28 Cdo 2238/2016
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 122 obč. zák., § 107 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 2238/2016 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce T. Č. , P., zastoupeného Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, proti žalovaným 1) J. Š. , T., 2) S. Š. , M., a 3) V. Š. , M., všem zastoupeným JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, o zaplacení částky 130 250 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 168/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2015, č. j. 12 Co 1598/2012-320, takto:
I. Dovolání žalobce v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku bod bodem I písm. a) v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku bodem I co do zamítnutí žaloby o zaplacení částek 12 350 Kč a 17 900 Kč s požadovaným úrokem z prodlení z těchto částek, se odmítá . II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Lounech (dále jen jako soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. prosince 2011, č.j. 7 C 168/2006-246, zamítl žalobu, jíž bylo žádáno, aby původní žalovaný zaplatil žalobci částku 130 250 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a současně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi jeho účastníky (výroky II) a o nákladech vzniklých státu (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci byla postoupena pohledávka, jež má věcnou souvislost se smlouvou o dílo uzavřenou v ústní formě mezi Mgr. L. H. (objednatelkou) a původním žalovaným K. Š. (zhotovitelem), jejímž předmětem byla rekonstrukce interiéru domu. Uplatněný nárok zahrnuje dvě dílčí pohledávky na náhradu škody v částkách 12 350 Kč a 17 900 Kč a na vrácení zálohy 100 000 Kč poskytnuté žalovanému na zhotovení schodiště. K zápisu z jednání z 12. 11. 2003, jenž obsahuje specifikaci částek, soud prvního stupně uvedl, že nejde o uznání dluhu ani o jinou listinu prokazující existenci uplatňovaných pohledávek. K požadované náhradě škody uzavřel, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti a způsobení škody původním žalovaným či jeho zaměstnanci a nadto by šlo o právo promlčené. Za prokázané neměl ani tvrzení o poskytnutí zálohy ve výši 100 000 Kč původnímu žalovanému na zhotovení schodiště, jež nebylo předmětem smlouvy o dílo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen odvolací soud ) poté co usnesením ze dne 12. června 2015, č.j. 12 Co 1598/2012-300, rozhodl o tom, že namísto původně žalovaného K. Š. bude v řízení dále pokračováno s nynějšími žalovanými jako jeho procesními nástupci rozsudkem ze dne 30. října 2015, č. j. 12 Co 1598/2012-320, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o náhradě nákladů vzniklých státu potvrdil (výrok pod bodem I, písm. a/), zatímco v nákladovém výroku ve vztahu mezi účastníky řízení jej změnil tak, že se žalobci ukládá zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částka 129 884,40 Kč (výrok I, písm. b/), a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby zakládá na závěru, že uplatněné právo je promlčeno a pro žalovaným vznesenou námitku promlčení je tak nelze žalobci přiznat. Nárok na zaplacení částky 100 000 Kč jako zálohy, za níž nebylo poskytnuto zamýšlené plnění, kvalifikoval odvolací soud jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ), o jehož vzniku a obohacené osobě se ochuzená Mgr. H. (která nárok později postoupila Ing. V. Š., který jej pak postoupil žalobci) prokazatelně věděla již dne 12. 11. 2003, kdy byl původní žalovaný vyzván k vrácení zálohy. Dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák. dle závěru odvolacího soudu tak počala plynout následujícího dne a uběhla dne 13. 11. 2005. Podal-li žalobce žalobu u soudu až 14. 11. 2005, uplatnil právo v době, kdy již bylo promlčeno. Za promlčené označil odvolací soud také právo na náhradu škody, podává-li se z výsledků dokazování, že vědomost o vzniku škody a osobě škůdce měla Mgr. H. dne 23. 9. 2003, resp. 21. 10. 2003, pročež dvouletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 106 odst. 1 obč. zák. také uplynula před podáním žaloby. Za správný přitom odvolací soud považoval závěr soudu prvního stupně, že zápis z jednání ze dne 12. 11. 2003 neobsahuje uznání dluhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí je založeno na řešení otázky hmotného práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; co do důvodu dovolání žalobce odkázal na ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Za nesprávné označil právní posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, v závislosti na běhu promlčecí doby a jejím skončení, jestliže její poslední den, 13. listopad 2005, připadl na neděli a kdy s ohledem na pravidla počítání času podle ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák. lhůta skončila až v pondělí 14. 11. 2005, kdy byla podána žaloba. Dále dovolatel kritizuje i závěr odvolacího soudu stran hodnocení listiny zápisu z jednání ze dne 12. 11. 2003, který podle jeho názoru jako uznání dluhu obstojí, jestliže obsahuje všechny náležitosti podle ustanovení § 558 obč. zák. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované považují dovolání za nepřípustné a napadený rozsudek odvolacího soudu za správný. Uvádějí, že nárok zůstal neprokázán i v rovině skutkových zjištění soudu, že na běh a skončení promlčecí doby jako hmotněprávní lhůty nemají soboty, neděle či svátky žádný vliv a za správný považují i závěr, že zápis z 12. 11. 2003 prohlášení o uznání dluhu neobsahuje. Současně zpochybňují i věcnou legitimaci žalobce k uplatnění nároku na vrácení zálohy v částce 100 000 Kč. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že má zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky celkem 130 250 Kč. Ačkoliv odvolací soud (i soud prvního stupně) rozhodl o této částce jedním výrokem, jde o rozhodnutí o více nárocích s odlišným skutkovým základem, požadoval-li žalobce jednak zaplacení částky 100 000 Kč představující bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že nebylo realizováno plnění, na něž poskytl zálohu v uvedené výši, a dále pak náhradu majetkové újmy v částkách 12 350 Kč a 17 900 Kč, k níž mělo dojít poškozením věci (škoda vzniklá poškozením rozvodu ústředního vytápění a zdi, resp. podlahy).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1206/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2081/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3647/2015, jež jsou spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Dovolání je proto objektivně nepřípustné v části, která směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody (v částkách 12 350 Kč a 17 900 Kč Kč s požadovaným úrokem z prodlení), jelikož jde o rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, kdy je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Proto Nejvyšší soud dovolání v uvedené části směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I písm. a) v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku bodem I co do zamítnutí žaloby o zaplacení částek 12 350 Kč a 17 900 Kč s požadovanými úroky z prodlení z těchto částek, jako nepřípustné odmítl (srov. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
V části, v níž se dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (ekvivalent poskytnuté zálohy na zhotovení díla, jež nebylo realizováno), je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení otázky běhu promlčecí lhůty), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku v dotčeném rozsahu ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud shledal, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k hlavě II. ustanovení přechodná a závěrečná díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se práva a povinnosti, o něž v řízení jde, řídí dosavadními právními předpisy (tj. předpisy platnými a účinnými do 31. 12. 2013).
Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 100 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle § 107 odst.1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Podle § 112 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Podle § 122 odst. 2 obč. zák. konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. Podle § 122 odst. 3 obč. zák. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s požadovaným úrokem z prodlení, zakládá se na posouzení, že žalobcem uplatněné právo, kvalifikované jako právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zák. (ač odvolací soud blíže nespecifikuje konkrétní skutkovou podstatu bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák.) nelze žalobci přiznat pro namítané promlčení, v situaci, kdy právo bylo u soudu uplatněno žalobou dne 14. 11. 2005 a kdy dvouletá subjektivní promlčecí doba tohoto práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) jako lhůta hmotněprávní dle závěru odvolacího soudu uplynula dne 13. 11. 2005.
Promlčecí doba je hmotněprávní lhůtou (takovou, jež působí právní následky v oblasti práva hmotného), k jejímuž stavení ve smyslu § 112 obč. zák. je bezpochyby třeba, aby nejpozději posledního dne promlčecí lhůty byla soudu doručena žaloba. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3121/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 756/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002) není pochyb o tom, že i počítání promlčecí lhůty řídí se pravidly počítání času, jež pro sféru hmotných práv stanoví § 122 obč. zák., včetně jeho odstavce třetího, jež pamatuje na situace, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek. Pokud k takové situaci došlo i v souzené věci, uzavírá-li odvolací soud, že konec dvouleté subjektivní promlčecí doby uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) připadl na den 13. 11. 2005 (jenž byl dle kalendáře nedělí), byl posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí 14. 11. 2005, kdy byla žaloba podána u soudu. Uzavřel-li proto odvolací soud, že právo bylo u soudu uplatněno po uplynutí promlčecí doby, jíž konec soud spojil s nedělí 13. 11. 2005, posoudil v tomto ohledu řešenou otázku nesprávně.
V této souvislosti nelze přehlédnout také ne zcela přesné úvahy odvolacího soudu vážící se k závěru o určení počátku promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež zákon spojuje s okamžikem, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (subjektivní promlčecí doba; § 107 odst. 1 obč. zák.), resp. s okamžikem, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (objektivní promlčecí doba; § 107 odst. 2 obč. zák.). Na stanovení počátku promlčecí doby nemá vliv, kdy se stal závazek z bezdůvodného obohacení (výzvou věřitele či dohodou účastníků) splatný; obecné ustanovení § 101 obč. zák. o běhu promlčecí doby se nepoužije (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2041/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012). Uzavírá-li odvolací soud v souzené věci v rovině skutkových zjištění, že oprávněný nabyl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení (jakož i obohacené osobě) dne 12. 11. 2003, pak by poslední den dvouleté subjektivní promlčecí doby připadl již na sobotu 12. 11. 2005 (bez zřetele na to, kdy se stal závazek splatný), přičemž i v takovém případě bylo by tedy posledním dnem lhůty pondělí 14. 11. 2005.
S ohledem na shora uvedené není pak pro posouzení otázky promlčení práva již významné, zda listina pod označením zápis s jednání ze dne 12. 11. 2003 je onou kvalifikovou listinou mající obsahové a formální náležitosti uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. (s účinky na běh promlčecí doby stanovenými § 110 odst. 1 obč. zák.), kdy námitky nesprávné interpretace vůle dlužníka vztahují se vesměs ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (k obsahu listiny a v ní projevené vůli).
S ohledem na závěr o promlčení práva (jak vidno shora však nesprávný) se pak odvolací soud (jenž v důvodech svého rozhodnutí sám zdůraznil princip hospodárnosti řízení) náležitě nezabýval dalšími otázkami významnými pro rozhodnutí a zejména pak dostatečně neprověřil ani soudem prvního stupně přijatý závěr, že právo (o němž odvolací soud uzavírá, že je promlčené) žalobci (jeho právní předchůdkyni) ani nevzniklo.
Protože rozsudek odvolacího soudu v přezkoumávané části, kterou bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky, správný není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil, spolu s dalšími nákladovými výroky, jež jsou na tomto rozhodnutí závislé (srov. § 243e odst. 1 o. s. ř.). V tomto rozsahu se pak věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. března 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu