28 Cdo 2303/2004
Datum rozhodnutí: 06.10.2005
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

28 Cdo 2303/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce F. O., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství České republiky, o zaplacení 50.258,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 227/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.4.2004, č.j. 19 Co 129/2004 - 43, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 3.9.2003 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí domáhal se žalobce zaplacení částky 50.258,40 Kč, a to do 14 dnů od právní moci rozsudku.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.2.2004, č.j. 6 C 227/2003-22, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce není ve smyslu § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě ) vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť tyto byly odstraněny, ztratily svůj původní stavebnětechnický charakter podle § 11 odst. 4 zákona o půdě. Vzal za prokázané, že žalobce byl ze strany Okresního úřadu v Ú. Okresního pozemkového úřadu rozhodnutím ze dne 30.5.1994, sp. zn. Poz. 1555/3570/94/203 odkázán se svým nárokem na Ministerstvo zemědělství, územní odbor v Ú. a na základě rozhodnutí téhož orgánu rozhodnutím ze dne 30.5.1995, sp. zn. Poz. 3570/95/203-Ku poučen, že náhradu žalobci poskytne Pozemkový fond územní pracoviště v Ú. podle § 18a odst. 1 zákona o půdě do výše uhrazené přídělové ceny ve smyslu § 14 odst. 9 zákona o půdě. Z dopisu ze dne 24.5.1995 zjistil, že žalovaná oznámila právnímu zástupci žalobce, že není osobou povinnou k poskytnutí náhrady za pozemky, které se nevydávají, přičemž právní zástupce žalobce dopisem ze dne 26.5.1995 sdělil, že trvá na výzvě ze dne 18.5.1995, na základě které byl vyzván žalovaný k zaplacení částky ve výši 50.258,40 Kč. Dále vzal za prokázané, že nedoplatek přídělové ceny byl ze strany žalobce zaplacen, a to 15.6.1995. Též zjistil, že žalobce uplatnil nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře proti Pozemkovému fondu České republiky, přičemž žaloba byla rozsudkem ze dne 22.5.1997, sp. zn. 9 C 146/95 zamítnuta a tento rozsudek nabyl právní moci dne 30.4.1998. Dále vzal za prokázané, že žalobce uplatnil nárok na náhradu za nemovitosti, které se nevydávají, proti Pozemkovému fondu České republiky a řízení v této věci bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby, a to usnesením ze dne 20.11.2000, sp. zn. 7 C 134/2000. Dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci věcně pasivně legitimována. Věc posoudil podle § 14 odst. 1 a § 16 odst. 2 zákona o půdě s tím, že povinnou osobou k náhradě je právnická osoba, která věc držela v době zániku nebo její právní nástupce. Zaujal názor, že v případech kdy povinnou osobou je obec nebo okresní úřad a nebo v případech, kdy poskytla náhradu obec před účinností zákona č. 229/1991 Sb. je podle 18a zákona o půdě dána pasivní legitimace pozemkového fondu. V této souvislosti odkazoval na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.1995, uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovodil, že v dané věci byla povinnou osobou obec A., neboť tato předmětné nemovitosti držela v době jejich zániku. Vyslovil závěr, že Ministerstvo zemědělství České republiky proto není ve věci pasivně legitimováno a žalobu je nutno v plném rozsahu zamítnout. Dále konstatoval, že nelze přisvědčit žalobci, že povinnost k náhradě svědčí jím označenému žalovanému, když v tom smyslu bylo vydáno původní rozhodnutí Okresního úřadu v Ú., Okresního pozemkového úřadu ze dne 30.5.1994, sp. zn. Poz 1555/3570/94/203-KU, neboť tato nesprávnost byla odstraněna rozhodnutím téhož úřadu ze dne 30.5.1995, sp. zn. Poz/3570/94-203-KU. Nepovažoval za relevantní námitku, že rozhodnutí nebylo vydáno řádně, neboť označení povinné osoby pozemkovým úřadem v původním jeho rozhodnutí bylo bez jakýchkoliv právních účinků. Vyslovil, že není tedy rozhodující, zda v této části bylo rozhodnutí vydáno a zda bylo opatřeno kulatým razítkem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.4.2004, č.j. 19 Co 129/2004-43, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzení. Podle odvolacího soudu je žalobce ve smyslu § 14 odst. 1 ve spojení s § 4 zákona o půdě osobou oprávněnou, tedy aktivně legitimovanou ve sporu o náhradu o náhradu za nemovitosti, které nelze vydat a povinnou osobou byla ze zákona obec Albrechtice, neboť nemovitosti držela v době jejich zániku (§ 16 odst. 2 zákona o půdě). Konstatoval, že ve smyslu ustanovení § 18a zákona o půdě ve znění novely zákona č. 183/1993 Sb. nedošlo sice ke změně povinné osoby, ale povinnost poskytnout náhradu byla přenesena na Pozemkový fond České republiky, který je ve smyslu § 1 zákona č. 569/1991 Sb. samostatnou právnickou osobou, která se zapisuje do obchodního rejstříku, tedy osobou odlišnou od České republiky. Vyslovil závěr, že Česká republika zastoupená organizační složkou státu příslušnou podle zvláštního předpisu (zákon č. 219/2000 Sb. v platném znění) není v daném případě osobou povinou poskytnout náhradu za nemovitosti, které nelze žalobci vydat. Dodal, že okruh oprávněných a povinných osob byl určen zákonem o půdě a nebylo v pravomoci žádného orgánu státu nic měnit.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 20.7.2004 dovolání, doplněné dne 16.9.2004, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítal, že rozhodnutí Okresního úřadu v Ú. ze dne 30.5.1994, sp. zn. Poz 1555/3570/94/203/Ku je nutno považovat za právně nezávazné, neplatné, neboť vykazuje formální chyby (rozhodnutí státního orgánu bez razítka se státním znakem). Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř. ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda v projednávané věci je dána pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR. Nejvyšší soud ČR se výše uvedenou problematikou zabýval již ve svých rozhodnutích ze dne 6.2.2003, sp. zn. 28 Cdo 808/2002, dále ze dne 29.10.2004, sp. zn. 28 Cdo 1677/2004 a ze dne 29.10.2004, sp. zn. 28 Cdo 1369/2004, v nichž vyslovil závěr, že podle zákona č. 183/1993 Sb., jímž byl novelizován zákon o půdě, přešel dnem 1.7.1993 závazek plnit náhradu za obce na jiný subjekt, a to na Pozemkový fond České republiky (dále jen Pozemkový fond ). V důsledku toho bylo do zákona zařazeno ustanovení § 18a, jež zpočátku vzbuzovalo různé názory na výklad pasivní legitimace ve věcech, kdy za povinnou osobu má plnit Pozemkový fond, v průběhu doby se však judikatura sjednotila. Podle ní došlo v případech, kdy povinnou osobou byla obec nebo okresní úřad, k zákonné sukcesi závazku povinné osoby na Pozemkový fond, jenž je proto ve sporech pasivně věcně legitimován. Za relevantní považuje dovolací soud skutečnost, že v případě ustanovení § 18a odst. 1 věta první zákona o půdě nedošlo ze zákona k zániku závazků povinných osob, ale k založení povinnosti Pozemkového fondu plnit za uvedené subjekty, kterým byla v daném případě obec A.

Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, žalovanému pak v souvislosti s podaným dovoláním náklady řízení zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. října 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu