28 Cdo 2225/2003
Datum rozhodnutí: 09.12.2003
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2225/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobkyň A) G. K. a B) S. P., obou zastoupených advokátem, proti žalované Obci S., zastoupené advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 221/95, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.10.2002, č.j. 30 Co 303/2002-229, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 31.10.1995 u Okresního soudu pro Prahu-východ domáhaly se žalobkyně vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalované uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, blíže uvedenou v enunciátu.

Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.4.1999, č.j. 3 C 221/95-121, žalobu v odstavci I. zamítl. Současně v odstavci III. připustil zpětvzetí návrhu a řízení zastavil v té části, pokud se žalobkyně domáhaly na žalované vydání pozemkové parcely č. 412/9, katastrální území S. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8.3.2000, č.j. 30 Co 21/2000-146, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nedostatečné skutkové zjištění.

Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 19.7.2001, č.j. 3 C 221/95-201, žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že první žalobkyně předložila dokument, osvědčení o udělení státního občanství ke dni 8.6.1954 a druhá žalobkyně předložila listinu, osvědčení o udělení občanství dne 15.11.1954. Vyslovil názor, že podle Úmluvy č. 169/1929 Sb. v souladu se zákonem č. 60/1930 Sb. podle článku I. odst. 2 příslušníci Československa, kteří byli nebo budou naturalizováni na území USA, ztratili k Československu svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států, přičemž podle sdělení č. 229/1990 Sb. Ministerstva zahraničních věcí tato úmluva dne 21.5.1997 ukončila svoji platnost. Dospěl k závěru, že žalobkyně v době, kdy učinily výzvu o vydání věci a rozhodly se uplatňovat své nároky u soudu, neměly československé státní občanství. Uzavřel, že žalobkyně tedy nejsou osobami oprávněnými podle zákona č. 87/1991 Sb. a nejsou ani aktivně a věcně legitimovány k podání žaloby podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nesplňují předpoklady oprávněných osob ve smyslu § 3 odst. 1 5 zákona č. 87/1991 Sb.

K odvolání žalobkyň Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.10.2002, č.j. 30 Co 303/2002-229, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jinak jej potvrdil ve znění, že z navrhované dohody o vydání nemovitosti vypustil bod 1 a 7. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalobkyně poté, kdy naturalizací nabyly občanství USA, ztratily nejpozději dnem 8.5.1957 státní občanství československé. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nesplňovaly tedy ke dni 1.10.1991 ani ke dni 1.11.1994 podmínku státního občanství ve smyslu § 3 zákona č. 87/1991 Sb. Podle odvolacího soudu výklad článku I. odstavce 3 Úmluvy o naturalizaci mezi Československou republikou a USA č. 169/1929 Sb. je nutno dobu, kdy Československá republika vedla válku posuzovat jako období od 23.9.1938 do 31.12.1945. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2000, sp. zn. 24 Cdo 1271/20003 ( správně 23 Cdo 1271/2000 ) a 23 Cdo 1247/98 ( správně 23 Cdo 2047/98 ), v němž byl vysloven názor, že českoslovenští příslušníci, kteří nabyli naturalizací příslušnost USA v době, kdy Československo vedlo válku, ztratili občanství v okamžiku, kdy odpadla překážka stanovená v článku I. odstavce 3 Úmluvy č. 169/1929 Sb., tedy dnem 8.5.1957. Rovněž vyslovil závěr, že osvědčení o státním občanství není rozhodnutím, ale veřejnou listinou podle § 134 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 17.3.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Namítaly, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, spočívající v tom, zda osvědčení o státním občanství vydané příslušným orgánem v mezích jeho pravomoci není rozhodnutím správního orgánu, nýbrž pouhou veřejnou listinou, dále zda osoba-český státní občan naturalizovaný v USA v době, kdy ČSR vedla válku, ztratila občanství ke dni ukončení válečného stavu a jestli je přípustné, aby odvolací soud v rámci potvrzení výroku soudu prvního stupně změnil jeho obsah. Tvrdily existenci dovolacích důvodů podle 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Podle dovolatelek výklad Úmluvy o naturalizaci mezi Československou republikou a USA č.169/1929 Sb. je nesprávný. Poukazovaly na skutečnost, že ustanovení článku I. odst. 2 a 3 Úmluvy nelze použít pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku, a to s účinky po dobu platnosti dané Úmluvy. Dále tvrdily, že se na ně i po roce 1957 pohlíželo jako na české státní občany. Ohledně povahy vydaných osvědčení konstatovaly, že se jedná o rozhodnutí správního orgánu a nikoliv pouhá osvědčení. Namítaly též procesní pochybení odvolacího soudu, který zavedl nový způsob rozhodování - potvrzení správného znění s tím, že určité pasáže potvrzovaného rozhodnutí vypustil. Navrhly proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Nejvyšší soud ČR se opakovaně vyjádřil k výkladu ustanovení Úmluvy o naturalizaci mezi Československou republikou a USA č.169/1929 Sb. ohledně nabývání státní příslušnosti účastnických zemí. V rozsudku ze dne 3. července 1998, sp. zn. 23 Cdo 140/98, uveřejněném pod č. 112 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že Úmluva o naturalizaci mezi Republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými podepsaná dne 16. července 1928 a vyhlášená pod č. 169/1929 Sb. (dále opět jen Úmluva ) neupravovala způsoby nabývání státní příslušnosti účastnických zemí, ale její význam spočíval v tom, že s okamžikem nabytí státní příslušnosti USA byla bez dalšího spojena ztráta dřívější státní příslušnosti československé (a naopak), přičemž slovo "dřívější" má význam jen ve vztahu mezi příslušností USA a československou a poměr k případným jiným státním příslušnostem dotčené osoby nevyjadřuje. V rozsudku ze dne 22. června 2000, sp. zn. 23 Cdo 2047/98, pak Nejvyšší soud České republiky přijal právní závěr, s nímž se ztotožňuje rovněž v dané věci, totiž závěr, že českoslovenští občané, kteří nabyli naturalizací občanství USA (viz Úmluva) v době od 17. září 1938 do 31. prosince 1945, popř. 8. května 1957, ztratili československé státní občanství po zániku okolností vylučujících uplatnění zásad vtělených do odstavců 1 a 2 čl. I Úmluvy, tedy nejpozději dnem 8. května 1957. V tomto případě řešil Nejvyšší soud otázku, zda žalobkyně naturalizací na území Spojených států amerických ztratila československou státní příslušnost až v okamžiku, kdy odpadla překážka spočívající v tom, že v době, kdy získala státní občanství Spojených států amerických (tj. v daném případě dne 20. dubna 1953), bylo Československo ve válečném stavu. Z výše uvedených závěrů rovněž vycházel též Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 26.9.2000, sp. zn. 23 Cdo 1271/2000. Ve vztahu k otázce povahy vydaných předmětných osvědčení o státním občanství odkazuje dovolací soud na své rozhodnutí ze dne 30.11.2000, sp. zn. 28 Cdo 17/2000 a ze dne 9.5.2001, sp. zn. 28 Cdo 786/2001 s tím, že odvolacímu soudu nelze upřít správnost jeho odůvodnění, podle něhož jde o veřejnou listinu ve smyslu § 134 o.s.ř. Z hlediska správnosti aplikace ustanovení procesního práva je proto nutno pokládat závěry odvolacího soudu za správné.

S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno, lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud dospěl k závěru, že nebyly v dané věci splněny předpoklady oprávněných osob podle ustanovení § 3 a § 5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, a to pro absenci občanství ČR. Odvolací soud správně vycházel z Úmluvy o naturalizaci mezi Československou republikou a USA č. 169/1929 Sb. s tím, že žalobkyně ztratily dnem 8.5.1957 státní občanství československé a to v souvislosti s jejich naturalizací v USA. Pak ovšem posouzení věci odvolacím soudem se opírá o dnes již ustálené závěry soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení námitek v něm uvedených.

Dovolatelky sice neměly se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu