28 Cdo 2268/2005
Datum rozhodnutí: 13.03.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2268/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele V., o. d., zastoupeného JUDr. K. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 7. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 23/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 278/91 (žalobců: A. Ing. S. Š., a B. S. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. V., o. d., B., zastoupenému advokátem, a 2. Č. r.-Ú. pro z. s. ve v. m., o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 21. 11. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou z 28. 11. 2005, čj. 7 C 278/91-306. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců se žalobními návrhy: 1. aby žalovanému o. d. V. B. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání každému ze žalobců ideální poloviny budovy č. 633 na parcele č. 306 (zastavěné ploše a nádvoří) v katastrálním území Ž. n. S. (M.) se všemi součástmi a příslušenstvím, 2. aby žalované Č. r.-Okresnímu úřadu Ž. n. S. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání každému ze žalobců ideální poloviny pozemku parc. č. 306 (zastavěné plochy a nádvoří o výměře 355 m2) v katastrálním území Ž. n. S. (M.) se všemi součástmi a příslušenstvím, 3. aby žalovanému o. d. B. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání každému ze žalobců jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 306 (zastavěné plochy a nádvoří o výměře 355 m2) v katastrálním území Ž. n. S. (M.) se všemi součástmi a příslušenstvím, a 4. aby žalovaným Č. r.-Okresnímu úřadu Ž. n. S. a oděvnímu družstvu V. B. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání každému ze žalobců jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 306 (zastavěné plochy a nádvoří o výměře 355 m2) v katastrálním území Ž. n. S. (M.). Bylo také rozhodnuto, že se žalovaným nepřiznává náhrada nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 7. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 23/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, týkajícím se žalovaného o. d. V. B., tak, že tomuto žalovanému bylo uloženo uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobci dohodu o vydání každému ze žalobců ideální poloviny budovy čp. 633 na parcele č. 306 (zastavěné ploše a nádvoří) v katastrálním území M. Ž. n. S., a to se všemi součástmi a příslušenstvím. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve zbývající části výroku (označeného I.), v jeho částech označených B, C a D a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání ve vztahu k žalovanému družstvu V. B. bylo shledáno důvodným; ve vztahu k žalované Č. r.-Ú. pro z. s. ve v. m. měl odvolací soud za to, že ve vztahu žalobců k této žalované nejsou splněny podmínky ani pro změnu ani pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud především poukazoval na to, že žalobci uplatňují svůj nárok na vydání nemovitostí na základě toho, že původní vlastníci nemovitostí uvedených v žalobě žalobců S. Š. a R. Š. uzavřeli kupní smlouvu z 23. 1. 1974, kterou byly tyto nemovitosti převedeny na Čs. stát M. n. v. v. Ž. n. S., v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.). Odvolací soud byl toho názoru, že podle výsledků dokazování, provedeného v tomto řízení, je třeba pokládat za splněny podmínky stanovené v § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i to, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud dále poukazoval na to, že nemovitosti byly smlouvou z 23. 1. 1974 převedeny na stát za kupní cenu 141.650 Kč (z toho dům čp. 633 za 113.956 Kč, dřevníky za 23.944 Kč, oplocení za 300 Kč a pozemky za 3.456 Kč), ale ohledně domu čp. 633 ve Ž. n. S. byla do kupní ceny zahrnuta pouze obytná plocha prvního patra , ale nikoli již hodnota přízemí domu, v němž byly provozní místnosti pronajímané cestovní kanceláři Č. Nápadnou nevýhodnost koupě domu spatřoval odvolací soud v tom, že vlastníci prodávané domovní nemovitosti si museli zajistit bydlení jiným způsobe, tj. dostavbou rodinného domu, na který si museli vzít půjčku přesahující částku 150.000 Kč, a také na pořízení družstevního bytu, kde za členský podíl bylo třeba zaplatit 12.000 Kč; prodávající byly znevýhodnění i v tom, že přišli o nájemné z pronájmu provozních místností.

Žalované oděvní družstvo V. B. považoval odvolací soud za povinnou osobu (§ 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), když nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nabyl hospodářskou smlouvou, uzavřenou k 1. 1. 1976 s bývalým M. n. v. v. Ž. n. S., právní předchůdce V. B.-O., l. v. d., N. M. n. M. za zůstatkovou cenu 138.200 Kč, přičemž pozemky parc. č. 168/1 a parc. č. 168/6 ve Ž. n. S. získalo družstvo do trvalého užívání. Tento stav trval ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.

Z uvedených důvodů změnil odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému d. V. B. tak, že žalobě žalobců vyhověl a uložil tomuto žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí ohledně domu čp. 633 na pozemku parc. č. 306 v katastrálním území M. Ž. n. S.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 11. 7. 2005 oděvnímu družstvu V. B. a dovolání ze strany tohoto družstva (sepsané advokátem) bylo podáno dne 10. 8. 2005 u dovolacího soudu, tedy ve lhůtě a způsobem stanoveným v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolávající se o. d. navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 7. 6. 2005 (sp. zn. 15 Co 23/2003 Krajského soudu v Brně) ve výrokové části označené I. a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně z 28. 11. 2002 (čj. 7 C 278/91 Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou). Dovolatel uváděl, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel zdůrazňoval, že je nesprávný právní názor odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo k převodu nemovitostí prodávajícími S. Š. a R. Š. na stát smlouvou z 23. 1. 1974, uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Dovolatel poukazoval především na to, že co do kupní ceny byla ve smlouvě sjednána cena s využitím ocenění domu, jež bylo obsaženo ve znaleckém posudku, vycházejícího z ustanovení § 13 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb., a to částkou 113.956 Kč. Uvedeným ustanovením vyhlášky č. 43/1969 Sb. bylo stanoveno, že u obytných budov, které mohou plnit účel rodinných domků (u budov s bytem a provozovnou), mohl okresní národní výbor povolit přiznání náhrady jako za rodinný domek, přičemž při výpočtu náhrady umožňovalo toto ustanovení přihlížet jen k obytné ploše do výměry 120 m2. Podle názoru dovolatele je tedy zřejmé, že kupní cena byla v daném případě sjednána v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Dovolatel měl za to, že v daném případě nešlo také o uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Bylo logické, že si prodávající museli opatřit jiné bydlení, když došlo k prodeji jejich nemovitosti; v tomto tedy nebylo možné spatřovat nápadně nevýhodné podmínky uzavření smlouvy. Nešlo tu rovněž na straně prodávajících o stav tísně, v němž by prodávající učinili právní úkon, který by jinak neučinili; postavení prodávajících se tu nijak podstatně neodlišovalo od postavení jiných občanů, kteří řešili svou bytovou situaci prostřednictvím stavebního bytového družstva, popřípadě vlastní výstavbou rodinného domku.

Žalobci ve svém vyjádření k dovolání dovolatelé zejména uváděli, že nemovitosti, jejichž vydání se žalobci domáhali formou žaloby v této právní věci, jsou již předmětem jejich vlastnictví. Dne 20. 7. 2005 byla totiž se žalovaným družstvem V. B. uzavřena dohoda o vydání věci a po jejím vkladu do katastru nemovitostí (pod čj. V 1395/2005 Katastrálního úřadu pro V., katastrální pracoviště Ž. n. S.) s právními účinky ke dni 20. 7. 2005, nabyli žalobci vlastnická práva ke sporným nemovitostem. Podle názoru žalobců odpadl tu předmět tohoto soudního řízení, protože oprávněná osoba může své nároky uplatňovat u soudu jen za předpokladu, že povinná osoba dohodu o vydání věci neuzavřela (viz § 5 odst. 3, 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) .

Přípustnost dovolání dovolatele byla tu dána podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání důvodné ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož lze podat dovolání z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci buď tehdy, posoudí-li soud projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu změní odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v daném případě podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích), podle něhož se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo:

Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.

Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.

Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.

Z těchto citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě, a proto zároveň musel konstatovat, že z těchto právních závěrů vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku ze 7. 6. 2005 (sp. zn. 15 Co 23/2003 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolávajícího se oděvního družstva. Při aplikaci a interpretaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. nevycházel odvolací soud z jiných odlišných výkladových závěrů a měl na zřeteli takový výklad tohoto ustanovení, který je podán v uveřejněné judikatuře soudů. Dovolatel je ovšem toho názoru, že výsledný právní závěr odvolacího soudu je nesprávný vzhledem k odvolacím soudem konstatovaným skutkovým zjištěním ; dovolatel má za to, že podle výsledků dokazování nešlo v daném případě o stav tísně na straně prodávajících při uzavírání smlouvy z 23. 1. 1974, ani o nesprávné sjednání kupní ceny vzhledem k cenovým předpisům a také nešlo, podle názoru dovolatele, o nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla smlouva uzavřena. Z uvedeného vyplývá, že dovolatel uplatňuje jmenovitě nesprávné hodnocení důkazů, provedených v tomto řízení před soudy obou stupňů, odvolacím soudem.

I v této otázce však dovolací soud vychází z právních závěrů, obsažených v uveřejněné judikatuře soudů, věnovaných výkladu dovolacích důvodů (jak jsou stanoveny v občanském soudním řádu) v souvislosti s námitkami dovolatelů, týkajícími se nejen vadných nebo nesprávných skutkových zjištění, ale i vad a omylů při hodnocení důkazů ze strany soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu o dovolacích důvodech (viz nyní ustanovení § 241a o. s. ř.), nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, stanovených občanským soudním řádem. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.

Dovolací soud připomíná rovněž to, co bylo k interpretaci a aplikaci ustanovení § 4 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zdůrazněno např. v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98 (uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že totiž je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd; v tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové.

Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru o důvodnosti přípustného dovolání dovolávajícího se družstva v tom smyslu, že by bylo na místě přikročit ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako rozhodnutí nesprávného. Proto podle téhož ustanovení občanského soudního řádu přikročil odvolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatele, obsahujícího zejména to, co již bylo obsahem vyjádření žalobců v řízení před soudy obou stupňů, jakož i konstatování důsledků pravomocného výroku rozsudku odvolacího soudu, týkajícího se obnovení vlastnictví žalobců k nemovitostem, o něž šlo v tomto řízení.

Soudu prvního stupně je třeba připomenout, že dovoláním nenapadeným výrokem rozsudku Krajského soudu v Brně ze 7. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 23/2003, došlo k částečnému zrušení rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou z 28. 11. 2002, čj. 7 C 278/91-306, a v tomto rozsahu dochází k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. března 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu