 106/99-198, zamítl jednak žalobu o určení, že Česká republika je vlastníkem a žalobce má ve výpůjčce blíže specifikované pozemky v S., jednak žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavebních objektů na uvedených parcelách. Vyslovil názor, že žalobce není aktivně legitimován v řízení o určení vlastnického práva jiného subjektu k pozemkům, které byly P. f. Č. r. (dále jen P. f. ) převedeny do vlastnictví žalovaného V. D., a že stavby nejsou ve vlastnictví žalobce, ale jiného subjektu S. s.r.o.

Poté, co tento rozsudek byl v odvolacím řízení rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.12.2002, čj. 15 Co 497/2002-221, zrušen (s výjimkou výroku o zamítnutí návrhu na určení vlastnictví k pozemkům, který byl potvrzen), soud prvního stupně řízení doplnil řízení podle pokynů odvolacího soudu a rozhodl znovu rozsudkem ze dne 10.7.2003, čj. 6 C 106/99-302. Žalobě tentokrát vyhověl - určil, že žalobce má předmětné pozemky ve výpůjčce, a že je vlastníkem staveb na nich vybudovaných. Dospěl k závěru, že P. f. nebyl oprávněn s pozemky nakládat, protože ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), nešlo o pozemky zemědělsky obhospodařované, tedy tvořící zemědělský půdní fondy, ale o pozemky s výjimkou dvou zahrad zastavěné, nebo tvořící vodní plochu, konkrétně umělou nádrž sádku), přístupovou cestu a manipulační plochu. Uvedené nemovitosti žalobce užíval k plnění úkolů rybářského revíru, nikoli k výdělečným účelům. K pozemkům měl žalobce původně právo trvalého užívání, a to i ke dni 24.6.1991. Pozemky byly rozhodnutím odboru lesního a vodního hospodářství ONV v T. ze dne 4.3.1981 odňaty zemědělské výrobě z důvodu výstavby sádek a zpevněných ploch, přičemž část pozemků, zarostlá stromy, neslouží zemědělské výrobě a není ji možno pro zemědělskou výrobu využít. Závěr o neplatnosti převodu staveb učinil soud prvního stupně na základě úvahy, že převod byl proveden osobami, které nebyly v té době oprávněny za žalobce jednat.

Na základě odvolání obou žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 25.11.2003, čj. 15 Co 623/2003-340, rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil. Pokud jde o povahu pozemků, jež jsou v současné době ve vlastnictví prvního žalovaného, ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně při výkladu ustanovení § 1 zákona o půdě. Stavbu sádky nepovažuje s ohledem na znění předpisů o zemědělském půdním fondu a o rybářství za stavbu, protože je uměle vytvořena a není umístěna na vodním toku, nejedná se o rybník zásobovaný vodním tokem nebo povrchovou vodou. Rovněž nejde o pozemek na němž je zařízení, jež je nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, jako jsou zařízení pro polní závlahu, polní cesty, vodní nádrže a rybníky. Vycházel i z toho, že pozemky byly v roce 1981 vyjmuty ze zemědělského půdního fondu a nepovažoval proto za nutné zabývat se dále otázkou, zda žalobce je podnikatelským subjektem či nikoliv.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání prvý žalovaný, a to v celém rozsahu. Namítá nesprávné právní posouzení věci, dané závěrem odvolacího soudu o tom, že předmětné pozemky, ohledně nichž se žalobce domáhá určení práva výpůjčky, nepodléhají právnímu režimu zákona o půdě. To vedlo k nesprávnému závěru, že nezaniklo právo trvalého užívání pozemků, jež žalobci příslušelo, a P. f. nebyl oprávněn s nimi nakládat. Dovolatel uplatňuje, že stavby na předmětných pozemcích byly desítky let užívány k provozování rybničního hospodářství (rybářství). Rybářství je podle zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, odvětvím zemědělské výroby. Režimu zákona o půdě jsou podřízeny i pozemky, na nichž stojí stavby sloužící zemědělské výrobě a s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství. V řízení bylo prokázáno, že stavby byly uvedeny do trvalého užívání jako zemědělské objekty a sloužily k uvedenému účelu i ke dni účinnosti zákona o půdě. Ke stejnému účelu sloužily i ostatní plochy bezprostředně funkčně související se stavbami a zahrady v areálu rybničního hospodářství N. B., jehož se spor týká. Dle dovolatele nebrání takovému posouzení ani zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, protože pojem zemědělská půda vymezuje tak, že zahrnuje i nezemědělské pozemky, které jsou pro zajišťování zemědělské výroby nezbytné. Pojem zemědělský půdní fond je tak širší než pojem zemědělské pozemky . Dovolatel rovněž připomíná, že soud se dostatečně nevypořádal s právním názorem P. f., že uvedené pozemky jsou podřízeny zákonu o půdě. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce vyslovil názor, že dovolání není přípustné, protože soud prvního stupně sice původně rozhodl zamítnutím žaloby a druhým rozsudkem jí vyhověl, nestalo se tak ale z důvodu odlišného právního názoru odvolacího soudu, ale za účelem doplnění řízení. Skutkový stav, z něhož potom vycházel, byl odlišný než jaký byl v době jeho předchozího rozhodování. Dovolání proto není dle žalobce přípustné podle § 231 odst. 1 písm. b) (správně zřejmě § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Napadené rozhodnutí nemá podle jeho názoru zásadní právní význam, protože neřeší ve vztahu k dovolateli žádnou otázku, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, nebo byla odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena rozdílně. Stejně tak nejde o právní otázku, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem. S názory správního orgánu a P. f. se soudy dle jeho názoru vyrovnaly. Žalobce proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolání bylo podáno včas a splňuje náležitosti stanovené v § 241 a 241a o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

V prvé řadě konstatoval, že dovolání není přípustné proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části II., tj. ve výroku, že žalobce je vlastníkem staveb ve výroku specifikovaných. V této části totiž není žalovaný věcně legitimován v řízení, a tedy ani v dovolacím řízení, protože jí byl řešen právní vztah mezi jinými účastníky, t.j. mezi žalobcem a konkursním správcem s.r.o. S. Protože však dovolatel výslovně uvedl, že dovolání podává do rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, bylo třeba v této části jeho dovolání odmítnout (§ 243b odst. 1, § 218 písm. b/ o.s.ř.).

Naproti tomu dovolací soud neshledává správným názor žalobce, že dovolání není přípustné ani ve zbývající části. Má zato, že odvolací soud svým rozsudkem z 12.12.2002, čj. 15 Co 497/2002-212, dal dostatečně najevo, že pokud jde o zemědělský charakter předmětných pozemků, soud prvního stupně dostatečně neřešil, zda mohly přejít do správy P. f. a zda je možno je zařadit mezi pozemky, které souvisely se zemědělskou výrobou, nebo s ní souvisely. Právě z těchto důvodů pak soud prvního stupně věc posoudil po doplnění řízení jinak než ve svém prvém rozsudku. Dovolání proto dovolací soud považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. I kdyby tomu tak nebylo, shledává rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně významné po právní stránce jak pro rozpor s dosavadní judikaturou, tak pro rozpor s hmotným právem, ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto věcně přezkoumal rozsudek odvolacího řízení v mezích podaného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jím je posouzení otázky, zda odvolací soud správně aplikoval na danou věc příslušné právní předpisy. Přitom dospěl k závěru, že tento soud sice vyšel ze zákona o půdě, nesprávně jej však vyložil.

Dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, který stavby sloužící k chovu ryb nepovažuje za stavby na něž se vztahuje zákon o půdě. Chov ryb je bezpochyby odvětvím spadajícím pod pojem zemědělské výroby, kterou je v zásadě pěstování rostlin a chov zvířat, přesahující hranice drobné osobní péče (např. v domácnosti). Pojem zemědělská výroba se nekryje s pojmem podnikatelské činnosti v zemědělství, jak je definován např. v § 12a zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů a jejím znakem není proto hledisko trvalého zdroje příjmů. Zákon č. 102/1962 Sb., o rybářství, stanovil v § 1 zcela jednoznačně, že rybářství je odvětvím zemědělské výroby, zajišťující řádný chov, zušlechťování, ochranu a lov ryb. Sledoval co nejširší zapojení občanů do této činnosti, zahrnující výkon rybářského práva, a pro tento účel počítal s jejich sdružováním do Č. r. s. a M. r. s. Není tedy pochyb o tom, že rybářské svazy zajišťovaly jako nepodnikatelské subjekty výkon, který zahrnoval např. i rozmnožování a chov ryb v sádkách. Sádky a související hospodářské stavby jsou tak nesporně stavbami spadajícími pod zemědělskou výrobu, na něž se vztahuje ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) jako na stavby, soužící zemědělské výrobě a s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně jimi zastavěných pozemků. Mezi ně je třeba zahrnout i nutné cesty a manipulační plochy, bez nichž nemohou uvedené stavby sloužit svému účelu. Nejde sice o přímo zastavené pozemky, ale o pozemky náležející mezi pozemky zemědělské ve smyslu § 1 odst. 2 a 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění platném ke dni účinnosti zákona o půdě. Pokud jde o zahrady, jejich charakter jako zemědělské půdy je dán ustanovením § 1 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu platného v době účinnosti zákona o půdě.

S ohledem na tyto skutečnosti není podstatné, že správní orgán rozhodl v roce 1981 o vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu šlo o splnění požadavku pro účely stavebního řízení, jejímž předmětem ovšem byly stavby sloužící rybářství, tedy účelům zemědělským.

Dovolací soud proto uzavírá, že v dané věci je třeba režim předmětných pozemků podřídit pod zákon o půdě, a to včetně závěru, že P. F. byl oprávněn tyto pozemky ve vlastnictví státu spravovat. Z jiných hledisek, včetně práva nájmu vzniklého ze zákona podle § 22 odst. 1 a 3 zákona o půdě, nebyla věc posuzována, ani dovolatelem zmiňována, takže se dovolací soud dalšími aspekty věci nemohl zabývat.

V části, týkající se práva žalobce užívat předmětné pozemky, proto dovolací soud zrušil příslušnou část rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem dovolacího soudu. Rozhodne též nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, § 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu