28 Cdo 2229/99
Datum rozhodnutí: 08.08.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2229/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání České republiky - Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 31.3.1999, sp.zn. 13 Co 104/99, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 16 C 100/95 / žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, o finanční náhradu /, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce J. Č. se domáhal žalobou, podanou u soudu 31.5.1995, aby žalovanému státu - Ministerstvu financí bylo uloženo zaplatit mu finanční náhradu za dům čp. 68 v H. - P.., který / tehdy ještě s přilehlým objektem kovárny / propadl státu, když byl tento žalobce odsouzen rozsudkem ze 14.12.1950, sp.zn. Ts I/II 116/50, bývalým Státním soudem v Praze k trestu odnětí svobody na 22 roků a k propadnutí majetku. Rozsudkem Městského soudu v Praze z 5.8.1991, sp.zn. Rt 42/91 a Rt 81/91, byl zproštěn obžaloby podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Dům čp. 68 v H. - P. byl kupní smlouvou z 25.6. 1990 prodán V. V. Žalobce J. Č. proto požádal Ministerstvo financí ČR o poskytnutí finanční náhrady za tento dům, ale této žádosti nebylo vyhověno. Původní žalobce J. Č. zemřel 4.7.1996 a jeho dědicem ze závěti se stal / v řízení u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. D 1279/96 / žalobce L. M., který je synovcem původního žalobce J. Č.

Za žalovaný stát navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby s tím, že trest propadnutí majetku, který byl uložen J. Č., byl zrušen již rozsudkem Nejvyššího soudu z 8.9.1964, sp.zn. Prz 68/64, a trestní stíhání bylo usnesením Městského soudu v Praze ze 6.4.1965, sp.zn. 1 T 15/1964, zastaveno. V důsledku těchto okolností se podle žalovaného nevztahují na tento případ ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. / ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 tohoto zákona i § 33 zákona č. 119/1990 Sb./, které dopadají na případy, v nichž byl trest propadnutí majetku zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, anebo na případy, v nichž oprávněné osobě vznikl nárok podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. f/ zákona č. 82/1968 Sb.

Soud prvního stupně se seznámil s výsledky řízení o dědictví po zůstaviteli J. Č., zemřelém 4.7.1996 / vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. D 1279/96/, vyslechl žalobce L. M., jako účastníka řízení, a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22.9.1998, čj. 16 C 100/95-31, bylo rozhodnuto, že "základ žalobního nároku je opodstatněn a že o výši plnění a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem".

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní žalobce J. Č. byl vlastníkem domu čp. 68 v H. - P. od roku 1947 a 1949 / podle tzv. trhové smlouvy a pak podle smlouvy o rozdělení společných nemovitostí/, že tento majetek propadl státu podle rozsudku z roku 1951 / uváděného v žalobě žalobce / ; odsuzující rozsudek byl zrušen /včetně výroku o propadnutí majetku / rozsudkem Nejvyššího soudu z 8.9.1964, sp.zn. Prz 66/64, a trestní řízení proti J. Č. bylo zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze 6.4.1965, sp.zn. 1 T 15/64 ; v pozemkové knize bylo v roce 1954 zapsáno ohledně domu čp.68 v H. - P. vlastnické právo pro stát - národní podnik G. H.; hospodářskou smlouvou z 1.8.1972 byl uvedený dům převeden na Zemědělské družstvo P., které je pak kupní smlouvou ze 4.7.1990 prodalo kupujícímu V. V. Rozsudkem Městského soudu v Praze z 5.8.1991, sp.zn. Rt 42,81/91, vydaným v řízení podle ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., byl J. Č. zproštěn obžaloby, která proti němu byla podána dne 9.11.1950. Podle názoru soudu prvního stupně bylo nutno původního žalobce J. Č. považovat za osobu rehabilitovanou podle zákona č. 119/1950 Sb. a tedy za oprávněnou osobu podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., i když ke zrušení jeho odsuzujícího rozsudku z roku 1950 došlo v řízení probíhajícím na základě stížnosti pro porušení zákona , a to zastavením řízení pro promlčení trestního stíhání ; u toho původního žalobce nedošlo k žádnému odškodnění za vykonaný trest propadnutí majetku. Vydání propadlé nemovitosti - domu čp. 68 v H. - P. není v daném případě možné, takže je nutno postupovat podle ustanovení § 13 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb.; proto soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobce L. M., který je dědicem původního žalobce J. Č.

O odvolání žalovaného státu - Ministerstva financí rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 31.3.1999, sp.zn. 13 Co 104/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen ; výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil, že proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné dovolání.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce opírá svůj nárok o ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož ustanovení § 13 žalobcův požadavek na poskytnutí finanční náhrady odpovídá, když ohledně nespáchání trestního činu velezrady původního žalobce J. Č. bylo rozhodnuto až v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, čímž došlo k odčinění původního trestního postihu, který byl nepochybně politickou persekucí. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, který je rozsudkem mezitímním, potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání proti svému rozsudku vyslovil odvolacího soud podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť pokládal své rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, zda totiž na projednávaný případ dopadají ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., který ve svém slovním znění případy tohoto druhu neuvádí.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí 7.5.1999 a dovolání ze strany žalovaného státu - Ministerstva financí ČR bylo u Obvodního soudu pro Prahu 1 podáno 4.6.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle obsahu svého dovolání vytýkal dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že v celém průběhu řízení uplatňoval a uplatňuje svůj právní názor, že se na daný případ zákona č. 87/1991 Sb. nevztahuje. Poukazoval zejména na ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb., které ve svém prvním odstavci uvádí pouze osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Rehabilitací podle zákona č. 119/1990 Sb. je nutno rozumět i zrušení výroku trestu propadnutí majetku, jak to vyplývá i z ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. / upravujícího začátek lhůty k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. až dnem, kdy se rozhodnutí o soudní rehabilitaci stane pravomocným / ; to platí jak pro nárok na vydání věci, tak i pro nárok na finanční náhradu ; musí to platit i pro osoby, které byly rehabilitovány před účinností zákona č. 87/1991 Sb. V daném případě však ke zrušení trestu propadnutí majetku došlo již rozsudkem Nejvyššího soudu z roku 1964 a tento trest pak v dalším řízení o této trestní věci uložen nebyl a tedy nemohlo dojít k jeho zrušení podle zákona č. 119/1990 Sb. U původního žalobce J. Č. tedy nedošlo ke zrušení trestu propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb. a ani u něho nedošlo ke vzniku nároku na odškodnění podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. f/ zákona č. 82/1968 Sb.; nelze tedy právnímu nástupci uvedeného původního žalobce přiznat finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb./, platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. / tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu, protože odvolací soud výrokem svého rozsudku vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, neboť měl za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením / výkladem/ určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.

Dovolatel měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na posouzení projednávané právní věci nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží / srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.

V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 13, § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení § 23 a § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., která se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení také na ně v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo nutno tedy ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

Podle ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku , propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsoby náhrady a rozsah těchto nároků. Zvláštním zákonem ve smyslu tohoto citovaného ustanovení je třeba rozumět zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. bylo-li trestní stíhání pro některý z činů uvedených v § 2 a § 4 téhož zákona zastaveno nebo přerušeno, mohou osoby uvedené v § 5 odst. 1 tohoto zákona požadovat, aby v trestním stíhání bylo pokračováno.

Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a v případě jejich úmrtí nebo prohlášení za mrtvé osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinné osoby povinny vydat oprávněným osobám věci podle ustanovení § 5, § 7 až § 12 zákona č. 87/1991 Sb.; není-li možné, mají oprávněné osoby právo žádat o poskytnutí náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.

V daném případě připustil odvolací soud dovolání proti svému rozsudku podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť jak uvedl, "otázka , zda se na tento případ vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., je otázkou po právní stránce zásadního významu".

Soudy obou stupňů měly k dispozici stejnopis rozsudku Městského soudu v Praze z 5.8.19991, sp.zn. Rt 43, 81/91 / který nabyl právní moci 5.8.1991/. Podle tohoto rozsudku byl J. Č. / tj. zůstavitel, který podal žalobu v právní věci vedené u Obvodního soudu pod sp.zn. 16 C 100/95 a jehož dědicem je žalobce L. M. / zproštěn podle ustanovení § 226 písm. b/ trestního řádu/ zákona č. 141/1961 Sb.; viz jeho znění se změnami a doplňky vyhlášené pod č. 69/1994 Sb. / obžaloby /jež byla proti němu podána bývalou Státní prokuraturou v Praze dne 9.11.1950 pod čj. Pst I 1084/50 /, podle níž měl spáchat zločin velezrady podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 zákona č. 231/1948 Sb. V uvedeném rozsudku je také v jeho záhlaví výslovně uvedeno, že tento rozsudek byl vydán v řízení podle ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.

Z uvedeného pravomocného rozsudku je tedy nutno dovodit to, co stanoví § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že totiž oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. jsou rehabilitované osoby podle zákona č. 119/1990 Sb. a tedy že původní žalobce J. Č. je osobou rehabilitovanou podle tohoto zákona. Nelze přisvědčit názoru uvedenému v dovolání dovolatele, že " rehabilitací podle zákona č. 119/1990 Sb. je nutno rozumět i zrušení výroku trestu o trestu propadnutí majetku". Ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb, na které dovolatel k podpoře svého názoru poukazuje, nemá povahu ustanovení jež by upřesňovalo ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v tom smyslu, které osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 19 odst. 1 a§ 3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb./ např. s omezením na případy, kdy došlo ke zrušení trestu propadnutí majetku podle zákona č. 119/1950 Sb./.V ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba chápat jen jako výjimku z obecného ustanovení o lhůtě k výzvě o vydání věci / jímž je § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./.

Také ustanovení § 33 zákona č. 119/1990 Sb., zakotvující jednak možnost, že osoba usilující o soudní rehabilitaci může požádat, aby i v zastaveném trestním řízení bylo pokračováno / § 33 odst. 1 tohoto zákona / a také zásadu, vyjádřenou "pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů", je nutno dovodit právní závěr, že pro odškodnění osob, jež byly odsouzeny rozsudky / výroky rozsudku/, které byly sice zrušeny na základě stížnosti pro porušení zákona , ale z důvodů, které má na zřeteli ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., je na místě použít stejných zásad jako pro odškodnění osob, které byly odsouzeny rozhodnutím zrušeným ze zákona ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 119/1990 Sb.

Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřovalo, nesprávné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. srpna 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová