28 Cdo 2232/2007
Datum rozhodnutí: 18.07.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2232/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) Ing. V. M.,


a b) Ing. P. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze 14. 11. 2006, sp. zn. 49 Co 935/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 238/2003 (žalobců


Ing. V. M. a Ing. P. M., zastoupených advokátem, proti žalovanému S. m. O., o určení vlastnického práva), takto:


I. Dovolání dovolatelů se odmítají.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 6. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 18. 5. 2006, čj. 20 C 238/2003-104 (ve znění opravného usnesení z 2. 1. 2007, čj. 26 C 238/2003-138). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby rozsudkem soudu bylo určeno, že žalobci Ing. V. M. a Ing. P. M. jsou vlastníky pozemků parc. č. 531/1 (ostatní plocha o výměře 8.588 m2 se způsobem využití jako sportoviště a rekreační plocha) a parc. č. 531/2 (zastavěná plocha a nádvoří o výměře 747 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 284 pro katastrální území S. K. (obec O.) u Katastrálního úřadu pro O. k., katastrální pracoviště O.c. Bylo také rozhodnuto, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 12.167,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobcům se vrací přeplatek soudního poplatku 3.000,- Kč.


O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze 14. 11. 2006, sp. zn. 40 Co 935/2006. Tímto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené části výroku (označeného I.) ve věci samé a ve výroku (označeném II) o nákladech řízení. Žalobcům bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovanému městu na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.346,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným, když skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla ani odvolateli zpochybněna a s právními závěry tohoto soudu se odvolací soud ztotožnil.


Odvolací soud poukazoval na to, že žaloba v této právní věci byla podána původní žalobkyní B. P., která uváděla, že je od roku 1940 vlastnicí v její žalobě označených nemovitostí; v roce 1956 byl pozemek parc. č. 98 (o výměře 1.805 m2) v katastrálním území S. K. přikázán rozhodnutím rady Městského národního výboru S. K. z 22. 3. 1956, čj. 9/56 Gr. do užívání státního statku v D. podle § 6 odst. 2 vládního nařízení č. 50/1956 Sb.; v roce 1970 podepsala žalobkyně ve špatné psychické situaci (po tragické smrti syna a po trestním odsouzení bratra i po přestěhování do B.) písemné prohlášení, datované 10. 9. 1970, že uznává, že pozemek parc. č. 98 v katastrálním území K. u O. (o výměře 9.905 m2) prodala v letech 1957 a 1958 Čs. státu MNV K. u O. a že jí byla kupní cena zaplacena . V žalobě bylo dále uvedeno, že pozemky žalobkyně B. P. v katastrálním území S. K. nebyly nikdy vyvlastněny a pokud jde


o její písemné prohlášení z 10. 9. 1970, považovala je žalobkyně za neurčité a neplatné, které nemohlo založit převod pozemků na stát, takže má za to, že nepřestala být vlastnicí v žalobě uvedených pozemků. Žalobkyně B. P. v průběhu řízení dne 1. 7. 2003 zemřela a žalobci Ing. V. M. a Ing. P. M. se pokládají za její právní nástupce. K vypořádání dědictví po zůstavitelce B. P. ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto sporu mezi žalobci a žalovaným městem, nedošlo a odvolací soud byl toho názoru, že dědici jsou vlastníky věcí náležejících do dědictví .


Odvolací soud měl dále za to (shodně se soudem prvního stupně), že v případě, kdy je dán důvod k vydání věci podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), nelze se domáhat ochrany vlastnického práva k věci podle obecných právních předpisů . Odvolací soud pak dovozoval, že tam, kde zákon k vrácení majetku prostřednictvím restitučních předpisů nepřistoupil, anebo se k vrácení takového majetku vyjádřil negativně, nelze to nahrazovat nebo obcházet jiným postupem. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že žalobci nemají na požadovaném určení svého vlastnictví k pozemkům naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu; odvolací soud zdůrazňoval s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu i na právní názory z nálezů Ústavního soudu ČR, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů .


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12. 1. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 12. 3. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Olomouci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 14. 11. 2006 (sp. zn. 40 Co 935/2006 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci) a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatelé jsou toho názoru, že je nesprávný a v rozporu s ústavním pořádkem ČR (ve smyslu Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod) názor odvolacího soudu, že pokud neuplatnili žalobci svůj restituční nárok, respektive jej uplatnili neúspěšně, zaniklo jejich vlastnické právo marným uplynutím lhůty k uplatnění vlastnického práva (případě, že jejich vlastnické zaniklo právní moci rozhodnutí, kterým nebylo uplatňované vlastnické právo přiznáno). Takový názor je v rozporu s ústavními zásadami, že vlastnické právo je nezadatelné, nezcizitelné, nezrušitelné


a nepromlčitelné. Nesprávný je také názor odvolacího soudu, že tu na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu; podle názoru dovolatelů naléhavý právní zájem žalobců vychází z potřeby být po dlouhých desetiletí represí ze strany komunistického režimu opět výlučnými vlastníky předmětných nemovitostí a za tímto účelem být také zapsáni v katastru nemovitostí . Dovolatelé jsou toho názoru, že vůle státu k vrácení majetku a její limitace restitučními předpisy znamená v tomto případě de facto legalizaci stavu, že nelze obnovit stav, který předcházel nezákonnému odnětí vlastnického práva; nepřistoupení k vrácení majetku se tu jeví být nepřípustné v porovnání s ústavními principy nezrušitelnosti základních práv a svobod fyzické osoby.


Ve vyjádření žalovaného města k dovolání dovolatelů bylo uvedeno zejména, že žalovaným jsou rozsudky soudů obou stupňů v této právní věci považovány za zcela správné, jakož i v souladu se zákonem a s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR v podstatně shodných věcech .


Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání


i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 26 C 238/2003 Okresního soudu v Olomouci), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu.


V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb. (v zákoně o půdě), tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce /především dědice/) předpisem speciálním.


Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (a případně i takový nárok bezúspěšně uplatnila).


Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jeho zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když právní úprava podle restitučních přepisů je speciální úpravou k předpisům obecným.


K otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu byl v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, zaujat právní názor: Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání .


Ústavní soud ČR ve svém stanovisku z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, byl i toho názoru, že poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety by tak byla narušena právní jistota obou, které v průběhu této doby nabyly od státu věc (nebo od předchozího vlastníka) a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.


S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným a podle ustanovení § 237 odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu a proto přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání žalobců použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a také k obsahu zmíněného vyjádření žalované k dovolání žalobců, obsahující v podstatě údaje a stanoviska, uplatněná žalovaným již v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 18. července 2007


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu