28 Cdo 2249/2016
Datum rozhodnutí: 03.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., § 451 obč. zák.



28 Cdo 2249/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalované euroAWK s.r.o. , IČ 439 65 717, se sídlem v Praze 10 Vršovicích, Konopišťská 739/16, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o 227.825 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 179/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 28 Co 339/2015-212, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 9.520 Kč k rukám advokáta JUDr. Ondřeje Rathouského do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 46 C 179/2012-181, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení celkem 227.825 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně žádala vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), jehož se mělo žalované dostat užíváním pozemků (parc. č. 183, 319/6 a 1343 nacházejících se v k. ú. L., obci B., i parc. č. 3873/1, v k. ú. Č. P., obci B.) ve vlastnictví žalobkyně bez řádného právního titulu, a to prostřednictvím na nich vybudovaných přístřešků (čekáren) s reklamním zařízením na zastávkách městské hromadné dopravy. Soud prvního stupně ovšem dospěl ke zjištění, že předmětné objekty jsou umístěny na chodnících přiléhajících k místním komunikacím, které dotčené pozemky pokrývají. Stavby tak svojí podstatou mohou omezit toliko vlastnické právo majitele komunikace, resp. chodníku, což vedlo obvodní soud k závěru o absenci aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně, pro niž se nemůže vydání sporného majetkového prospěchu úspěšně domáhat. Na řečeném pak ničeho nemění ani tvrzení žalobkyně, že jsou čekárny ukotveny do pozemku pod komunikací.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 28 Co 339/2015-212, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž za stěžejní pro projednávanou věc označil otázku, zda žalovaná užívala pozemky ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu, a bezdůvodně se tak na její úkor obohatila. V této souvislosti se ztotožnil se závěry obvodního soudu, dle nichž přístřešky jakožto nadzemní stavby omezují primárně vlastnické právo majitele pozemních komunikací, jímž je ve vztahu k pozemkům v k. ú. L. subjekt od žalobkyně odlišný (v případě pozemku v k. ú. Č. P. pak žalovaná dotčenou nemovitost, jejíž majitelkou je žalobkyně, užívá na podkladě nájemní smlouvy, za což řádně hradí sjednanou úplatu). Popsané obstojí bez ohledu na to, zda ukotvení objektů zasahuje až pod spodní okraj komunikace či nikoliv, pročež se jeví nadbytečným odborně zkoumat založení staveb přístřešků, jak vyžaduje žalobkyně. Posouzení věci obvodním soudem, dle něhož se žalovaná na úkor žalobkyně prostřednictvím staveb čekáren městské hromadné dopravy nikterak neobohatila, proto shledal správným, a napadený rozsudek potvrdil.
Proti rozhodnutí městského soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a v otázce rozhodovací praxí dovolacího soudu doposud neřešené. Žalobkyně rozporuje závěry soudů o absenci své aktivní věcné legitimace, přičemž opakovaně vyjadřuje názor, že umístěním přístřešků, jež jsou spojeny se zemí pevným základem a jejichž konstrukce zasahuje pod okraj pozemní komunikace, žalovaná neoprávněně užívá pozemky ve vlastnictví žalobkyně, čímž se na její úkor bezdůvodně obohacuje. Nesouhlasí především s tím, že by čekárny měly být toliko součástí místní komunikace, neboť pro takové zjištění nenachází oporu v provedeném dokazování. Pochybení soudů pak spatřuje primárně v odmítnutí jí navrhovaného důkazu znaleckým posudkem, jejž považuje za nezbytný k zodpovězení stěžejní odborné otázky týkající se technického charakteru staveb přístřešků a způsobu jejich ukotvení do podkladu. V souvislosti s řečeným dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01, dle kterého je ke zjištění povahy spojení stavby se zemí odborné vyjádření (popř. znalecký posudek) nezbytné. Vedle uvedeného označuje rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé, předem nepředvídatelné, a tudíž nepřezkoumatelné. Závěrem podání žalobkyně brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž zpochybňuje korektnost jejich výpočtu, jelikož zástupci žalované bylo přičítáno více úkonů, než které skutečně vykonal, a nadto mu byla přiznána náhrada DPH, aniž by byl jejím plátcem. Navrhuje tedy zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
K podání žalobkyně se negativně vyjádřila žalovaná, jež se ztotožnila s rozhodnutími nalézacích soudů a navrhla, aby bylo dovolání Nejvyšším soudem jako nepřípustné odmítnuto, eventuálně pro svou nedůvodnost zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže by šlo o vztahy ze spotřebitelských smluv, o vztahy pracovněprávní nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Na dovolání nelze pohlížet jako na přípustné ve smyslu výše zmíněných ustanovení.
Žalobkyně předkládá k dovolacímu přezkumu otázky, které byly v typově obdobné věci, jejíž byly žalobkyně i žalovaná účastnicemi (ve sporech jde o odlišné pozemky, avšak ve vztahu k nim je řešena totožná právní problematika), zodpovězeny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, na kteréžto lze stran hodnocení aktivní věcné legitimace žalobkyně pro stručnost odkázat. V citovaném rozhodnutí dovolací soud vyjádřil názor, že zřejmou a srozumitelnou extenzí tezí vyplývajících z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, již cituje, je závěr, že majitel stavby umístěné na povrchu jiné stavby, která je samostatnou věcí v právním smyslu, získává majetkový prospěch na úkor vlastníka stavby situované níže, a nikoli přímo vlastníka pozemku, není-li tento zřízením výše položeného objektu na svých právech nijak omezen nad rámec toho, co je nucen snášet v důsledku prvotního zastavění svého pozemku. S vyslovenými úvahami zcela koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávaném sporu. Ničeho na věci pak nemůže ani v tomto případě změnit námitka, dle níž konstrukce přístřešků pronikají skrze místní komunikaci, a zasahují tak do pozemků žalobkyně, neplyne-li ze zmíněné skutečnosti žádné dodatečné omezení jejího vlastnického práva. Rovněž je i zde nutné odmítnout odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, neboť není-li posouzení existence pevných základů čekáren ve světle shora řečeného pro věc relevantní, nemohly se soudy nižších stupňů neprovedením navrhovaného důkazu znaleckým posudkem dostat do konfliktu s nosnými důvody v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu vyřčenými.
Tvrdí-li dále dovolatelka překvapivost postupu soudu prvního stupně, je namístě poznamenat (pomineme-li, že k případným neočekávaným úvahám v rozhodnutí soudu první instance se mohla účinně vyjádřit v rámci odvolacího řízení), že tím poukazuje na prostou vadu řízení postrádající způsobilost založit přípustnost dovolání, neboť ve vztahu k ní nevymezuje žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2158/2014, či ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5057/2015).
Přípustnost dovolání nemohou přivodit ani námitky brojící proti výši náhrady nákladů řízení, jelikož jimi žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu v části ukládající jí povinnost zaplatit žalované obnos 23.038,40 Kč. Je tedy zřejmé, že svým podáním směřuje proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění svou výší nepřesahující v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. stanovený bagatelní limit, pročež je i v tomto směru na dovolání žalobkyně třeba pohlížet jako na nepřípustné.
Poněvadž argumenty, jež platí i pro daný spor, byly dovolatelce detailně zpřístupněny již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž rozsudek odvolacího soudu se těmto závěrům nikterak nepříčí, a jinou otázku, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., žalobkyně nepředložila, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.220 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.520 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 11. 2016 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu