28 Cdo 2242/2002
Datum rozhodnutí: 28.01.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2242/2002

28 Cdo 2243/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. J. M., a 2. J. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12.7.2001, sp. zn. 8 Co 483/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 460/95 (žalobkyně R. F., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1. J. M. a 2. J. M. zastoupeným advokátem, o uložení prohlášení vůle k dohodě o vydání věcí a o přechodu vlastnického práva k pozemku) a o dovolání R. F., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28.5.2002, sp. zn. 8 Co 330/2002, vydanému rovněž v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 460/95, takto:

I. Dovolání dovolatelů J. M. a J. M. se zamítá.

II. Dovolání dovolatelky R. F. se odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně R. F., podané u soudu 27.10.1995, bylo rozhodnuto dvěma rozsudky Okresního soudu v Ostravě:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze 16.11.2000, čj. 29 C 460/95-117 (ve znění opravného usnesení ze 6.4.2001, čj 28 C 460/95-140), byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby žalovaným J. M. a J. M. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní R. F. do 15 dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání domu čp. 512 s pozemkem parc. č. 3572 (s veškerým příslušenstvím a součástmi, tj. garáží, chlévem, kůlnou a oplocením) v O.-S. B., zapsaných na listu vlastnictví č. 497 pro obec O. a katastrální území S. B. u Katastrálního úřadu v O. Byl také zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby bylo rozhodnuto, že na žalobkyni R. F. přechází vlastnické právo k pozemku parc. č. 3573/1 (zahradě o výměře 409 m2), dosud ve vlastnictví žalovaných J. M. a J. M., zapsanému na listu vlastnictví č. 497 pro obec O. a katastrální území S. B. u Katastrálního úřadu v O.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 29.11.2001, čj. 29 C 460/95-179, bylo rozhodnuto, že se zamítá žalobní návrh žalobkyně R. F., aby bylo rozhodnuto, že na žalobkyni přechází vlastnické právo k pozemku parc. č. 2573/1 (zahradě o výměře 409 m2), dosud ve vlastnictví žalovaných J. M. a J. M., zapsanému na listu vlastnictví č. 497 pro obec Ostravu a katastrální území S. B. u Katastrálního úřadu v O.

O odvolání žalobkyně i žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze 16.11.2000, čj. 29 C 460/95-117 (ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze 6.4.2001, čj. 29 C 460/95-140) rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 12.7.2001, sp. zn. 8 Co 483/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným J. M. a J. M. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní R. F. dohodu o vydání domu čp 512 a pozemku parc. č. 3572 (s veškerým příslušenstvím a součástmi, tj garáží, chlévem, kůlnou a oplocením) v O.-S. B. Byl však zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se přechodu vlastnického práva k domu čp. 3572/1 (zahradě o výměře 409 m2) v katastrálním území S. B. ze žalovaných na žalobkyni, jakož i výrok o nákladech řízení; v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně provedl skutková zjištění správná, na něž odvolací soud odkazoval. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně byla vlastnicí nemovitostí, které jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné, a že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 23.7.1971 byla žalobkyně odsouzena pro tehdy trestný čin opuštění republiky podle ustanovení § 109 odst. 2 trestního zákona a byl jí také uložen trest propadnutí majetku, ale v roce 1990 byla rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb. (v řízení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 Rt 194/90). Žalovaní se stali vlastníky rodinného domku č. 512 v katastrálním území S. B. na základě kupní smlouvy z 28.8.1973, uzavřené s bývalým Místním národním výborem ve S. B., a na základě zřízeného práva osobního užívání pozemků parc. č. 3572 a parc. č. 3573/1 ve S. B. Žalobkyni pokládal odvolací soud za oprávněnou osobu podle ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně byl toho názoru, že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; byl totiž toho názoru, že uvedenou domovou nemovitost nabyli žalovaní v rozporu s tehdy platnými právními předpisy; odvolací soud měl za to, že státní organizace, která v daném případě spravovala zmíněnou domovou nemovitost, měla prodávaný rodinný domek nabídnout ke koupi dosavadnímu uživateli (dosavadním uživatelům) a pokud by zájem o koupi neprojevil, měla upozornit vhodným způsobem veřejnost na možnost koupi rodinného domku, jak to ukládal článek 1 a 2 směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, která byla uveřejněna ve Věstníku Ministerstva financí č. 5 ze 14.4.1964. Odvolací soud dovozoval, že podle této směrnice bývalý Místní národní výbor ve S. B. nepostupoval ve vztahu k tehdejší uživatelce domu M. K., sestře žalobkyně. Dovolací soud pak ještě dodával, že v řízení nebyly prokázány a doloženy další námitky zhodnocení nemovitosti v mezidobí od jejího ocenění (dne 19.3.1971) do doby jejího převodu (v roce 1973), neschválení smlouvy z 28.8.1973 ze strany bývalého Krajského národního výboru v O. ve smyslu ustanovení vyhlášky č. 104/1966 Sb. (které tu však nebylo zapotřební při prodeji nemovitosti místním národním výborem), jakož i protiprávní zvýhodnění žalovaných pro politickou příslušnost žalovaného J. M. Proto ve výroku rozsudku soudu prvního stupně týkajícím se domu čp. 512 a pozemku parc. č. 3572 ve S. B. byl tento výrok změněn a žalobnímu návrhu žalobkyně bylo vyhověno.

Naproti tomu odvolací soud byl (na rozdíl od soudu prvního stupně) toho názoru, že z rozhodnutí soudu prvního stupně není patrno, zda se na další pozemek uváděný žalobkyní (parc. č. 3573/1 ve Staré Bělé) vztahují ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a zda tu jde o půdu, kterou má na zřeteli ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb. Proto byl výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně tohoto pozemku (a ohledně navazujícího výroku o nákladech řízení) zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení u soudu prvního stupně.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Ostravě rozsudek z 29.11.2001, čj. 29 C 460/95-176, jímž bylo rozhodnuto, že se zamítá žalobní návrh, aby bylo rozhodnuto, že na žalobkyni přechází vlastnické právo k pozemku parc. č. 3573/1 (zahradě o výměře 409 m2), dosud ve vlastnictví žalovaných J. M. a J. M., zapsanému na listu vlastnictví č. 497 pro katastrální území S. B. u Katastrálního úřadu v O. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že žalobkyně uplatnila včas podle zákona č. 229/1991 Sb. vlastnické právo k pozemku parc. č. 3575/1 ve S. B. (jako jeho původní vlastnice) a že žalovaní drželi tuto nemovitost ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Pozemek parc. č. 3575/1 je zahradou, je zemědělsky obhospodařován a je jako zahrada vyznačen v katastru nemovitostí. Ohledně tohoto pozemku však nebyly splněny zákonné předpoklady uvedené v § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., když tato zahrada byla dána do užívání na základě dohody o osobním užívání pozemku za cenu podle znaleckého posudku, přičemž podle zákona č. 509/1991 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský zákoník) bylo právo osobního užívání pozemků transformováno na vlastnictví. Nebylo rovněž prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalovaní nabyli tuto nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy (soud prvního stupně tu poukazoval zejména na směrnici Ministerstva financí uveřejněnou pod č. 10/1994 ve Věstníku ministerstva financí ročník 1964); soud prvního stupně dále dovozoval, že nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění žalovaných jako nabyvatelů nemovitosti. Soud prvního stupně proto tento žalobní návrh žalobkyně zamítl a při rozhodování o nákladech řízení použil soud prvního stupně ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě z 29.11.2001, čj. 29 C 460/95-179, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 28.5.2002, sp. zn. 8 Co 330/2002. Odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl opět zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně byl opět zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) pokládal žalobkyni za oprávněnou osobu podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., která uplatnila svůj nárok vůči žalovaným řádně a včas. Avšak zároveň měl odvolací soud za to, že žalobkyně neprokázala v tomto řízení, že by žalovaní nabyli pozemek parc. č. 3573/1 zahradu ve S. B. (o výměře 409 m2) v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Právo osobního užívání pozemku parc. č. 3573/1 zahrady ve S. B. bylo žalovaným zřízeno dohodou, uzavřenou 15.9.1977 Obvodním národním výborem O. se žalovanými, když tento pozemek byl přidělen do osobního užívání ke zřízení zahrádky v souladu s ustanovení § 205 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (v tehdy platném znění) a za úhradu stanovenou částkou 4.251 Kč na základě znaleckého ocenění. Ustanovení směrnice č. 10/1964 Ministerstva financí tu podle názoru odvolacího soudu na projednávanou právní věc nedopadala. Nebylo také prokázáno, že by žalovaní byli při získávání uvedeného pozemku nějak protiprávně zvýhodněni. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jen výrok o nákladech řízení.

Proti uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu byla podána dovolání žalobkyně i žalovaných.

Dovolání žalovaných bylo podáno 4.9.2001 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12.7.2001, sp. zn. 8 Co 483/2001, který byl doručen advokátu, jenž žalované v řízení zastupoval, dne 6.8.2001 a směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícímu se uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 512 a pozemku parc. č. 3572 ve Staré Bělé.

Dovolání žalobkyně bylo podáno 11.7.2002 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28.5.2002, sp. zn. 8 Co 330/2002 (který byl doručen advokátce, jež žalobkyni v řízení zastupovala dne 10.6.2002), a směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu žalobkyně, aby bylo soudem rozhodnuto, že na žalobkyni R. F. přechází ze žalovaných vlastnické právo k pozemku parc. č. 3573/1 ve S. B.

Obě dovolání byla tedy podána ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Žalovaní ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 512 a pozemku parc. č. 3572 ve S. B. a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaní poukazovali na to, že jejich dovolání je přípustné, protože směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody tito dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a také že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé J. M. a J. M. byli toho názoru, že odvolací soud při svém rozhodování pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a naopak vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, a přitom odvolací soud při odchýlení se od skutkových zjištění soudu prvního stupně neprováděl další důkazy, ani již provedené důkazy neopakoval.

Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní nabyli dům čp. 512 ve S. B. v rozporu s tehdy platnými předpisy (s poukazem na směrnici pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, jež byly uveřejněny ve Věstníku ministerstva financí č. 5 z roku 1964), zdůrazňovali dovolatelé, že domovní nemovitosti byla nabídnuta ke koupi sestře žalobkyně M. K., ale ta dala opakovaně najevo, že o dům nemá z finančních důvodů zájem. Tento rodinný dům byl pak na základě usnesení rady bývalého Místního národního výboru ve S. B. z 5.4.1973 prodán kupní smlouvou z 28.8.1973 žalovaným za kupní cenu 148.947 Kč; kupní smlouvu schválil bývalý Okresní národní výbor ve F.-M. dne 4.9.1973. Pokud odvolací soud poukazoval ještě na to, že nabídka M. K. nebyla učiněna v souladu s článkem 2 směrnic pro prodej rodinných domků, když nebyl dodržen přesný postup podle této směrnice včetně určení lhůty, v níž se uživatel měl ke koupi vyjádřit , dovolatelé uváděli, že žádost o koupi byla M. K. zamítnuta, o čemž byla vyrozuměna dopisem ze 17.9.1971, když rada MNV ve S. B. rozhodla, že dům čp. 512 ve S. B. nebude prodán a bude využit pro účely zdravotního střediska, případně pro jesle či mateřskou školu. V roce 1973 bylo teprve znovu rozhodnuto radou MNV ve S. B. o prodeji tohoto domu žalovaným.

Dovolatelé J. M. a J. M. proto dovozovali, že v daném případě nebyli osobami povinnými podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože nemovitosti nenabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, koupili dům na základě řádné kupní smlouvy, která byla schválena bývalým okresním národním výborem, a zaplatili za něj cenu podle znaleckého posudku; žalovaní jednali při získávání nemovitostí v dobré víře a nebyli ničím zvýhodněni.

Žalobkyně R. F. ve svém dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 38.5.2002, sp. zn. 8 Co 330/1001, navrhovala, aby dovolací soud zrušil tento rozsudek v jeho výroku potvrzujícím zamítavý výrok rozsudku Okresního soudu v Ostravě z 29.11.2001, čj. 29 C 460/95-179, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné, protože odvolací soud ve svém rozsudku řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem (ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.). Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle názoru dovolatelky nabyli žalovaní (dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku, uzavřenou mezi nimi a Obvodním národním výborem O. dne 15.8.1977) pozemek parc. č. 3573/1 rovněž v rozporu s tehdy platnými předpisy, zejména s článkem 3 směrnice Ministerstva financí č. 10/1964, který je nutno aplikovat i na pozemek přiléhající k rodinnému domku, se kterou tvoří organickou součást. Žalovaní kromě toho byli při nabytí tohoto pozemku i protiprávně zvýhodněni, jelikož dům čp. 512 se stavební plochou parc. č. 3572 ve S. B. nabyli protiprávně . Dovolatelka zdůrazňovala, že na tuto právní věc se nevztahují ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a bylo tu nutno rozhodnout podle ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., tj. o přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 3573/1 ve S. B. na žalobkyni, když tu byly dány zákonné předpoklady pro takové rozhodnutí.

Při posuzování dovolání dovolatelů J. M. a J. M. i dovolání dovolatelky R. F. vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.).

Dovolání proti rozhodnutím, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se podle bodu 17 zmíněných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Jinak podle bodu 1 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. platí ustanovení tohoto zákona i pro řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

1. V daném případě dovolání dovolatelů J. M. a J. M. směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12.7.2001, sp. zn. 8 Co 483/2001, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně R. F. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze 16.12.2000, čj. 29 C 460/95-117. Toto dovolání bylo nutno tedy projednat podle dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle ustanovení občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání dovolatelů J. M. a J. M. bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Jako dovolací důvod uplatňovali tito dovolatelé, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné podat dovolání z toho důvodu, že řízení je postiženo jinou vadou (tedy jinou vadou než takovou vadou, jež byly uvedeny v § 237 občanského soudního řádu. tj. nedostatek pravomoci soudu, účast v řízení účastníka, který neměl způsobilost být účastníkem řízení a nebyl řádně zastoupen, předchozí pravomocné rozhodnutí soudu nebo zahájení řízení před soudem v téže právní věci, nepodání řádného návrhu na zahájení řízení ve věci návrhové, odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem, popřípadě nesprávné obsazení soudu či rozhodování z řízení vyloučeného soudce), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu, jíž je řízení postiženo, jde tehdy, jedná-li se o vadu, která se projeví v průběhu řízení, nikoli až při rozhodování, a týká se nesprávného postupu v řízení.

V daném případě nevyplývá z obsahu spisu (sp. zn. 29 C 460/95 Okresního soudu v Ostravě), že by v řízení před odvolacím soudem došlo k takovému vadnému postupu v řízení vadě řízení (např. při obesílání k jednání), která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud před vynesením svého rozsudku z 12.7.2001 (sp. zn. 8 Co 483/2001 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů J. M. a J. M., provedl dílčí doplnění dokazování (třebaže účastníci řízení při odvolacím jednání 26.6.2001 uvedli, že další důkazy nenavrhují ). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl správná skutková zjištění, která odvolací soud přejímá a která odkazuje ; také z dalšího obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by se při svém rozhodování odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud tato skutková zjištění ovšem jinak hodnotil (srov. 132 občanského soudního řádu) a v důsledku toho právní věc odlišně posoudil podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nelze přisvědčit názoru dovolatelů J. M. a J. M., že by v řízení před odvolacím soudem došlo k vadě řízení, kterou mělo na zřeteli ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Při posuzování dalšího dovolacího důvodu, uplatňovaného dovolateli J. M. a J. M., že totiž podle jejich názoru vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, vycházel dovolací soud ze závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. V tomto rozhodnutí bylo také vyloženo, že dovolacím důvodem uvedeným v § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů soudem (§ 132 občanského soudního řádu.). Dovolací soud vycházel z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které pokládá za použitelné i v daném případě, a podle obsahu spisu (sp. zn. 29 C 460/95 Okresního soudu v Ostravě) nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů M., vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Námitky uvedených dovolatelů, pokud směřovaly proti soudem provedenému hodnocení důkazů, nelze pokládat za uplatněný dovolací důvod, který by byl v občanském soudním řádu stanoven mezi zákonem zakotvenými dovolacími důvody.

Při posuzování dovolacího důvodu, který posléze rovněž dovolatelé J. M. a J. M. uplatnili, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu z 12.7.2001 (sp. zn. 8 Co 483/2001 Krajského soudu v Ostravě) spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vycházel dovolací soud z toho, že nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/). V daném případě odvolací soud posoudit projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., která se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala. V odvolacím řízení bylo tedy ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byly těmito osobami převedeny.

Právní povahu směrnic Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1964, čj.314/17.756/64, uveřejněných ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, byla vysvětlena již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, že totiž tyto směrnice nebyly obecně závazným předpisem, ale byly pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek, takže právní úkon učiněný v rozporu s pokyny obsaženými v těchto směrnicích mohl být vzhledem k okolnostem konkrétního případu v rozporu se zájmy společnosti (ve smyslu § 39 občanského zákoníku ve znění platném do 1.1.1992).

S poukazem na odvolacím soudem použité ustanovení § 4 odst. 2 a § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s obsahem již uvedených dříve platných směrnic Ministerstva financí z 2.4.1964, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, mohl dovolací soud posoudit přípustné dovolání dovolatelů J. M. a J. M. jako nedůvodné, když neshledal v řízení u odvolacího soudu v této právní věci žádnou výraznou vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neshledal také, že by odvolací soud vzal při svém rozhodování za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, a také právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo možné považovat za odporující slovnímu znění i výkladu použitých citovaných ustanovení právních předpisů, které by nebylo v souladu s právními závěry z uveřejněné judikatury soudů. Nemohl tedy dovolací soud označit rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání uvedených dovolatelů, za nesprávné, jak to mělo z hlediska důvodnosti dovolání na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání uvedených dovolatelů podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.

2. Dovolání dovolatelky R. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28.5.2002, sp. zn. 8 Co 330/2002, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 29.11.2001, čj. 29 C 460/95-179, bylo nutno z hlediska přípustnosti tohoto dovolání posoudit je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu (v návaznosti na bod 1 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. v části deváté, hlavě první tohoto zákona).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn. Okresního soudu v Ostravě 29 C 460/95), ani z obsahu dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by v rozhodnutí odvolacího soudu z 28.5.2002 (sp. zn. 8 Co 330/2002 Krajského soudu v Ostravě) byla řešena právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na návrh oprávněné osoby (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.

Rozpor s tehdy platnými předpisy (§ 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba chápat ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb.) (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 58 /129/).

V ustanovení § 8 zákona č. 229/1991 Sb. je míněna nemovitost, která je uvedena v ustanovení § 1 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ tohoto zákona. Půdou ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (s přihlédnutím i k zákonu č. 334/1992 Sb. o zemědělském půdním fondu) se rozumí zejména orná půda, vinice, chmelnice, zahrady, ovocné sady, pastviny a lesní pozemky; může jít také o půdu, která dočasně není obdělávána (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 46 /124/).

Citovaná právní ustanovení i uváděné právní závěry z uveřejněné judikatury měl na zřeteli i odvolací soud v daném případě při rozhodování v odvolacím řízení svým rozsudkem z 28.5.2002, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky R. F. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud řešil právní otázku aplikace a výkladu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v rozporu s hmotným právem, popřípadě že by řešil právní otázku, která by nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Proto nemohl dovolací soud posoudit dovolání dovolatelky R. F. jako dovolání přípustné, jež by splňovalo zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání uvedené dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.

3. Dovolatelé J. M. a J. M., ani dovolatelka R. F. nebyli v řízení o dovolání úspěšní, a proto nebyly dovolacím soudem shledány zákonné předpoklady k vydání rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. ledna 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu