28 Cdo 2264/2009
Datum rozhodnutí: 15.03.2011
Dotčené předpisy: § 486 obč. zák., § 6 odst. 1 písm. h) předpisu č. 229/1991Sb., § 43 předpisu č. 117/1964Sb.






28 Cdo 2264/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: a) JUDr. Stanislava Bednářová, správkyně konkursní podstaty INTER MODEX, spol. s r. o. v likvidaci, adresa pro doručování Praha 2, Uruguayská 178/5, b) M. S. , zastoupena Mgr. Janem Vodičkou, advokátem v Kladně, Váňova 3180, c) Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem Praha 4, Na Pankráci 546/56, za účasti: 1) V. K. , zastoupen JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou v Praze 3, Vinohradská 92/268, 2) Pozemkový fond ČR , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 15 C 463/2003, o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, č. j. 24 Co 40/2008-411, takto:

I. Dovolání žalobkyně b) Marie Stříbrné se odmítá .
II. Žalobkyně b) je povinna uhradit V. K. (účastníku 1/) náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Vladimíry Šaškové.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se původní žalobci domáhali nahrazení napadeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003, č.j. PÚ 3578/02, tak, že účastník V. K. není vlastníkem předmětných nemovitostí (podle evidence Katastrálního úřadu Praha - město se jedná o parc. č. 391/3, parc. č. 391/11, podle PK parc. č. 81 a 86) zapsaných na LV č. 346 a 371 pro obec hl. m. Praha katastrální území T. Ve výroku II. rozsudku rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že povinnost k jejich úhradě uložil M. S., JUDr. B. a Ředitelství silnic a dálnic ČR. Ve výroku III. rozsudku odvolací soud určil, že mezi M. S., JUDr. B., Ředitelstvím silnic a dálnic ČR a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Ve věci se tedy žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003, č.j. PÚ 3578/02, tak, že V. K. není vlastníkem předmětných nemovitostí (viz výše). V tomto rozhodnutí totiž dospěl správní orgán k opačnému závěru, že byl naplněn restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), tj. že došlo k darování nemovitostí v tísni. Pozemkový úřad poukázal na výsledky řízení vyplývající z jeho předchozích rozhodnutí, podle nichž V. K. je osobou oprávněnou podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Dále se pozemkový úřad zabýval otázkou povinné osoby ke dni 24.6.1991 (§ 5 zákona o půdě) a dovodil, že postavení osoby povinné má Pozemkový fond ČR (posledním známým držitelem pozemku za čs. stát byl finanční odbor rady Okresního národního výboru Praha západ). Pozemkový úřad rovněž zjistil, že v době jeho rozhodování byly pozemky vedeny jako vlastnictví Ředitelství silnic a dálnic a též jako vlastnictví společnosti INTER MODEX, spol. s r.o.; oba účastníci však nabyli pozemky po dni účinnosti zákona o půdě. Pozemkový úřad se zabýval i otázkou případného vydání pozemků s ohledem na § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, protože jejich část byla zastavěna silničním okruhem kolem Prahy. Okruh byl budován od r. 1995, tj. po účinnosti zákona o půdě, a s ohledem na tuto skutečnost Pozemkový úřad dovodil, že lze vydat i pozemky pod silničním okruhem; ke stavbám zahájeným po 24.6.1991 se nepřihlíží.

Soud prvního stupně se na základě podané žaloby zabýval rovněž posouzením, zda byly splněny podmínky pro určení vlastnictví oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že V. K. je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě, když nárok na vydání předmětných pozemků uplatnil řádně a včas. Předmětné pozemky nebyly ke dni úmrtí S. S. (tj. 3.2.1986) právní předchůdkyně V. K. - v jejím vlastnictví. Jejich vlastníkem se stal stát na základě přijetí nabídky bezplatného odevzdání majetku ze dne 18.2.1961.Vzhledem k tomu, že ke dni úmrtí nebyly předmětné pozemky ve vlastnictví S. S., nemohly se stát předmětem dědického řízení, resp. předmětem dodatečného projednání dědictví. Soud prvního stupně se dále zabýval i otázkou, zda došlo k bezplatnému odevzdání předmětných pozemků státu a v tomto směru dovodil, že předmětné pozemky byly na stát převedeny. Poté, co stát přijal nabídku S. S., se darovaných nemovitostí ujal jako svého majetku a tak s nimi i nakládal. Námitku ohledně (ne)včasnosti přijetí nabídky státem shledal jako nedůvodnou, protože žádný právní předpis, v rozhodné době platný, podrobně neupravoval způsob bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu. Jediná zákonná podmínka, tj. písemná forma nabídky a její akceptace, splněna byla.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, jelikož došel ke stejným skutkovým i právním závěrům jako soud prvního stupně. V rozsudku se zabýval mimo jiné posouzením otázek přechodu nemovitostí na stát, určení lhůty k přijetí nabídky, nabytí nemovitostí od nepravého dědice a ochrany nabyvatele.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) M. S. dovolání. V něm uvedla, že soudy obou stupňů věc po právní stránce posoudily nesprávně, když uzavřely, že k přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na stát došlo na základě nabídky k bezplatnému darování ze dne 18.2.1961. Podle názoru žalobkyně soudy rovněž nerespektovaly ustanovení § 486 obč. zák., přičemž správní orgán si měl přisvojit v rozporu s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím o dědictví a právní úpravou konkursního řízení pravomoc, která mu v dané věci nenáležela. Za právní otázky zásadního významu označila aspekt pozdního přijetí nabídky státem (po více než čtyřech letech a bez doručení akceptace) a též nezbytnost ochrany dědice v důvěře v pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí o dědictví (i v případě nabytí od nepravého dědice). Na závěr žalobkyně b) navrhla zrušit rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátit posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se prostřednictvím advokátky vyjádřil účastník 1). V podaném vyjádření se plně ztotožnil se závěry a rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhl dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně b), zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobkyně dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání není přípustné.

Podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát v důsledku smlouvy o darování nemovitostí uzavřené dárcem v tísni.

Podle § 43 vyhlášky ministerstva financí č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku, se musí nabídka i přijetí nabídky bezplatného převodu majetku do státního socialistického vlastnictví stát v písemné formě.

Podle § 486 obč. zák. v platném znění ten, kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.

Vzhledem tomu, že dovolací soud je soudem právního přezkumu a nikoliv soudem nalézacím (srov. Rc 8/1994), je povinen respektovat důkazní zjištění odvolacího soudu, kterými je vázán.

Dovolací soud vzal v souladu se zjištěními obou soudů nižších instancí za prokázané, že účastník 1) V. K. je osobou oprávněnou ve smyslu § 4 zákona o půdě, že restituční nárok uplatnil řádně a včas a že pozemkový úřad určil jeho vlastnictví k nemovitostem (viz výše).

Stran otázky platnosti převodu nemovitostí S. S. na stát se dovolací soud shoduje se závěry učiněnými odvolacím soudem. Vyhláška ministerstva financí č 117/1964 Sb. neobsahuje ustanovení, které by předepisovalo lhůtu k přijetí nabídky. Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že na nabídku se podle jejího názoru vztahovala obecná pravidla uvedená v občanském zákoníku v tehdy platném znění, tj. § 214 odst. 1 obč. zák. (č. 141/1950 Sb.). Avšak ani případná aplikace uvedeného ustanovení by nijak nezměnila závěr, že lhůta k přijetí nabídky nebyla v tehdy platných právních předpisech stanovena exaktně; otázku přijetí nabídky bez zbytečného odkladu je nutné posuzovat podle konkrétních okolností (viz níže).

Dovolatelka nebere dostatečně v úvahu, že se v posuzovaném případě nejednalo o nabídku učiněnou mezi osobami přítomnými či osobami jinak přímo jednajícími. Jak vyplývá z prokázaných skutečností i z povahy věci, bylo třeba nabídku přijmout nejdéle do doby, do níž nabízející mohl očekávat odpověď. Stát se k předmětným nemovitostem v mezidobí choval jako k věcem náležejícím do jeho vlastnictví a S. S. tento stav nenarušovala. Bylo rovněž prokázáno, že stát uhradil za jmenovanou pohledávku, která byla darovanými nemovitostmi zajištěna, a došlo tak ke splnění podmínky v nabídce vymíněné. I když mezi návrhem S. S., učiněným v roce 1961, a jeho akceptací státem v roce 1965 uplynuly čtyři roky, žalobkyně neprokázala, že by S. S. akceptaci nabídky odmítla s odkazem na její opožděnost.

Současně je nutné poukázat na zjištění odvolacího soudu, že posledně jmenovaná ohledně svého majetku pořídila závěť, do které předmětné nemovitosti nezahrnula a ty byly jako dědictví projednány až dodatečně. Stalo se tak v rámci dědění po A. S. a též znovuprojednáním dědictví po S. S., viz sp. zn. D 423/2000 a D 526/95 u Okresních soudů Praha západ a Beroun. Skutečnost, že nemovitosti byly v mezidobí v evidenci nemovitostí vedeny jako vlastnictví S. S., není rozhodná, jelikož zápisy měly charakter pouze evidenční.

Pokud jde o dědické řízení, které dodatečně ohledně předmětných pozemků proběhlo, pak v případě aplikace § 486 obč. zák. se váže k nabytí věci od nepravého dědice v dobré víře. Dobrou víru musí prokázat nabyvatel (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1465/1998). Žalobkyně však v řízení před soudy nižších instancí neprokázala, že byla v dobré víře, že pozemky vlastní. Dovolací soud sdílí závěry soudů nižších instancí ohledně povahy ustanovení § 486 obč. zák. v tom směru, že nepravým dědicem je osoba, která podle rozhodnutí soudu o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoli jej neměla nabýt buď vůbec, nebo ne v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla. Z uvedeného vyplývá, že se jedná o věci, které zůstavitel ke dni úmrtí vlastnil; nikoli o věci, které v jeho vlastnictví nebyly. Jinak by nešlo o nabytí věcí zůstavitele, které byly po jeho úmrtí soudem přiřčeny neoprávněnému dědici, ale jednalo by se o věci osoby třetí. Takovou ochranu osobě, která by nabyla vlastnické právo k věcem nepatřícím zůstaviteli, a přesto byly tyto věci projednány v rámci dědického řízení, občanský zákoník neposkytuje; k tomu srov. popis skutkového stavu výše.

Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž má účastník 1) právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění částka ve výši 20.000,- Kč, dvakrát krácená o polovinu na částku 5.000,- Kč (§14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částka 1.060,- odpovídající 20% DPH, celkem 6.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. března 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu