28 Cdo 2285/2011
Datum rozhodnutí: 04.08.2011
Dotčené předpisy: § 6 předpisu č. 229/1991Sb., § 126 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 2285/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání Dr. S. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, 115 03 Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 1. 2011, sp. zn. 10 Co 406/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 641/2003) žalobce Dr. S. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti vydat nemovitosti, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 641/2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 22. 1. 2011, č. j. 12 C 641/2003-190. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR vydat žalobci pozemek parc. č. 6322/2 (o výměře 166 m2) v katastrálním území Žatec, zapsaný na listě vlastnictví č. 1299 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Žatec). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR na úhradu nákladů řízení 396,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 1. 2011, sp. zn. 10 Co 406/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech z 22. 1. 2010, č. j. 12 C 641/2003-100, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na úhradu nákladů odvolacího řízení 260,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl přezkoumán (spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo); odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že pozemek, o nějž šlo v tomto řízení, patřil původní vlastnici B. M., babičce žalobce, která byla německé národnosti a její nemovitosti přešly do vlastnictví čs. státu podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to dnem účinnosti uvedeného dekretu (t. j. 21. 6. 1945); ohledně B. M. došlo k jejímu vysídlení do SRN v roce 1946.

Odvolací soud byl toho názoru, že na předmět tohoto řízení dopadají ustanovení restitučního předpisu zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), pokud nemovitosti sloužily zemědělskému účelu, popřípadě ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích). Tyto zákony jsou ve vztahu k občanskému zákoníku ve vztahu speciality a pokud restituční předpisy dopadají na projednávanou právní věc, nelze v tomto řízení postupovat podle ustanovení občanského zákoníku (na jehož ustanovení § 126 žalob ve své žalobě poukazoval); odvolací soud pak dovozoval, že v řízení podle občanského zákoníku soud nemůže zkoumat otázku vlastnického práva podle restitučních předpisů ani jako otázku předběžnou . Vlastníkem nemovitosti, o niž jde v tomto řízení, je Česká republika, takže žalobce nemůže se úspěšně domáhat ochrany svého tvrzeného vlastnického práva proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, který je na základě zákona zmocněn k tomu, aby vykonával správu předmětné nemovitosti, patřící České republice.

Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce, jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (i včetně výroku o nákladech řízení).

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 15. 2. 2011 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany uvedeného odvolatele žalobce Dr. S. M. bylo v pondělí dne 18. 4. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech, který ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu). Odvolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu spisu dovolání vyplývalo, že rozsudek odvolacího soudu pokládá odvolatel za nepřezkoumatelný i za rozsudek spočívající na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především zdůrazňoval, že podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ke konfiskaci majetku Němců a Maďarů s účinkem ex tunc, což se ovšem týkalo konfiskace ve smyslu obecném, ale tato obecná konfiskace primární musela být posouzena konfiskací sekundární , která z oné primární konfiskace vycházela, ovšem šlo v ní o identifikaci a konkretizaci konfiskovaného majetku; muselo se tu tedy definovat, o jaký majetek se tu jedná; soudy proto musely v soudním řízení o takovém majetku vyžadovat předložení pravomocného rozhodnutí orgánu o konfiskaci. Odvolatel dovozoval, že bez vydání rozhodnutí správního orgánu nebylo možné s konfiskovaným majetkem ze strany státu dále nakládat; bez rozhodnutí správního orgánu individualizujícího a konkretizujícího konfiskovaný majetek zůstal i v daném případě původní vlastnici dále v jejím vlastnictví. Také nulitním aktem, postrádajícím základní náležitosti správního aktu, nemohl majetek přejít na stát. Taková skutečnost, doprovázená v daném případě i stále trvajícím zápisem původní vlastnice nemovitého majetku v katastru nemovitostí, činí, podle názoru odvolatele, žalobu žalobce v tomto případě oprávněnou a žalovaného činí povinným spornou parcelu žalobci vydat.

Dovolatel dále uváděl, že soudy obou stupňů se v tomto případě odpovídajícím způsobem nezabývaly závažnou otázkou, zdůrazňovanou v žalobě žalobce, a to otázkou přihlášení se či nepřihlášení se původní vlastnice nemovitosti k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1930. Dovolatel je přesvědčen i o tom, že tu ohledně tohoto sčítání existoval rozpor mezi zákonem č. 47/1927 Sb. a vládním nařízením č. 85/1930 Sb., která totiž již neobsahovala zákonnou zásadu (vyjádřenou v zákoně č. 47/1927 Sb.), že při sčítání je k a ž d ý povinen podat správně a včasně všechny údaje pro sčítání , což konkrétně původní majitelce nemovitosti B. M. nebylo umožněno; z toho odvolatel dovozoval, že u B. M., za níž sčítací archy vyplnila tehdy jiná osoba (majitel bytu či jiná dospělá osoba v domácnosti), došlo takto k irelevantnímu a neplatnému zařazení pod osoby německé národnosti (což pak mělo význam z hlediska dopadu dekretu č. 12/1945 Sb. na konfiskovaný majetek). Soudy se tedy v tomto případě otázkou němectví B. M., uváděnou v restitučním předpisu, nezabývaly, takže se rozhodnutí soudů obou stupňů v daném případě restitučními předpisy neřídila. Neobjasnění této otázky v daném případě činí rozhodnutí soudů v této právní věci nepřezkoumatelnými.

Dovolatel byl i toho názoru, že pokud jde v tomto řízení o rozpor ve výměře parcel, jež je předmětem řízení, která byla zapsána na B. M., a která byla v žalobě žalobce požadována k vydání, pak tu šlo o otázku vyžadující znalecké posouzení; soudy měly tuto otázku vyřešit ustanovením znalce z oboru geodézie, který by určil správnou výměru a vyměřil oddělení části pozemku na základě pořízeného geometrického plánu.

Dovolatel je proto přesvědčen o oprávněnosti jeho názoru, že B. M. zůstala vlastníkem nemovitosti, o níž jde v tomto řízení, a žalobce je nepochybně jejím vnukem; domáhá se proto svou žalobou vydání nemovitosti a nikoli určení vlastnictví k této nemovitosti .

Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání odvolatele, bylo navrženo, aby toto dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Přípustnost dovolání odvolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 641/2003 Okresního soudu v Lounech), že by tu odvolací soud svým rozsudkem z 24. 1. 2011 (sp. zn. 10 Co 406/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřovalo dovolání odvolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým uvedeným rozhodnutím některou právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě některou právní otázku, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o vydání nemovité věci podanou podle obecných předpisů ohledně nároku, který svým obsahem nebo právní povahou souvisel s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 18 zákona č. 6/2002 Sb. z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu (podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu), zejména mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05/ uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. V tomto stanovisku byl zaujat i právní závěr, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony (zejména zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., zákon o půdě (vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních je úpravou speciálních k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání odvolatele, v němž měl odvolací soud na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním odvolatele, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacím soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání odvolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení občanského soudního řádu upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání odvolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Odvolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému Pozemkovému fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. srpna 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu