28 Cdo 2283/2014
Datum rozhodnutí: 14.01.2015
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř., § 232 odst. 1 o. s. ř., § 232 odst. 2 o. s. ř., § 41 odst. 2 o. s. ř.



28 Cdo 2283/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. G. , zastoupeného JUDr. Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, proti žalovanému F. S. , zastoupenému JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 1981/1, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 EC 323/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2014, č. j. 15 Co 540/2013-360, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 12. 9. 2013, č. j. 6 EC 323/2010-328, povolil obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 EC 323/2010. V původním řízení Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 6 EC 323/2010-111, vyhověl žalobě, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, a vyslovil závěr, že žalobce poskytl žalovanému půjčku v uvedené výši, již je žalovaný povinen vrátit. V následném odvolacím řízení pak Krajský soud v Plzni v potvrzujícím rozsudku ze dne 24. 11. 2011, č. j. 13 Co 437/2011-169, shledal, že se žalovaný na úkor žalobce ve výši sporné částky bezdůvodně obohatil. Žalobou na obnovu řízení opírající se o ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalovaný poukazoval na nově získané písemné prohlášení svého bratra P. S. osvědčující telefonické sjednání půjčky mezi ním na straně jedné a žalobcem na straně druhé, na základě čehož byla žalovanému předána sporná částka. S ohledem na nedostižnost P. S. v průběhu původního řízení nemohl žalovaný použít jako důkaz ve svůj prospěch jeho výpověď a zmíněné prohlášení získal až dne 11. 3. 2012. Okresní soud poté, co se zabýval obsahem čestného prohlášení P. S. a provedl jeho výslech, shledal, že takto lze doložit skutečnosti, které žalovaný nemohl bez své viny v původním řízení použít a které jsou způsobilé pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Ve světle svědecké výpovědi P. S. nelze jednoznačně určit, zda se jedná o bezdůvodné obohacení (jak bylo shledáno v původním řízení), nebo o půjčku či sponzorský dar, jak tvrdí uvedený svědek a jak se vyjadřovala i jedna ze svědkyň v původním řízení. Pobyt zmiňovaného svědka přitom v průběhu původního řízení nebyl znám a soudu se mu nedařilo doručovat, neprovedení důkazu jeho výslechem či prohlášením tedy nezavinil žalovaný.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je usnesením ze dne 20. 1. 2014, č. j. 15 Co 540/2013-360, potvrdil. Lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení byla v projednávané věci zachována, a byť lze mít pochybnosti o okolnostech vzniku uvedeného čestného prohlášení P. S., nelze odhlížet od jeho svědecké výpovědi. Pro povolení obnovy řízení je podstatné, že nyní je možno provést důkaz, který nemohl být proveden v původním řízení, což odpovídá důvodu obnovy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Tvrdí-li žalovaný, že danou skutečnost je možno prokázat čestným prohlášením určité osoby, je dán důvod obnovy i tehdy, je-li možno provést samotný výslech svědka a nespoléhat se pouze na jeho čestné prohlášení. Nejedná se přitom o změnu důvodu navrhované obnovy řízení, neboť právní kvalifikace uplatněného důvodu obnovy je na úvaze soudu. Vedlo-li k neúspěchu žalovaného v původním řízení neunesení důkazního břemene ohledně skutečností, o nichž může podat svědeckou výpověď P. S., pak lze mít za to, že tato výpověď může pro žalovaného přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, aniž by bylo na místě se v této fázi řízení zabývat hodnocením její pravdivosti a věrohodnosti. Odvolací soud tedy přitakal rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správnému.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž považuje dovolání za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a za důvodné dle § 241a o. s. ř. Žalobce shrnul základní skutkové okolnosti sporu i dosavadní průběh řízení a vytknul soudům nižších stupňů pochybení v právních úvahách. Zdůraznil, že v žalobě na obnovu řízení byl uplatněn důvod dle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. opírající se o nově získané čestné prohlášení P. S., zatímco obnova byla připuštěna z důvodu dle § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. spočívajícího v možnosti uskutečnit výslech svědka P. S., jenž doposud nebyl proveditelný s ohledem na nemožnost svědku doručovat. Dovolatel se domnívá, že důvod obnovy je esenciální náležitostí žaloby na obnovu řízení a může být měněn jen po dobu lhůty k podání žaloby. Důvod spočívající ve výslechu P. S. nebyl nikdy uplatněn, pročež pro něj nelze povolit obnovu řízení. Nové důkazy čestným prohlášením a výslechem doposud nezastižitelného svědka jsou přitom vzájemně neslučitelné a skutkově postavené na zcela jiném základě.

Dovolatel vyslovil názor, že účelovostí jednání dvou dlužníků je třeba se zabývat již v řízení o povolení obnovy, nikoliv až v samotném obnoveném řízení, a to s ohledem na procesní ekonomii. Dovolatel rovněž poukázal na to, že zmiňovaný svědek je stále nekontaktní a k soudu přišel pouze na popud žalovaného, od jehož aktivity se tedy odvíjelo včasné dostavení se onoho svědka. Vytkl dále odvolacímu soudu neprovedení jím navržených důkazů dokládajících účelovost jednání žalovaného a jeho bratra a možnost žalovaného zajistit důkaz výslechem P. S. již v předchozím řízení, což představuje vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Mimořádnost žaloby na obnovu řízení jako opravného prostředku si žádá restriktivní výklad jejích důvodů, přičemž soudu nepřísluší povolit obnovu řízení z jiného důvodu než z důvodu uplatňovaného účastníkem. Na prosazování dalšího důvodu v průběhu řízení o povolení obnovy je pak třeba pohlížet jako na rozšíření (změnu) žaloby. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumenty dovolatele a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázku ve smyslu citovaného ustanovení dovolatel ovšem nevymezil. Je třeba připomenout, že právní kvalifikace skutečností uváděných v žalobě na obnovu řízení a jejich subsumpce pod příslušná zákonná ustanovení je na posouzení soudu. Jak je zmiňováno i v komentářové literatuře, důvody žaloby na obnovu řízení jako mimořádného opravného prostředku jsou dány vylíčením rozhodných skutečností, a nikoliv bez dalšího tím, jak v ní byly kvalifikovány (Občanský soudní řád § 1- 200za, Praha: C. H. Beck 2009, s. 261). Byť lze dovolateli přitakat, že soud je v řízení o povolení obnovy vázán vymezenými důvody (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009), není současně na místě vázanost důvody obnovy pojímat jako bezvýhradnou vázanost formulacemi zvolenými v podané žalobě na obnovu řízení. Žalovaný v dané věci prostřednictvím sdělení osoby na projednávané záležitosti bezprostředně zúčastněné usiloval o doložení určení sporné částky pro tuto osobu. Ač se v žalobě navrhovaný způsob doložení určenosti sporné částky pro třetí osobu poněkud odlišoval od toho, jak byla posléze v průběhu řízení o žalobě na obnovu řízení dokládána existence takovéhoto určení, rámcové vymezení okolností, jejichž prostřednictvím žalovaný zamýšlel zvrátit výsledek původního řízení - tj. existence svědectví osoby, pro niž byla částka určena, zůstalo zachováno, přičemž v posuzovaném případě je nutné vnímat provedení důkazu zmiňovanou svědeckou výpovědí především jako ověření správnosti důkazu čestným prohlášením téže osoby, a nikoliv jako změnu důvodu povolení obnovy, jak se mylně domnívá dovolatel, s tím, že obsah obou důkazů je v podstatě totožný (viz výše). Opřel-li tedy žalovaný svou žalobu na obnovu řízení o možnost prokázání, že sporná částka směřovala k jeho bratru P. S., podpořenou prohlášením P. S. jednou ve formě listiny a jednou jeho svědeckou výpovědí, nelze přitakat názoru dovolatele o neslučitelnosti navrhovaných důkazů a jejich odlišném skutkovém základě.

Namítá-li dovolatel, že navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí bylo možno uplatnit již v předchozím řízení, a poukazuje-li na účelovost jednání žalovaného a P. S., zpochybňuje tímto zčásti skutková zjištění soudů nižších stupňů, jejichž přezkum zákon dovolacímu soudu neumožňuje (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a § 242 odst. 3 o. s. ř.), a částečně nastiňuje existenci vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., k níž dovolací soud přihlíží, není-li provázána s otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., pouze v případě přípustného dovolání. Soud prvního stupně, na jehož zjištění následně navázal i soud odvolací, totiž shledal, že důkaz výslechem svědka P. S., případně jeho prohlášením, nebylo možné provést v původním řízení před okresním soudem. Polemizuje-li dovolatel s tímto závěrem, nelze jeho výtky mít za poukazující na problematickou právní otázku, ale za směřující k odlišenému hodnocení skutkových okolností, z čehož však není možné usuzovat na přípustnost dovolání.

Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2015 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu