28 Cdo 2283/2006
Datum rozhodnutí: 28.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2283/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a/ ing. M. Š., a b/ M. Š., oba zastoupeni advokátem, proti žalované V. K., zastoupené advokátkou, o vyklizení nebytových prostor a o povinnosti strpět stavební úpravy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 133/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, č.j. 15 Co 512/2005-232, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :





Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 5. 2005, č.j. 5 C 133/2004-213 tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené předat žalobcům dvě nebytové prostory o výměrách 19,07m2 a 17,44m2 s příslušenstvím, které se nacházejí


v 5. patře domu čp. 8, K. 67. Taktéž zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované strpět stavební úpravy spočívající v oddělení těchto místností tak, aby byly odděleny prostory bytové a nebytové, včetně nového vstupu do bytu a nebytových prostor. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované náklady řízení ve výši 25.300,- Kč


a České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 3 ve výši 17.275,- Kč.


Odvolací soud rozhodoval ve věci po předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, č.j. 22 Cdo 2184/2003-119. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pokud není k dispozici rozhodnutí správního orgánu, nelze vzít za prokázané (jestliže žalobci zpochybňují existenci takového rozhodnutí), že se žalovaná stala nájemkyní prostoru o velikosti 19,07m2. Lze-li užívání předmětných prostorů prokázat jinými nepřímými důkazy a zpochybňují-li žalobci vydání listiny starší nežli 60 let, je poté na žalobcích, aby svá tvrzení prokázali. Žalovaná však v řízení předložila řadu důkazů založených na tom, že jí sporná místnost byla přikázána v roce 1948 do nájmu. Žalované tak vznikl právní důvod k užívání místnosti. V roce 1965 pak žalovaná užívala vedle uvedené místnosti


i další místnost o výměře 17,44m2. Shodně je tato místnost uvedena i na evidenčním listě ze dne 27. 6. 1984, jakož i v dohodě o užívání bytu ze dne 10. 4. 1992, a dále i na evidenčním listě ze dne 28. 5. 1997. O existenci právního důvodu užívání tu svědčí i rozhodnutí o přidělení bytu ONV v P. ze dne 29. 9. 1967, podle něhož se žalované přiděluje byt (v záhlaví zřetelně označené jako sloučení ).


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírali o tyto důvody: řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobci namítli, že odvolací soud zasáhl do jejich vlastnických práv. Odvolací soud hodnotil provedené důkazy výlučně ve prospěch žalované a nikoliv uceleně a objektivně ve vztahu k žalobcům. V dovolání opětně rekapitulovali předchozí řízení a poukazovali na skutečnost, že žalovaná užívá nebytové prostory bez právního důvodu. Navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dána pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.


Soud musí zajisté při posouzení stavebního určení místností v zásadě vycházet z kolaudačního rozhodnutí, kterým však není vázán. V tomto případě se jedná o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, přestože v kolaudačním rozhodnutí (z roku 1932) bylo celé 5. patro uvedeného domu kolaudováno jako nebytové prostory.


Sporná místnost o výměře 19,07m2 byla přikázána v roce 1948 manželovi žalované do nájmu jako místnost určená k bydlení. Od roku 1965 byla užívána i další místnost o velikosti 17,44m2 jako byt. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1848/97, Soudní judikatura, roč. 2000, Příloha 1), že ohledně charakteru místnosti preferuje stav právní před faktickým. V posuzované věci však orgán státní správy založil svými rozhodnutími i právní stav v tom ohledu, že sporné místnosti mají povahu bytu. Podpůrně lze použít i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.


26 Cdo 2043/2003, jehož rozhodné závěry zní takto: Dohodou o odevzdání a převzetí bytu, uzavřenou před 1. lednem 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu, vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1, § 155 odst. 1 o. z. ve znění účinném před 1. lednem 1992). Toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo v nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty.


Nejvyšší soud se tedy ztotožnil se správným právním posouzením věci odvolacím soudem a neshledal, že by v řízení byl jakkoli naplněn další z dovolacích důvodů uváděných žalobci, či snad že by řízení trpělo procesní vadou ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.


Nejvyšší soud proto dovolání žalobců zamítl podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.


Úspěšné protistraně nevznikly žádné náklady dovolacího řízení, neboť se k podanému dovolání nevyjádřila.


Dovolací soud neměl vzhledem k výše uvedenému důvod vyhovět návrhu žalobců na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 28. srpna 2007


JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.


předseda senátu