28 Cdo 2290/2010
Datum rozhodnutí: 15.06.2011
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 obč. zák., § 451 odst. 2 obč. zák., § 457 obč. zák.




28 Cdo 2290/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému M. M. , zastoupenému JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, o zaplacení částky 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 205/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, č. j. 31 Co 196/2009 - 239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, č. j. 31 Co 196/2009 - 239, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 8. 2008, č.j. 8 C 205/2006 - 201, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 2. 2009, č.j. 8 C 205/2006 - 221, jako první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolatelem vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Konkrétně dovolatel v dovolání ze dne 1. 10. 2009 namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil bezdůvodné obohacení ve vztahu žalobce - žalovaný, žalovaný - Petr Konečný a žalobce - P. K.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání ze dne 19. 3. 2010 navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nedůvodné.
Dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázky, které byly v typově totožných věcech, jejichž byl dovolatel vždy účastníkem, řešeny již v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. v usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp.zn. 28 Cdo 3391/2009, v usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, v usnesení ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010 a v usnesení ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, všechna dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Ve shora uvedených rozhodnutích dovolací soud zaujal názor, že z ustanovení § 457 o. z. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Jinými slovy, aktivní i pasivní legitimace je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Obecně vede aplikace ustanovení § 457 o. z. ve spojení s ustanovením § 458 o. z. na neplatnou kupní smlouvu k tomu, že domnělý prodávající je povinen vrátit kupní cenu a domnělý kupující předmět smlouvy. Pokud by byl předmět smlouvy domnělým kupujícím spotřebován, náleží domnělému prodávajícímu peněžitá náhrada. Stejně tak je tomu
i v případě, kdy se domnělý kupující bezdůvodně obohatí užíváním předmětu smlouvy, který ve skutečnosti nikdy nenabyl. Není přitom nutné, aby předmět smlouvy užíval přímo, ale může jej i např. vypůjčit nebo pronajmout třetí osobě. Taktéž neplatná nájemní smlouva uzavřená mezi domnělým nabyvatelem jako pronajímatelem a nájemcem s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito jejími účastníky, tedy, že každý je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Pronajímatel je tak povinen vrátit nájemné a bylo - li plnění poskytnuté pronajímatelem nájemci zkonzumováno, mohl by pronajímatel požadovat vrácení jeho hodnoty.
Z uvedeného tak plyne, že může existovat jednak vztah mezi domnělým vlastníkem a nájemcem, kteří jsou povinni si vracet plnění, a na druhé straně vztah mezi vlastníkem a domnělým vlastníkem, kteří jsou taktéž povinni vrátit si plnění.
Jelikož argumenty, které platí i pro daný spor, byly dovolateli detailně zpřístupněny již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu a jelikož odvolací soud tyto závěry respektoval a rozhodl v souladu s nimi, považoval dovolací soud v souzeném případě dovolání za nepřípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro úplnost je vhodné dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uvedená v dovolání, je třeba v dané věci považovat za nepřípadná.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených na vyjádření žalovaného k dovolání použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu