28 Cdo 2274/2015
Datum rozhodnutí: 03.11.2015
Dotčené předpisy: § 233 odst. 1 o. s. ř.



28 Cdo 2274/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. P. , zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/16, proti žalovaným: 1) České republice Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) České republice Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17/65, o zaplacení částky 848.618,20 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 186/2011, o žalobě na obnovu řízení, k dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2015, č. j. 70 Co 22/2015-131, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. října 2014, č. j. 6 C 186/2011-113, jímž tento soud zamítl žalobu na obnovu řízení (jež bylo skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. května 2013, č. j. 6 C 186/2011-75, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2013, č. j. 70 Co 377/2013-92).

Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce.

Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež zde není rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu je (primárně) založeno na závěru o opožděnosti žaloby na obnovu řízení (podané žalobcem po uplynutí tříměsíční lhůty, počínající zde dnem, kdy se žalobce prokazatelně dozvěděl o důvodu obnovy; srov. § 233 odst. 1 o. s. ř.).

Při výkladu právní otázky, v jaké (subjektivní) lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení (na níž napadené rozhodnutí závisí), se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 3305/2012, jež obstálo i v rovině ústavněprávní viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 151/14; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1023/2012, spolu s ostatními rozhodnutími dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), jíž Nejvyšší soud opakovaně připomněl, že tato lhůta jak zcela nepochybně vyplývá z ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř. činí tři měsíce od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy [u důvodu uvedeného v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit [u důvodu uvedeného v § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Skutečnost, že lhůty k žalobě na obnovu řízení byly zachovány, je povinen tvrdit (srov. § 232 odst. 1) a prokázat ten, kdo obnovu navrhuje.

Je rovněž v souladu s ustálenou judikaturou soudů, že žalobu na obnovu řízení stejně jako jiné opravné prostředky lze podat právě jen ve lhůtě k tomu určené, jejíž zmeškání není možné prominout (§ 235 odst. 1 o. s. ř.) a jejíž nedodržení nevyhnutelně vede k zamítnutí žaloby (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2010, sp. zn. 21 Cdo 1207/2009, uveřejněného pod č. 52 v časopise Soudní judikatura, ročník 2011). V takovém případě je pak nezávažná další argumentace žalobce vážící se k věci samé (zde včetně případné kritiky správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání zemědělských pozemků, které nebylo pro tvrzenou nezákonnost změněno nebo zrušeno).

Námitky dovolatele vztahující se k závěru odvolacího soudu o tom, kdy se tento účastník dozvěděl o důvodech obnovy (o tom, že jeho právní předchůdce mohl kritizované rozhodnutí pozemkového úřadu napadnout opravným prostředkem), jsou kritikou skutkových zjištění odvolacího soudu (výsledku hodnocení provedených důkazů, včetně toho, co uvedli účastníci; § 132 o. s. ř.), jejímž prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání; to lze jak plyne z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnut odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V ostatních otázkách právních jak vidno shora je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolání nepřináší otázky nové (dovolacím soudem dosud neřešené) a Nejvyšší soud neshledal ani důvody, pro které by relevantní právní otázky v jeho rozhodovací praxi již vyřešené měly být posouzeny jinak.

Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu