28 Cdo 2279/2000
Datum rozhodnutí: 26.02.2002
Dotčené předpisy: § 15 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2279/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce K. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P. V. P., a.s., zastoupenému advokátem, 2/V. r. a v. v P., s.p., o zaplacení částky 21.485.828,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu v Praze 5 pod sp.zn. 13 C 40/95-88, o dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.11.1999, čj. 12 Co 459/99-121, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :



Předmětem řízení byla původně žaloba, jíž se žalobce domáhal na žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 21.485.828,50 Kč, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), jako náhradu za stavby a trvalé porosty zaniklé v souvislosti s výstavbou vodního díla O. V průběhu řízení žalobce svůj žalobní návrh omezil na částku 8.879.892 Kč za stavby a částku 8.069.568 Kč za zaniklé trvalé porosty, spolu s 3% úroky z prodlení z celkové částky 16.949.460 Kč od podání žaloby.

Obvodní soud pro Prahu 5 nejprve částečným rozsudkem ze dne 6.2.1997, čj. 13 C 40/95-37, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27.11.1997, čj. 13 C 40/95-60, rozhodl o části uplatněného nároku, a to o náhradě za stavby; druhému žalovanému uložil zaplatit žalobci z tohoto titulu 8.879.892 Kč. K odvolání žalovaného, které směřovalo do části výroku tohoto rozsudku ukládající mu povinnost zaplatit více než 6.299.202.20 Kč, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.7.1998, čj. 12 Co 56/98 a 12 Co 57/98-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou částky 391.489 Kč, ohledně níž výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Současně se zabýval i otázkou, zda oprávněné osobě náleží náhrada za trvalé porosty, které se původně nacházely na pozemcích, jež nelze vydat. Dospěl k závěru, že ustanovení § 15 odst. 3 zákona o půdě je třeba vyložit tak, že náhrada za trvalé porosty náleží oprávněným osobám, které splnily podmínky pro vydání pozemku podle tohoto zákona, bez ohledu na to, zda je jim pozemek skutečně vydán nebo být vydán nemůže. Povinnou osobou je podle ustanovení § 16 odst. 2 cit. zákona v tomto případě ten, kdo pozemky v současné době drží. Soud prvého stupně poté pokračoval v řízení o náhradě za trvalé porosty, a rozsudkem ze dne 1.2.1999, čj. 13 C 40/95-88, zastavil řízení ohledně částky 4,536.368,50 Kč v důsledku zpětvzetí žaloby. Proti druhému žalovanému žalobu zamítl, proti prvému žalovanému zamítl žalobu na zaplacení částky 8,879.892 Kč a 3% úroku z prodlení z částky 16.949.460 Kč. Prvému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 8.069.568 Kč; rozhodl též o nákladech řízení.

K odvolání žalobce a prvého žalovaného rozhodl o věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.11.1999, čj. 12 Co 459/99-121, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku, ve výroku o soudním poplatku ve vztahu k prvému žalovanému a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným potvrdil, a konstatoval, že jinak rozsudek soudu prvého stupně zůstal nedotčen. Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení, a dalším výrokem připustil proti svému rozsudku dovolání. Přiznání náhrady za trvalé porosty odůvodnil odkazem na stanovisko, obsažené v jeho dřívějším rozsudku ze dne 1.7.1998 a na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19.12.1995, Cpjn 36/95. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobce je osobou oprávněnou, nelze mu vydat původní pozemky, na nichž byla vybudována V. n. O., a nebyly mu vydány ani náhradní pozemky s trvalými porosty. První žalovaný je dle závěru odvolacího soudu osobou povinnou k poskytnutí náhrad za porosty, protože drží pozemky právního předchůdce žalobce, jež nelze vydat, a je proto povinen zaplatit za zaniklé porosty finanční náhradu ve výši, stanovené znaleckými posudky. Připuštění dovolání proti svému rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že považuje za otázky zásadního právního významu posouzení, zda lze poskytnout náhradu za trvalé porosty nacházející se původně na pozemcích, které nelze vydat, zda povinnou osobou je právnická osoba, která pozemky v současné době drží, a zda jde o nárok, který je možno samostatně uplatnit u soudu, nebo zda musí být tento nárok uplatněn vůči jinému subjektu v souvislosti s uplatněním nároku na finanční náhradu za nevydané pozemky.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 5.1.2000, napadl první žalovaný včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) OSŘ (zřejmě ve znění dříve platném) a odůvodnil je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný se především domnívá, že nedrží původní pozemky, na nichž se nacházely zaniklé trvalé porosty, protože tyto pozemky v právním smyslu zanikly v době výstavby vodního díla O. a v době jejich zániku je měl v držení právní předchůdce druhého žalovaného. Původní pozemky jsou sloučeny v pozemkových parcelách v katastru nemovitostí vedených jako vodní dílo O. Dovolatel dále argumentuje tím, že jde-li o vlastnické právo k pozemku, je třeba pozemek z hlediska právně technického chápat jako část zemského povrchu, která je půdorysně zobrazena v příslušných mapových operátech a vyznačena v písemném operátu evidence nemovitostí vedené příslušnými orgány geodézie. Pozemek musí být vždy náležitě individualizován a musí být uveden v listině podle obce, katastrálního území a parcelních čísel, vedených v evidenci nemovitostí, doplněných popřípadě údajem o druhu a výměře pozemku a způsobu užívání. V daném případě původní pozemky jako věc v právním smyslu neexistují (tedy zanikly), a pozemky, do kterých byly sloučeny, jsou novou, jinou věcí. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že není povinnou osobou pro poskytnutí náhrad za trvalé porosty, protože pozemky, na nichž porosty vzešly, vydány být nemají. Poukázal přitom na ustanovení § 11 odst. 2, případně § 16 odst. 1 zákona o půdě, z nichž dovodil, že povinnou osobou je P. f. ČR, případně Ministerstvo financí ČR. Navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ a je přípustné v rámci výroku odvolacího soudu, jímž bylo dovolání připuštěno (§ 239 odst. 1 OSŘ). Vady řízení, zakládající jeho zmatečnost (§ 237 odst. 1 OSŘ) nebyly dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 věta prvá OSŘ), jež se v podstatě shodují s vymezením přípustnosti dovolání, stanoveným odvolacím soudem. Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Mimo rámec otázek vytčených odvolacím soudem dovolatel namítá, že nedrží pozemky, na nichž se nacházely porosty zaniklé v době výstavby vodního díla, jednak proto, že v té době je měl v držení právní předchůdce druhého žalovaného, jednak proto, že původní pozemky již jako věc v právním smyslu neexistují, protože byly sloučeny v pozemkových parcelách, vedených jako vodní dílo O. První námitkou se dovolací soud nemohl zabývat, protože jde se týká skutkového zjištění soudu, přičemž v případě, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ, je v dovolacím řízení možno přezkoumat pouze právní závěry odvolacího soudu. V otázce držby pozemků jako součásti zemského povrchu, která nemůže zaniknout zastavěním nebo zatopením vodou, neměl zřejmě odvolací soud pochybnosti, a rovněž dovolací soud v souladu s konstantní judikaturou nepovažuje pro daný spor za rozhodující, pod jakým označením jsou v současné době tyto pozemky vedeny v katastru nemovitostí. Jde ostatně o běžnou situaci, kdy pozemky původních vlastníků, vedené podle evidence v pozemkových knihách, byly přečíslovány dle nové evidence, sloučeny, rozděleny apod.

Povinnost k náhradě zaniklých trvalých porostů na pozemcích, jež spadají pod režim části druhé zákona o půdě, vykládá dovolací soud shodně se soudem odvolacím, na jehož bližší odůvodnění odkazuje. Výklad ustanovení § 15 odst. 2 zákona o půdě, který zastává prvý žalovaný, je nepřípustně zužující a zakládal by nerovnost v postavení oprávněných osob, kterým pozemek byl vydán, s těmi, kterým pozemek nemohl být vydán z důvodů uvedených v ustanovení § 11. Rovněž dovolací soud zastává názor, že účelem restitučních předpisů bylo uspokojit nároky oprávněných osob, které řádně uplatnily nároky podle druhé části zákona o půdě, a nelze proto odnímat právo na náhradu za trvalé porosty těm oprávněným osobám, jejichž nárok na vydání původních pozemků nemohl být uspokojen. Vychází z toho, že ustanovení § 16 odst. 2 zákona o půdě jednoznačně stanoví, že stát poskytuje náhradu za pozemky, které nemohou být vydány, a ostatní náhrady podle § 14 až § 16 zákona o půdě poskytuje ta právnická osoba, která věc drží, nejde-li o nemovitost, která zanikla, nebo nemovitost převedenou na osobu, která není osobou povinnou k jejímu vydání. Tento závěr odpovídá nejen stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněnému pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale i nálezu Ústavního soudu ze dne 6.10.1998, sp.zn. I ÚS 253/98. Pokud dovolatel uvádí, že náhrady za trvalé porosty poskytuje P. f. České republiky v souvislosti s poskytováním náhradních pozemků, jde o možné řešení, které v případě, že povinnou osobou je státní podnik, nastupuje za předpokladu, že P. f. převzal jeho závazky ve smyslu ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě. To ovšem znamená, že jde o původní závazek této povinné osoby, nikoli závazek státu. Navíc takové řešení není použitelné v případech, kdy oprávněná osoba nežádá o náhradní pozemky, ale o peněžitou náhradu.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ proto dovolání zamítl.

Vzhledem k výsledku řízení nerozhodoval dovolací soud o návrhu na odložení vykonatelnosti napadaného rozhodnutí.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobci, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na náhradu jeho nákladů, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26.února 2002

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu