28 Cdo 2239/2002
Datum rozhodnutí: 28.01.2004
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2239/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhod v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. V. F., a 2. D. F., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 5. 2002, sp. zn. 9 Co 992/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 11 C 2105/91 (žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. J. D., proti žalovaným V. F., a D. F., zastoupených advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 14. 10. 1991 (v průběhu řízení upravovanou), se původní žalobci E. G. a M. G. domáhali, aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobcům dům čp. 60 v obci K., osada F., a pozemky parc. č. 138 (o výměře 81m2), parc. č. 639/1 (o výměře 908m2) a parc. č. 639/3 (o výměře 1665m2) v katastrálním území F., a to do jejich bezpodílového spoluvlastnictví.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uváděné nemovitosti nabyli smlouvou z 11. 6. 1976, uzavřenou s bývalým Okresním národním výborem v D. (registrovanou bývalým Státním notářstvím v D. dne 15. 7. 1976 pod sp. zn. R I 429/76 a R II 185/76) v souladu se zákony s jinými obecně závaznými předpisy a bez jakéhokoli proti právního zvýhodnění.

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 13. 6. 1994, č. j. 1 C 2105/91-62, bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 60 v obci K., osada F., s příslušenstvím, jakož i stavební parcely č. 138 (o výměře 81 m2) a pozemkových parcel č. kat. 639/2 (o výměře 240 m2) a č. kat. 639/3 (o výměře 1665 m2) v katastrálním území F., zapsaných na listu vlastnictví č. 307 pro katastrální území F. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21. 7. 1995, sp. zn. 11 Co 681/94. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (s upřesněným zněním dohody o vydání nemovitostí). Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 2.370,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit žalobcům 1.440,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.440,- Kč do 16 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo proti tomuto rozsudku odvolacího soudu připuštěno dovolání.

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem z 23. 10. 1997, 2 Cdon 1183/96, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21. 7. 1995, sp. zn. 11 Co 681/94, i rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 13. 6. 1995, č. j. 11 C 2105/91-62, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že vzhledem k námitce žalovaných, že tu nelze vydat pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání (§ 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), bylo třeba provést důkazy rozhodnutím o přidělení pozemků do osobního užívání ze dne 10. 6. 1976, kupní smlouvou a smlouvou o zřízení práva osobního užívání pozemků z 11. 6. 1976, výpisem z bývalé evidence nemovitostí, jakož i obsahem spisů bývalého Státního notářství v D. sp. zn. R I 429/76 a sp. zn. R II 195/76. Z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn. 11 C 2105/91 Okresního soudu v Děčíně) nebylo totiž zřejmé, že by byl v řízení proveden důkaz těmito listinami podle ustanovení § 129 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle názoru dovolacího soudu neprovedení důkazů navržených účastníků řízení k doložení právně významné skutečnosti, jež má sloužit ke zhodnocení skutku v rovině právní, aniž by bylo možné z jiných řádně provedených důkazů uvedenou skutečnost dovodit, je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto byla rozhodnutí soudů obou stupňů dovolacím soudem zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Děčíně rozsudek z 28. 8. 2000, č. j. 11 C 2105/91-208. Tímto rozsudkem bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobcem E. G. (s nímž bylo nadále v řízení jednáno po smrti druhé původní žalobkyně. M. G., zemřelé 23. 4. 1996, jako s dědicem) dohodu o vydání domu čp. 60 a pozemků parc. č. 138 (o výměře 81 m2), parc. č. 639/2 (o výměře 240 m2) a parc. č. 639/3 (o výměře 1665 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 307 pro obec K. a katastrální území F. Co do zbytku žalobního návrhu byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů řízení 13.513,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že z dokazování provedeného v tomto řízení vyplynulo, že žalovaní získali dům čp. 60 v K. v rozporu s platnými předpisy a také na základě protiprávního zvýhodnění, a soud prvního stupně byl také toho názoru, že obdobně získali žalovaní do osobního užívání také v žalobě uváděné pozemky .

Jen ohledně pozemku parc. č. 639/1 v katastrálním území F. byl soud prvního stupně toho názoru, že tento pozemek nebyl předmětem rozhodnutí příslušného správního orgánu o osobním užívání žalovaných. Proto ohledně tohoto pozemku nebylo žalobě žalobců vyhověno.

Ohledně rozhodnutí o nákladech řízení poukazoval soud prvního stupně na ustanovení § 142 a § 146 odst. 3 občanského soudního řádu a na to, že o soudním poplatku rozhodl podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.

O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně z 28. 8. 2000, č. j. 11 C 2105/91-208, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 9. 5. 2002, sp. zn. 9 Co 992/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s tím, že dohodu o vydání nemovitostí jsou žalovaní povinni uzavřít s H. V. (jako s právní nástupkyní v průběhu řízení dne 23. 10. 2000 zemřelého žalobce E. G., jehož je dědičkou); vůči této žalobkyni bylo také žalovaným uloženo zaplatit jí náklady řízení před soudem prvního stupně. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit žalobkyni H. V. společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.369,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku Výrokem svého rozsudku odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému rozsudku z 9. 5. 2002.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části a řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že v průběhu odvolacího řízení zemřel i původní žalobce E. G. a odvolací soud jednal dále s dcerou tohoto zůstavitele H. V., která se jako jeho dědička stala právní nástupkyní tohoto dřívějšího žalobce.

Soud prvního stupně zjistil, podle názoru odvolacího soudu, že dřívějšími vlastníky žalobci uváděných nemovitostí byli manželé E. a M. G., kteří je získali koupí (žalovanými v řízení tvrzená neplatnost této koupě nebyla v řízení doložena). Spoluvlastnice M. G. po roce 1968 emigrovala a byla odsouzena pro tehdy trestný čin opuštění republiky a v trestním řízení soudním řízení soudním bylo vysloveno i propadnutí jejího majetku. Tím zaniklo ze zákona bezpodílové spoluvlastnictví manželů G. a do práv M. G. vstoupil stát. Finanční odbor bývalého Okresního národního výboru v D. podal návrh na vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů G. a dosáhl vydání rozsudku, podle něhož mu byla přikázána celá nemovitost v K., kterou pak stát Okresní národní výbor v D. smlouvou z 11. 6. 1976 prodal žalovanému V. F. V roce 1990 byl zrušen rozsudkem o propadnutí majetku M. G. Následně byla povolena obnova řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů G. a řízení v této právní věci bylo Okresním soudem v Děčíně pravomocně zastaveno, když navrhovatel G. vzal návrh na toto vypořádání zpět. Také odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně v této restituční právní věci, že žalovaní získali nemovitosti, uváděné v žalobě, poté, když žalovaný V. F. (jako tehdejší vedoucí odboru státní správy Úřadu předsednictva vlády i tehdejší funkcionář KSČ) získal příslib od předsedy bývalého Okresního národního výboru v D. o převedení nemovitostí na něj, a proto tyto nemovitosti nebyly nabídnuty ke koupi žádnému jinému zájemci a došlo k urychlenému převedení nemovitostí na žalované.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Žalovaným uplatněnému návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo vyhověno proto, že odvolací soud měl za to, že v jeho rozsudku není řešena právní otázka zásadního významu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval dne 12. 6. 2002 (stejně jako advokátu, který zastupoval v řízení žalobkyni) a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Okresního soudu v Děčíně dne 6. 8. 2002.

Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání je přípustné, protože tímto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; toto rozhodnutí se totiž zabývalo otázkou, zda je soud oprávněn uložit katastrálnímu úřadu povinnost vložit do katastru vlastnické právo pro nežijící osobu a zda je přípustné provádět úpravy pravomocného soudního výroku, obsahujícího text dohody o vydání věcí. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvody uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale také, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelé poukazovali především ve svém dovolání na to, co uplatňovali ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to že 1. přikázání věci státu za náhradu netvoří restituční skutkovou podstatu, 2. nebylo v řízení prokázáno, že by přikázání majetku E. G. státu bylo v přímé souvislosti se skutečnostmi uvedenými v § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., takže žalobce E. G. nebyl (za svou osobu a ve své věci) oprávněnou osobou, 3. nebylo dokázáno, že žalovaní nabyli spornou věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, a 4. pozemky, k nimž měli žalovaní k 1. 4. 1991 právo osobního užívání, dnem 1. 1. 1992 ze zákona připadly do vlastnictví žalovaných, takže nejsou povinni je vydat. S těmito jejich odvolacími námitkami se odvolací soud nijak nevypořádal.

Dovolatelé vytýkali dále, že odvolací soud neprovedl změnu ve výroku rozsudku, ačkoli bylo známo, že žalobce E. G. před vyhlášením rozsudku zemřel, takže zanikla jeho procesní, ale také hmotněprávní způsobilost být nositelem práva a povinností; účastníky řízení před katastrálním úřadem mohou být pouze žijící osoby.

Dovolatelé zdůrazňovali také, že nabyli vlastnictví pozemků ze zákona od státu, který byl do 31. 12. 1991 jejich vlastníkem, zatím co žalovaní je měli do té doby v osobním užívání, takže uložení povinnosti, aby žalovaní tyto pozemky vydali (nežijícímu) prof. Dr. E. G. je v rozporu s ustanovením § 872 odst. 4 občanského zákoníku.

Dovolatelé byli rovněž toho názoru, že původní žalobkyně M. G. byla oprávněnou osobou podle ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb., zatím co statut oprávněné osoby u E. G. nebyl v řízení u soudů obou stupňů prokázán.

Dovolatelé jsou přesvědčeni, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo vůbec prokázáno, že by žalovaní byli při nabytí nemovitostí smlouvu z 11. 6. 1976 protiprávně zvýhodněni.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se i nich podle dosavadních právních předpisů.

Také v bodu 15 zmíněných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jak tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

V občanském soudním řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo dovolání v ustanoveních § 236 až § 243d tohoto právního předpisu. Podání dovolání bylo upraveno v ustanoveních § 240 a § 241 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

V ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo stanoveno, že účastník mohl podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty nebylo možné prominout (§ 240 odst. 2 téhož právního předpisu).

Jestliže tedy v daném případě dovolatelé podali své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci doručením účastníkům řízení (k rukám jejich zástupců) dne 12. 6. 2002, a dovolání žalovaných bylo podáno u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (Okresního soudu v Děčíně), dne 6. 8. 2002, stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), tedy opožděně, přičemž zmeškání uvedené lhůty nebylo možné prominout.

Dovolacímu soudu, který musel v tomto řízení postupovat ve smyslu již citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (jako tak postupoval i odvolací soud) podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., nezbylo proto než dovolání dovolatelů odmítnout jako opožděné (§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu v již citovaném znění).

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. ledna 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu