28 Cdo 23/2010
Datum rozhodnutí: 04.05.2011
Dotčené předpisy: § 415 obč. zák., § 441 obč. zák., § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 29 obch. zák.




28 Cdo 23/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. I. P. , zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 25.947,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 229/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2009, č. j. 54 Co 98/2009-48, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č. j. 54 Co 98/2009-48, se zrušuje v části výroku I., v jaké jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 11. 2008, č. j. 23 C 229/2007-36, tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 25.947,40 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 11. 2008, č. j. 23 C 229/2007-36, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 29.742,80 Kč s 9 % úrokem z prodlení ode dne 7. 11. 2006 do 31. 12. 2006, od 1. 1. 2007 do zaplacení pak s úrokem z prodlení určeným podle výše reposazby vyhlašované Českou národní bankou (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 26 C 34/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 35 Co 249/2005, bylo vyhověno žalobě, jíž se žalobce vůči státu domáhal práva na náhradu škody vzniklé na jeho straně tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudu - průtahů v řízení vedeném s jeho dlužníkem TESLA VÚST, s. p. u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 370/91 - se žalobce nemohl domoci svého nároku, neboť jeho dlužník v mezidobí pozbyl veškerý svůj majetek. Soud dále zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006, č. j. 13 Nc 15022/2002-24, byla pro nemajetnost zastavena exekuce vedená proti výše uvedenému dlužníkovi žalobce a současně bylo tímto usnesením uloženo žalobci zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3.795,40 Kč a povinnému zaplatit žalobci náklady ve výši 25.947,40 Kč. Tyto náklady podle žalobce představují rovněž škodu, jež mu vznikla průtahy v původním řízení, a měla by mu tudíž být přiznána její náhrada. Obvodní soud konstatoval, že v dané věci by sice bylo možno zvažovat odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nicméně vznik škody na straně žalobce byl v tomto případě způsoben především jeho zaviněním ve smyslu § 441 obč. zák., neboť žalobce nedostál své povinnosti, uložené § 415 obč. zák., počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku. Návrh na zahájení exekuce byl žalobcem podán, přestože si žalobce byl vědom toho, že již na konci roku 1999 došlo ke zrušení státního podniku TESLA VÚST bez likvidace, neboť tomuto subjektu po provedené privatizaci nenáležel žádný majetek. Se skutečností, že jeho dlužník nemá a ani nemůže mít žádný postižitelný majetek, byl žalobce prokazatelně obeznámen již v průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 370/91 a pravomocně skončeného v roce 2000, na čemž nemohl nic změnit ani přetrvávající zápis údaje o výši jmění v obchodním rejstříku. Obvodní soud v tomto směru rovněž odkázal na odůvodnění usnesení, jímž byla zastavena exekuce, podle nějž žalobce jako oprávněný zahájil exekuci i přesto, že ke dni zahájení exekučního řízení neměl povinný žádný postižitelný majetek, a je proto povinen nahradit exekutorovi náklady exekuce. Žalobce proti tomuto rozhodnutí nebrojil opravným prostředkem a nijak nevyvracel závěr, že zahájení exekuce bylo od počátku zjevně neúčelné. Přivodil-li si tedy žalobce vznik škody podáním zjevně bezúčelného návrhu, nese ji sám. Tyto závěry vedly obvodní soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí odvolací soud, jenž je rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č. j. 54 Co 98/2009-48, změnil ve výroku I. tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 25.947,40 Kč s úrokem 10,75 % od 5. 8. 2008 do 31. 12. 2008 a ve výši odpovídající reposazbě ČNB zvýšené o 7 % platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí od 1. 1. 2009 do zaplacení, ve zbytku je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z obchodního rejstříku, dle nějž bylo o zrušení a likvidaci státního podniku TESLA VÚST rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, č. j. 31 Cm 88/2006-20, přičemž k výmazu státního podniku došlo po ukončení likvidace dne 28. 8. 2008. Z tohoto dovodil, že závěry soudu prvního stupně spočívající na zjištění, že v roce 1999 byl státní podnik TESLA VÚST zrušen bez likvidace a že žalobce již v roce 2000 věděl, že povinný nemá a v důsledku privatizace ani nemůže mít žádný postižitelný majetek, nemohou obstát. Dle odvolacího soudu nelze po oprávněném zpravidla požadovat, aby při podávání návrhu na exekuci vycházel z jiných údajů než těch, jež jsou obsaženy v obchodním rejstříku, mají konstitutivní povahu a jsou považovány za správné. Účastník exekučního řízení nemá jinou možnost, jak zjistit údaje o povinném, než z veřejně přístupných zdrojů, a nelze mu klást za vinu, že takto zjištěné údaje neodpovídají skutečnosti. Podával-li tedy žalobce návrh na exekuci v roce 2002, kdy byl jeho dlužník v obchodním rejstříku zapsán s kmenovým jměním ve výši 318,861.000,-- Kč bez informace o tom, že se povinný nachází v likvidaci, mohl vycházet z údajů v obchodním rejstříku. Na tom nic nemění ani skutečnost, že povinný měl být privatizován, neboť soud prvního stupně předně neuvedl, kdy mělo k privatizaci dojít, a ani nevysvětlil, proč by tato skutečnost měla mít tak zásadní vliv na schopnost povinného dostát svým závazkům, jelikož privatizované subjekty nemusely paušálně pozbýt schopnosti plnit své závazky, z provedených důkazů nadto nevyplývá, že by privatizace povinného byla skutečně provedena. Odvolací soud tedy neshledal, že by vznik škody zavinil poškozený, a v částce odpovídající nákladům, jež žalobce vynaložil na exekuci, žalobě vyhověl, zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v částce odpovídající škodě ve výši uhrazené odměny exekutora (tj. 3.795,40 Kč), jejíž vznik neshledal patřičně doložen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež zdůvodnila nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatelka zdůraznila, že žalobci bylo známo již z předchozího nalézacího řízení, že jeho dlužník byl už několik let zrušen, třebaže ani zřizovatel ani rejstříkový soud nesplnily svou zákonnou povinnost učinit úkony k uvedení obsahu rejstříku do souladu se stavem skutečným, tj. učinění právního úkonu směřujícího k zániku státního podniku. Z obsahu spisu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 34/2003, je patrné, že již před vydáním meritorního rozhodnutí ve věci, v níž byla soudy shledána škodní událost, žalobce věděl o tom, že jeho dlužník byl zrušen bez likvidace a nemá žádný postižitelný majetek. O tomto byl žalobce informován prostřednictvím jednání se zřizovatelem, jež jsou patrná z obsahu citovaného spisu, z výsledků dokazování v předmětné věci a z odůvodnění rozhodnutí ve věci, v níž byla později shledána škodní událost, což bylo prokázáno i v řízení před soudem prvního stupně. Žalobce tedy věděl, že řízení o výkon rozhodnutí vedené proti jeho již zrušenému (ač stále existujícímu) dlužníku nemůže být úspěšné, ale přesto podal návrh na provedení výkonu rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu, že tento návrh byl nezbytný pro uplatnění nároku na náhradu škody, je v rozporu s tím, že v řízení o náhradě škody byla nemajetnost dlužníka prokázána jinými důkazními prostředky. Za těchto okolností je dle žalované třeba považovat postup žalobce za nehospodárný a v rozporu s obecnou povinností předcházet škodám ve smyslu § 415 obč. zák., a je tedy zřejmé, že si žalobce tvrzenou újmu zavinil sám. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil opodstatněnost argumentů dovolatelky a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, popřípadě jako zjevně bezdůvodné odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož z obsahu dovolání vyplývá, že jím dovolatelka zamýšlela napadnout rozhodnutí odvolacího soudu v části, v jaké bylo v její neprospěch změněno prvostupňové rozhodnutí rozsudkem odvolacího soudu, je přípustnost dovolání dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání současně nelze upřít důvodnost.
Posouzení věci odvolacím soudem předně spočívá na nesprávném hodnocení významu zápisu rozhodných skutečností v obchodním rejstříku. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v § 27 a § 29 zřetelně vymezuje pravidla týkající se účinnosti údajů v něm zapsaných vůči třetím osobám a ochrany důvěry těchto osob v zápis obchodním rejstříku, aniž by však stanovil, že zapsané údaje je třeba za všech okolností upřednostnit před skutečným stavem a vědomostí třetích osob o tomto stavu. Ač by bylo s odvolacím soudem možno souhlasit v tom, že po oprávněném nelze zpravidla požadovat, aby při podávání návrhu na exekuci vycházel z jiných údajů než těch, jež jsou obsaženy v obchodním rejstříku, nelze toto tvrzení absolutizovat. Jak připomněl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2651/2009, je-li určitá skutečnost zapsána v obchodním rejstříku, nezakládá tento zápis automaticky bez dalšího dobrou víru všech osob, které jednají v souladu se zapsanou skutečností. Bylo-li v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalobce si byl vědom toho, že jeho dlužník nemá žádný majetek, neboť byl s touto skutečností obeznámen už v průběhu původního soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 370/91, nemohou být závěry na základě tohoto zjištění učiněné popřeny pouze s ohledem na nesprávný zápis v obchodním rejstříku. Odvolací soud přitom nikterak nezpochybnil zjištění, že si žalobce byl vědom nemajetnosti svého dlužníka a tedy i marnosti návrhu na výkon rozhodnutí již na základě skutečností mu ozřejměných v původním soudním řízení. Je tedy možno uzavřít, že odvolací soud pochybil, vyloučil-li možnost zavinění škody poškozeným pouze s ohledem na zjištění, jež učinil z výpisu z obchodního rejstříku, jeho skutková zjištění v tomto směru tak nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a opírají se o nesprávné právní posouzení významu zápisu v obchodním rejstříku (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání bylo tedy podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu i v navazujícím výroku o nákladech řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu