28 Cdo 2265/2014
Datum rozhodnutí: 04.02.2015
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 obč. zák., § 457 obč. zák., § 150 o. s. ř.



28 Cdo 2265/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu Přemyslovská 2019/25 , IČ 285 26 783, se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2019/25, zastoupeného JUDr. Janem Krčem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 577/33, proti žalovanému Z. H. , zastoupenému JUDr. Jarmilou Kondelíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Baranova 1518/26, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Unicont Opava s.r.o. , IČ 651 42 756, se sídlem v Opavě, Hradecká 646/4, zastoupeného JUDr. Miroslavem Syllou, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Přídolská 481, o zaplacení 424.603,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 EC 277/2011, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 15 Co 331/2013-244, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 15 Co 331/2013-244, se ve výroku IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobce se odmítá . III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 12.487,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Kondelíkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, č. j. 4 EC 277/2011-171, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 424.603,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 421.396,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky III. a IV.). Žalobce se po žalovaném domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), které na straně žalovaného vzniklo tím, že bez právního důvodu užíval garážovací prostory tvořící jednotku č. 2019/29 v domě č. p. 2019 v k. ú. Vinohrady, spoluvlastněnou vlastníky jednotlivých bytových jednotek v tomtéž domě. Soud měl za to, že pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení je žalovaný jako faktický uživatel předmětných nebytových prostor, a nepřitakal jeho argumentu, že garáže užívá na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel se společností Unicont Opava s.r.o., jež vystupovala jako vlastník sporných prostor, přestože jí vlastnické právo k dané jednotce nesvědčilo. Výši bezdůvodného obohacení určil soud v částce odvíjející se od nájemného v místě a čase obvyklého, v rozsahu, v jakém se žalobce dožadoval vydání plnění přesahujícího takto vypočtenou částku, byla žaloba zamítnuta.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č. j. 15 Co 331/2013-244, k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl také co do částky 424.603,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobci uložil zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů státu (výrok II.) i žalovanému (výrok III.), vedlejšímu účastníkovi však náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal (výrok IV.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, odlišně od něj však posoudil právní otázku věcné legitimace k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Bylo-li prokázáno, že žalovaný užíval jednotku č. 2019/29 na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené se společností Unicont Opava s.r.o., jež nebyla vlastníkem předmětu nájmu, nevznikl na jeho straně majetkový prospěch daný plněním bez právního důvodu, nýbrž obohacení nastalé v důsledku plnění z neplatného právního úkonu. Vzájemná restituční povinnost pak dle § 457 obč. zák. stíhá toliko strany řečené nájemní smlouvy, pročež žalobce, který účastníkem této smlouvy nebyl, nemohl být ve vztahu k žalovanému aktivně věcně legitimován k požadování takto vzniklého bezdůvodného obohacení. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí ve vyhovujícím výroku změnil a žalobu zcela zamítl. Za použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odvolací soud nepřiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení s poukazem na skutečnost, že ač si od počátku musel být vědom, že není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník dané jednotky, nikterak nepřispěl k odstranění nejistoty v právních vztazích, jež se k ní váží.

Proti tomuto rozsudku (dle obsahu podání však nikoli proti jeho výroku IV.) brojí žalobce dovoláním, domnívaje se, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive je jím rozhodována rozdílně. Žalobce odvolacímu soudu v první řadě vytýká, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně posoudil zcela odlišně, aniž by sám prováděl jakékoli dokazování, čímž porušil § 220 ve spojení s § 213 o. s. ř. Odvolací soud přitom účastníkům až poté, co rozhodl, osvětlil svůj odlišný právní názor, a rozhodnutí tak zatížil vadou překvapivosti. Pokud odvolací soud dovodil, že žalovaný užíval předmětné prostory na základě nájemní smlouvy, bylo třeba, aby provedl důkaz tento závěr odůvodňující, neboť v nájemní smlouvě mezi žalovaným a vedlejším účastníkem, jež byla v řízení předložena, se uvádí, že předmětem nájmu jsou nebytové prostory v suterénu domu č. 28/2015 v Praze 3, sporná garáž se však nachází v domě č. p. 2019. Postup odvolacího soudu je rovněž neslučitelný se zásadou bezprostřednosti, neboť bylo rozhodováno pouze na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně.

Žalobce zdůraznil, že žalovaný jednotku č. 2019/29 dlouhodobě užíval a měl z ní přímý prospěch, zatímco vedlejší účastník vůči žalobci nikdy nevystupoval jako držitel předmětné jednotky a nebyl se žalobcem v žádném smluvním vztahu. Tím, že v projednávané kauze vedlejší účastník, počínající si jako pronajímatel, neměl k jednotce žádné, ani domnělé právo, se řešený spor liší od jiných případů, v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkou věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí věci v souladu s neplatnou nájemní smlouvou. Vedlejší účastník přitom nebyl v dobré víře, že mu svědčí jakékoli právo ke garáži ve vlastnictví žalobce, a ani žalovaný jej za vlastníka zmiňované jednotky nemohl důvodně pokládat, soudy by tudíž neměly protiprávní postup žalovaného aprobovat.

Odvolací soud dále nevzal v potaz subjektivní stránku sporu, totiž skutečnost, že vlastník v řadě případů o existenci neplatné nájemní smlouvy mezi uživatelem a domnělým pronajímatelem vůbec nemůže vědět, respektive že její existenci nebude schopen prokázat, případně že nájemní smlouva může být jen účelově uzavřena ex post . Lze přitom poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, v němž dovolací soud za pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení považoval osobu užívající nemovitost na základě nájemní smlouvy s domnělým vlastníkem.

Konečně k výroku III. napadeného rozsudku, jímž byl žalobce zavázán k náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému, žalobce uvádí, že do sporu vstupoval za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., a měl tedy legitimní očekávání ohledně výše nákladů řízení v případě procesního neúspěchu. Náklady vyčíslené po zrušení dané vyhlášky Ústavním soudem dle advokátního tarifu však podstatně přesahují výši nákladů žalobcem původně očekávaných. Z těchto důvodů bylo namístě aplikovat i ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení přiznat toliko v částce odpovídající právní úpravě účinné ke dni podání žaloby.

Ze všech popsaných důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, který se argumentačně vypořádal s jednotlivými dovolacími námitkami a Nejvyššímu soudu navrhl dané dovolání odmítnout.

Rovněž vedlejší účastník na straně žalovaného napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, a to v jeho výroku IV. Zdůraznil, že mu odvolací soud neposkytl příležitost vyjádřit se k možnosti aplikace § 150 o. s. ř., čímž se odchýlil od ustálené judikatury, zahrnující řadu nálezů Ústavního soudu. I z hlediska samotného posouzení podmínek moderace povinnosti k náhradě nákladů řízení je napadený rozsudek pochybený, neboť žalovaný i vedlejší účastník neúspěšně navrhovali přerušení řízení do doby, než bude v paralelně probíhajícím procesu doloženo, že vlastníkem předmětné jednotky je vedlejší účastník. Společnost Unicont Opava s.r.o. přitom před soudy tvrdila a prokazovala své vlastnictví k jednotce č. 2019/29, a tedy i neoprávněnost žalobcova nároku, není tudíž správné ji vinit, že nedostatečně přispěla k objasnění sporných právních vztahů. Vedlejší účastník proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek ve výroku IV. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovoláních žalobce a vedlejšího účastníka bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými (pokud jde o legitimaci vedlejšího účastníka k podání dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení, viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014) a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval přípustností dovolání žalobce.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce nicméně žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na přípustnost jeho dovolání, neoznačil.

Podstata žalobcovy dovolací argumentace se týká problému věcné legitimace ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí nemovité věci na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s osobou od vlastníka odlišnou. Způsob, jakým je tato otázka vyřešena v napadeném rozsudku, lze ovšem pokládat za souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle níž jsou k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním poskytnutým na základě neplatné smlouvy věcně legitimováni pouze účastníci této smlouvy, a to bez ohledu na skutečnost, zda v souvislosti s plněním došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1232/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012). Vůči vlastníku nemovitosti se tedy v obdobných případech neobohacuje přímo její faktický uživatel, ale subjekt, který tuto nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012). Na těchto závěrech Nejvyšší soud obecně setrvává i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistuje žádný smluvní vztah (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, a rozsudek téhož soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005). Odlišný přístup k řešení dané otázky není možné vysledovat ani v žalobcem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, neboť v dané věci problematiku věcné legitimace účastníci neučinili předmětem dovolacího přezkumu, a s ohledem na vázanost Nejvyššího soudu vymezenými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) tedy nelze mít za to, že by snad oním rozhodnutím byly v plné míře aprobovány veškeré právní úvahy soudů nižších stupňů.

V kontextu projednávaného případu je proto korektní názor odvolacího soudu, že užíváním nebytových prostor v souladu s nájemní smlouvou uzavřenou s osobou, která nebyla skutečným vlastníkem příslušné jednotky, nezískal žalovaný bezdůvodné obohacení na úkor žalobce (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1345/2012). Hypotetické úvahy žalobce, týkající se účelového uzavírání nájemních smluv sloužících toliko ke znemožnění vymáhání bezdůvodného obohacení po faktickém uživateli cizí věci, nejsou způsobilé ohrozit správnost úsudků odvolacího soudu, neboť se nevztahují k reálným skutkovým okolnostem řešené kauzy, v níž vyšlo najevo, že žalovaný předmětné garážovací prostory užíval v souladu s nájemní smlouvou uzavřenou s vedlejším účastníkem řadu let před počátkem nynějšího sporu, sotva mu lze tedy připisovat obmyslnou snahu vytvořit toliko fiktivní nájemní poměr za účelem deformace věcné legitimace mezi žalobcem a žalovaným. Eventuální procesní obtíže spojené s tvrzením a dokazováním uzavření nájemní smlouvy nemohly ničeho změnit na skutečnosti, že nájemce byl podle hmotného práva povinen vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním podle neplatné nájemní smlouvy výhradně druhé straně daného kontraktu. Konečně je nutno podotknout, že zatímco dobrá víra neoprávněného pronajímatele nemovitosti může mít význam pro obsah právního vztahu mezi ním a skutečným vlastníkem věci (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4694/2010), ze žalobcem namítané absence dobré víry žalovaného coby faktického uživatele předmětných prostor nebylo za daných okolností možné dovodit žádnou odchylku od obecného pravidla o toliko vzájemné restituční povinnosti smluvních stran.

Zcela nepřesvědčivou shledává Nejvyšší soud námitku žalobce, že pro něj napadený rozsudek představoval tzv. překvapivé rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1515/13). Otázka nedostatku věcné legitimace žalovaného k vydání nárokovaného bezdůvodného obohacení žalobci byla žalovaným nastolena nejen v odvolání proti prvostupňovému rozsudku, ale již v samotném řízení před soudem prvního stupně (viz podání na č. l. 149-156), pročež byla zmíněná problematika, byť s odlišnými právními závěry, i v rozhodnutí obvodního soudu reflektována. Za těchto podmínek si lze jen obtížně představit, že by mohlo být pro kteréhokoli z účastníků nepředvídatelným, pokud odvolací soud řešení tohoto problému pokládal za určující pro výsledné rozhodnutí ve věci (viz obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 278/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3079/12).

Pakliže žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nezopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně, je nutno připomenout, že odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn obvodním soudem, a toliko jej po právní stránce odlišně hodnotil, neartikuloval však žádná skutková zjištění odlišná od těch, jež se podávají z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Obvodní soud měl zjevně existenci nájemního vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem za prokázanou (srovnej zejména úvahy o postavení společnosti Unicont Opava s.r.o. na str. 9 rozsudku soudu prvního stupně), nedoznalo-li tedy hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně v odvolacím řízení změny, nebylo nezbytné, aby odvolací soud tyto důkazy opakoval (k tomu viz obecně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013), a nelze se ani domnívat, že by došlo k porušení práva účastníků na spravedlivý proces, jak je Ústavní soud vyložil například v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, či nálezu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10. Tvrzení žalobce, že v řízení před soudy nižších stupňů nebylo uzavření smlouvy, kterou vedlejší účastník přenechal žalovanému k užívání jednotku č. 2019/29, dostatečně doloženo, pak v návaznosti na výše uvedené nelze označit jinak než jako snahu o (v dovolacím řízení nepřípustnou) revizi skutkových zjištění nalézacích soudů, neboť činí-li soud z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá k závěrům skutkové povahy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 636/2004).

Co se týče námitek zpochybňujících správnost výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným, je třeba uvést, že judikatura se ustálila v názoru, dle nějž se po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem při rozhodování o nákladech řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Tento postup je akceptován i Ústavním soudem (viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3514/13), jenž naopak (byť za okolností do určité míry specifických) skutečnost, že výše odměny vypočtená podle advokátního tarifu přibližně trojnásobně převyšovala odměnu vyčíslenou v souladu se zrušenou vyhláškou č. 484/2000 Sb., neuznal coby důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 2801/11, bod 14). Ani o existenci ústavně chráněného legitimního očekávání účastníků, že bude o nákladech řízení rozhodováno podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nelze ve světle rozhodovací praxe Ústavního soudu hovořit (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 300/14, a přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 978/14).

Veden výše nastíněnými úvahami přistoupil dovolací soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k odmítnutí žalobcova dovolání coby nepřípustného.

Přípustným naopak muselo být shledáno dovolání vedlejšího účastníka, neboť se odvolací soud při posuzování procesních předpokladů pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu mezi ním a žalobcem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.

Dovolací soud v minulosti opakovaně vyzdvihl, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, již ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje prolomit pouze výjimečně, jevilo-li by se v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Kromě majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrů všech účastníků řízení mohou při tomto posuzování hrát roli též okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj a jednání účastníků v průběhu řízení, jakož i další aspekty sporu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014). Při aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. je pak povinností soudu svůj postup řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby v něm nebylo možno spatřovat žádné prvky libovůle (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3627/13, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2673/13, bod 15). Ústavně konformní aplikace tohoto ustanovení konečně vyžaduje, aby jeho použití pro účastníky řízení nebylo s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé a aby jim byl poskytnut odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití moderačního práva soudem, respektive vznášet případná tvrzení a důkazní návrhy, jež by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (viz mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13, bod 12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014).

V dané věci odvolací soud tyto teze nerespektoval, když vedlejšímu účastníku odepřel náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů s poukazem na § 150 o. s. ř., aniž by o svém úmyslu přistoupit k aplikaci zmiňovaného ustanovení účastníky předem informoval a aniž by takový postup byl v odvolacím řízení některým z účastníků navrhován (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1862/13, bod 14). Výrok IV. napadeného rozhodnutí tudíž nemůže obstát, pročež dovolací soud podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v naznačené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K samotné otázce, zda bylo v projednávané věci opodstatněné nepřiznat vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, na niž by jinak měl právo, Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. by dovolacímu přezkumu měly být podrobovány, jen pokud je lze mít za zjevně nepřiměřené (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014). I z tohoto hlediska by za současné procesní situace bylo nepatřičné, aby Nejvyšší soud úsudek odvolacího soudu o tom, zda postup vedlejšího účastníka v řízení odůvodňuje použití § 150 o. s. ř. ve vztahu mezi ním a žalobcem, v tom či onom směru prejudikoval. Zrušením napadeného rozsudku ve výroku IV. je vedlejšímu účastníkovi dána možnost, aby svou polemiku uplatnil před Městským soudem v Praze, který je v intencích výše rekapitulovaných závěrů judikatury nositelem korespondující povinnosti náležitě se s předloženou argumentací vypořádat.

Odvolací soud je pak v souladu s § 243g odst. 1, větou první, ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

V novém rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného rozhodne odvolací soud též o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi těmito účastníky (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovanému, pro nějž se tímto řízení končí, náklady vzniklé v souvislosti se zastoupením advokátkou v dovolacím řízení, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.020,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.487,20 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu