28 Cdo 2265/2001
Datum rozhodnutí: 18.12.2003
Dotčené předpisy: § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2265/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) S. D. a B) Ing. A. D., obou zastoupených advokátkou, proti žalované I. Ř., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 23 C 185/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.7.2001, č. j. 16 Co 230/2001-127, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 28.7.1997 u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalované vyklizení bytu blíže popsanému v petitu, a to do 15 dnů ode dne zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování. Tvrdili, že žalované nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu, užívá jej pouze na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 25.1.1984, tedy bez právního důvodu.

Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 5.2.1998, č.j. 23 C 185/97-36, zamítl návrh na schválení smíru ze dne 9.1.1998, podle něhož žalovaná se zavazuje vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat byt blíže specifikovaný ve výroku usnesení soudu prvního stupně, a to do 30 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt blíže popsaný v daném výroku.Vyslovil závěr, že mezi účastníky nadále zůstala sporná skutečnost, zda žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu či na základě platně uzavřené smlouvy.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30.6.1998, č.j. 11 Co 321/98-53, odvolací řízení zastavil, a to z důvodu zpětvzetí odvolání žalobci.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29.10.1998, č.j. 23 C 185/97-62, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaná pracovala v podniku R. P. jako kuchařka, v roce 1983 uzavřela se svým zaměstnavatelem stabilizační smlouvu, v níž se zavázala setrvat ve stávajícím pracovním poměru po dobu 5 let a v souvislosti s tím jí byl přidělen předmětný byt. Vzal za prokázáno, že dne 25.1.1984 došlo k uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu. Dovodil, že zaměstnanec žalované sice fakticky rozhodl o přidělení předmětného bytu, s čímž projevil souhlas též ZV ROH a ONV v P., avšak toto rozhodnutí postrádalo formu správního rozhodnutí, které bylo podstatnou podmínkou pro platnost posléze uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Dospěl k závěru, že dohodu o odevzdání a převzetí předmětného bytu ze dne 25.1.1984 je třeba považovat za absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 39 o.z., učiněný v rozporu se zákonem. Uzavřel, že žalované nevzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, následně ani právo nájmu k tomuto bytu a žalovaná proto užívá byt bez právního důvodu. Věc posoudil podle § 126 o.z. Vyslovil dále závěr, že na základě ustanovení § 3 o.z. lze odepřít právo, které existuje a nikoli právo neexistující, tudíž žalované nemůže být uloženo předmětný byt vyklidit a tuto povinnost vázat na zajištění bytové náhrady, neboť zákon jí toto právo nepřiznává.

Odvolací soud nato rozsudkem ze dne 20.4.1999, č.j. 35 Co 89/99-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům byt blíže specifikovaný ve výroku rozsudku odvolacího soudu, a to do 15 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt. Odvolací soud se neztotožnil se závěry rozsudku prvního stupně o neplatnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu z důvodu neexistence rozhodnutí podniku R. v P. o přidělení bytu, neboť s ohledem na dobu, která od rozhodnutí uplynula lze stěží tento doklad vyhledat a jeho předložení na žalované spravedlivě požadovat. Dospěl však k závěru, že uvedená dohoda je neplatná podle § 39 o.z., a to z důvodu, že souhlas ONV v P. s přidělením bytu žalované byl udělen až 31.5.1984, tedy jako souhlas následný, ačkoli podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. se vyžadoval souhlas předchozí. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil, že výkon práva žalobců nelze posuzovat v rozporu s § 3 o.z. Poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 a nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II-U-S/190/1994 publikovaný pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, ročník 1995, díl II. s tím, že jsou dány okolnosti pro přiznání bytové náhrady žalované.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 21.3.2001, č.j. 26 Cdo 1860/99-114, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyslovil přitom závazný právní názor, že je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, který v projednávané věci vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, sešit 1, pod pořadovým číslem 5 (judikát R 5/2001). Uzavřel, že odvolací soud při rozhodování o opodstatněnosti přiznání bytové náhrady podle § 3 odst. 1 o.z. nevzal v úvahu všechny právně významné skutečnosti, proto dovolací soud jeho právní posouzení věci ve smyslu judikátu R 5/2001 považoval za neúplné a tedy i nesprávné. Po zopakovaní dokazování, a to dohodou o odevzdání a převzetí bytu ze dne 25.1.1984, dopisem podniku R. v P. Obvodnímu národnímu výboru v P. ze dne 21.3.1984 a 31.5.1984, odvolací soud rozsudkem ze dne 31.8.2001, č. j. 16 Co 230/2001-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že vzdor nedohledání originálu rozhodnutí o přidělení předmětného bytu podnikem R. v P., bylo takové rozhodnutí touto organizací vydáno, přičemž stanovisko příslušného národního výboru bylo vyžadováno teprve dodatečně.

Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl odvolací soud k závěru, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 25. 1. 1984 byla uzavřena platně. Ve vztahu k absenci souhlasu ONV s přidělením bytu v době vydání dohody uvedl (na rozdíl od právního posouzení věci v dřívějším rozsudku ze dne 20. 4. 1999, č.j. 35 Co 89/99-97), že z ustanovení § 25 odst. 1 zákona o hospodaření s byty č. 41/1964 Sb., nevyplývalo, že by šlo o podmínku předchozího souhlasu, šlo pouze o vyjádření národního výboru, takže uvedená okolnost na platnost rozhodnutí o přidělení bytu a následné dohody o předání a převzetí bytu neměla. Vyslovil dále, že je soudu nepřísluší přezkoumávat správnost zmíněného rozhodnutí po obsahové stránce. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2283/2000 vypořádal se rovněž s námitkou odvolatelů, kteří namítali, že předaný byt nebyl v době vydání rozhodnutí ještě zkolaudován. Odvolací soud uvedl, že podstatné je, že kolaudační rozhodnutí pouze osvědčuje, že stavba byla provedena v souladu se stavebním povolením a že je způsobilá k užívání z hlediska stavebně právních předpisů. Proto okolnost, že v době vydání rozhodnutí o přidělení bytu nebyl předmětný byt kolaudován, zůstává bez významu pro platnost následně uzavřené dohody o předání a převzetí bytu.

Dospěl rovněž k závěru, že z formulace článku 8. dohody ze dne 25. 1. 1984 nelze dovodit, že by trvání práva osobního užívání bylo sjednáno pouze na dobu trvání pracovního poměru žalované k podniku R. v P. Formulace v dohodě v tomto článku uvedená totiž jasně uváděla, že jde o užívání na dobu neurčitou. Příčilo by se kogentnímu ustanovení zákona, stanovícímu způsob zániku práva osobního užívání bytu, pokud by tyto důsledky byly obcházeny ujednáním dalšího způsobu zániku takového vztahu.

Uzavřel poté, že žalované tedy vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, které se transformovalo na nájem. Žalovaná proto neužívá byt bez právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Namítali, , že nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, dohoda o odevzdání a převzetí bytu uzavřená bez daného rozhodnutí tedy byla s ohledem na ustanovení § 39 tehdy platného o.z. neplatná. Poukazovali na skutečnost, že u bytů podléhajících režimu § 25 zákona č. 41/1964 Sb., kde nebyla rozhodnutí o přidělení bytu vydána, žalobu podali vždy nejprve po zajištění bytové náhrady. V této souvislosti odkazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.4.2000, č.j. 26 Cdo 1769/98-59. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř. ). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.),.

Přes formální znění výroku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, šlo ve skutečnosti obsahově o rozhodnutí měnící, neboť odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku zjištěný skutkový stav rozdílně právně zhodnotil. Zatímco soud prvního stupně vycházel ze závěru, že rozhodnutí zaměstnavatelské organizace žalobkyně je absolutně neplatné, neboť nešlo o řádné rozhodnutí vydané ve správním řízení a řešil poté problematiku případné aplikace ustanovení § 3 odst. 1 o.z. ve vztahu k možnosti bytové náhrady, odvolací soud byl toho názoru, že jde o rozhodnutí vydané řádně v souladu s předpisy, které po obsahové stránce není oprávněn přezkoumávat, přičemž své potvrzující rozhodnutí opřel i o další, shora uvedené důvody. Uvedená procesní situace tak odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání v této věci ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Pro úplnost se již na tomto místě uvádí, že z hlediska přípustnosti dovolání je bezpředmětné, že nynějšímu rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo jeho dřívější rozhodnutí ze dne 20.4.1999, neboť toto bylo zrušeno výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2001. Ten však ve svém rozsudku zaujal stanovisko k jiné právní otázce, totiž podmínkám aplikace § 3 odst. 1 o.z., na nichž ovšem dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá.

S přihlédnutím k uvedené přípustnosti dovolání je tak třeba hodnotit obsah podaného dovolání tak, že dovolatelé uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. (tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jakož i podle § 241 odst. 3 písm. d) téhož předpisu (tvrzení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z obsahu spisu se nenabízí závěr - a ostatně to dovolatelé ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení (důvody zmatečnosti) uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., jejichž prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu nevyplývá, musí jít přitom o zjištění právně významné. O takový případ v této věci nejde.

Jak plyne z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tento srozumitelně a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů dospěl k závěru o existenci rozhodnutí organizace spravující předmětný podnikový byt. Vycházel přitom nejen z listinných důkazů, ale rovněž z výpovědi účastníků a svědků uvedených v odůvodnění svého rozsudku. Soudu nelze v zásadě upírat právo, aby v rámci volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. hodnotil význam a obsah provedených důkazů odlišně od toho, co si od provedených důkazů sliboval účastník řízení. Předpokladem správnosti skutkových závěrů je, aby šlo o zjištění úplná, logicky skloubená, která si navzájem neprotiřečí, respektive případné rozpory v dokazování soud srozumitelně a přesvědčivě vyložil. Těmto požadavkům skutková zjištění odvolacího soudu v dané věci odpovídají. Dovolací důvod uplatněný žalobci podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. tak není dán.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

Pro náležité právní posouzení věci bylo s ohledem na obranu žalované významné právní posouzení otázek nesoucích se k vzniku někdejšího práva osobního užívání předmětného bytu s důsledky transformace tohoto institutu do práva nájmu podle úpravy občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992. Odvolací soud proto správně zaměřil svou pozornost na přezkoumání předpokladů rozhodnutí organizace spravující byty (mající povahu podnikových bytů) ve smyslu § 25 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od výkladu citovaného ustanovení zaujatého odvolacím soudem. Z gramatického výkladu § 25 odst. 1 výše uvedeného zákona skutečně neplyne, že by vyjádření národního výboru představovalo podmínku platnosti a účinnosti rozhodnutí o přidělení bytu k tomu věcně příslušným orgánem. I při koncepci absolutní neplatnosti plynoucí jinak z ustanovení § 39 o. z. v tehdy platném znění schází podklad pro úvahu, že by porušení povinnosti příslušné organizace spravující byt ve vztahu k orgánu národního výboru mělo nést za následek neplatnost jeho rozhodnutí.

Ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu, podle něhož rozhodnutí takového příslušného orgánu (organizace spravující byty, které měly povahu podnikových bytů) nemůže dnes soud přezkoumávat, souhlasí dovolací soud s takto formulovaným právním posouzením. Věc souvisí s tím, že s účinností novely občanského zákoníku od 1.1.1992 došlo k zániku dřívějšího systému administrativního přidělování bytů, po tomto datu není dána možnost ani po linii správních orgánů domáhat se nějakého správního přezkumu do té doby vydaných rozhodnutí o přidělení bytu. Tím spíše je vyloučeno, aby tyto okolnosti přezkoumával soud v nalézacím řízení, byť i jako otázku prejudicielní.

K tomuto závěru ostatně dospěla i judikatura soudů, při vyjádření zásady, že právo rozhodovat o přidělování vyčleněných bytů jednotlivým uživatelům podle dříve platného ustanovení § 25 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, (tzv. dispoziční právo) dnem 1. ledna 1992 zaniklo a nebylo nahrazeno žádným jiným oprávněním.

V otázce vazby mezi kolaudačním rozhodnutím (resp. rozhodnutím o povolení užívání stavby) a způsobilosti předmětu práva osobního užívání (kolaudovaného bytu) z hlediska ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platné v té době, ve spojení s ustanovením § 62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závěrů dnes již konstantní judikatury dovolacího soudu (uvedené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Ze všech těchto důvodů je třeba považovat rozhodnutí dovolacího soudu za věcně správné. Dovolání žalobců bylo proto zamítnuto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř, za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalované vznikly výdaje na právním zastoupení v souvislosti se sepisem vyjádření k dovolání. Dovolací soud však shledává podmínky § 150 o.s.ř. za splněny s ohledem na složitost projednávané problematiky nesoucí se k aplikaci dřívějších předpisů, jakož i předpisů upravujících transformaci práva osobního užívání byt do práva nájmu a z toho plynoucí vývoj názorů judikatury, které žalobci nemohli oprávněně předvídat.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu