28 Cdo 2222/99
Datum rozhodnutí: 23.08.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2222/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání akciové společnosti I. a p. s., zastoupené advokátem, a o dovolání A. S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z ll.l2.l998, sp.zn. 25 Co 34l/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu l0 pod sp.zn. 22 C 40/93 (žalobkyň l. A. S., jež byla v řízení u soudu prvního stupně i u odvolacího soudu zastoupena advokátem, a 2. M. L., zastoupené advokátem, proti žalované a.s. I., zastoupené advokátem, o 3.5l8.9l4,- Kč a o 257.770,- Kč), takto:

I. Dovolání dovolatelky A. S. se zamítá.

II. Dovolání dovolatele I. a p. s., a.s., se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 24.ll.l992, se žalobkyně A. S. domáhala, aby soud uložil žalované akciové společnosti zaplatit jí nájemné za užívání pozemků parc. č. 344 a parc. č. 345 a části pozemku parc. č. 33l v P.-Ř. (T.) od 24.6.l99l a nájemné za tyto pozemky platit i nadále, s 3% úrokem od 24.6.l991. V žalobě bylo uvedeno, že na základě uzavřené dohody byly žalobkyni od 3l.l2.l99l vráceny pozemky o výměře 9l.755 m2. Z těchto pozemků užívá, podle názoru žalobkyně protiprávně, žalovaná akciová společnost tři pozemky o výměře l4.l84 m2, a to pozemky parc. č. 344, parc. č. 345 a parc. č. 329 v katastrálním území Ř.-T.. Žalobkyně má za to, že žalovaná akciová společnost je pokračovatelem v nájemním vztahu ohledně těchto pozemků ze zákona č. 229/l99l Sb., a to od účinnosti uvedeného zákona (tj. od 24.6.l99l). Z tohoto nájemního vztahu dala žalobkyně A. S. žalované akciové společnosti výpověď 9.8.l992 a v této výpovědi bylo požadované nájemné stanoveno ve dvou lhůtách - k l5.ll.l992 a k l5.ll.l993 (s poukazem na ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 229/l99l Sb. a na ustanovení § l7 odst. l vyhlášky č. 393/l99l Sb.).

Žalovaná akciová společnost navrhla podáním z 26.3.l993, aby soud vydal rozsudek, jímž by stanovil s účinností od l.l.l992 cenu nájmu pozemků žalobkyně A. S. v užívání žalované akciové společnosti částkou l0,- Kč za l m2/rok, a to za skutečně užívané výměry pozemků s tím, že by žalované společnosti bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku dlužné nájemné za rok l992 a dále platit nájemné za každý rok k 30. červnu do rukou žalobkyně A. S.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu l0 z 28.2.l994, čj. 22 C 40/93 a 22 C l8l/93-35, byly tyto dvě právní věci (v níž jsou žalobkyněmi A. S. /ve věci sp.zn. 22 C40/93/ a M. L., J. K., J. H. a M. B. /ve věci sp.zn. 22 C l8l/93/ spojeny ke společnému projednání. Pro další průběh řízení v této právní věci navrhla žalobkyně M. L., že uplatňuje shodné žalobní návrhy jako žalobkyně A. S., a to ohledně jedné ideální poloviny pozemku parc. č. l38/l4 /o výměře l.290 m2/ v Ř.-T.. Žalobkyně J. K., J. H. a M. B. uvedli dne 28.2.l994 do protokolu, že v jejich věci bude pokračováno po skončení řízení ve věcech sp.zn. 22C40/93 a 22 C l8l/93 Obvodního soudu pro Prahu l0".

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni A. S. jako účastnici řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu l0 z 28.2.l994, čj. 22 C 40, l8l/93-42, bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobkyň A. S. a M. L. o určení ceny za pronájem pozemků s tím, aby žalovaný byl určen povinným platit určené nájemné z nájemní smlouvy vzniklé ze zákona č. 229/l99l Sb. žalobkyni A. S. ohledně zabraných pozemků parc. č. 344, 345 a 329 /o výměře l4.l84 m2/ a žalobkyni M. L. ohledně zabrané jedné ideální poloviny pozemku parc. č. l38/l4 /o výměře l290 m2/" a dále o uložení povinnosti žalované akciové společnosti uhradit žalovaným takto stanovené nájemné za období od účinnosti zákona č. 229/l99l Sb. /tj. od 24.6.l99l/ až do právní moci rozhodnutí soudu (s l8% úrokem z prodlení ročně) a také o uložení povinnosti žalované akciové společnosti platit žalobkyním A. S. a M. L. nájemné vždy ve dvou splátkách (do konce dubna a do konce října) v příslušném roce až do doby vyklizení pozemků (se sankcí 5% z půlroční nájemní částky za každý započatý měsíc prodlení v případech pozdních úhrad placení nájemného). Byl také zamítnut návrh obou žalobkyň na vydání předběžného opatření, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo složit do l5 dnů od vydání předběžného opatření ve spise sp.zn. 22 C l8l/93 do úschovy Obvodního soudu pro Prahu l0 částku 646.940,- Kč a ve spise téhož soudu sp.zn. 22 C40/93 do úschovy Obvodního soudu pro Prahu l0 částku ll3.270,- Kč, anebo zaplatit zálohově žalobkyni A. S. 352.l00,- Kč a žalobkyni M. L. 32.500,- Kč. Bylo rozhodnuto, že se žalované akciové společnosti nepřiznává náhrada nákladů řízení.

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze svým usnesením z 22.6.l994, sp.zn. l9 Co 29l/94, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 28.2.l994 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl, že žalobkyně v této právní věci neprokázaly naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ale že soud prvního stupně přehlédl, že žalobkyně změnily v průběhu řízení své žalobní návrhy, a to na peněžité plnění jako náhrady za faktické užívání pozemku ze strany žalované akciové společnosti, takže měl soud prvního stupně především rozhodnout o připuštění této změny žalobních návrhů a pak o nich po doplnění dokazování rozhodnout. Odvolací soud byl také názoru, že bude nutné v této právní věci nejprve řešit předběžnou otázku, zda tu jde o vztah z nájemního poměru či z bezdůvodného obohacení.

V dalším průběhu řízení byla připuštěna změna žalobních návrhů žalobkyň na uložení povinnosti žalované akciové společnosti poskytnout peněžité plnění za užívání pozemků žalobkyň, a to od 24.6.l99l. Obě žalobkyně byly vyslechnuty jako účastnice řízení, byl proveden důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví a ekonomiky a také důkaz posudkem znalce z oboru geodézie a kartografie; byl také konstatován obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Obvodním soudem pro Prahu l0 byl pak vynesen rozsudek z l9.l.l998, čj. 22 C 40, l8l/93-l95. Tímto rozsudkem bylo uloženo, že žalovaná akciová společnost je povinna zaplatit žalobkyni A. S. 675.l50,- Kč se l6% úrokem z prodlení od l.l.l997 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku; co do další požadované částky 2.843.764,- Kč s úroky z prodlení byla žaloba této žalobkyně zamítnuta. Vůči žalobkyni M. L. bylo žalované akciové společnosti uloženo zaplatit jí ll5.875,- Kč s l6% úrokem z prodlení od l.l.l995 do zaplacení; co do další požadované částky l4l.895,- Kč byla žaloba této žalobkyně zamítnuta. Bylo zastaveno řízení o vydání předběžného opatření, navrženého žalobkyní M. L., podle něhož by mělo být uloženo žalované akciové společnosti složit do úschovy soudu celkem l2.986.780,- Kč anebo zaplatit zálohově 644.000,- Kč. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobkyni A. S. na náhradu nákladů řízení l7.400,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalobkyni M. L. zaplatit na náhradu nákladů řízení l8.247,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované akciové společnosti bylo také uloženo zaplatit státu na úhradu soudního poplatku 30.644,- Kč do 5 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobní návrhy obou žalobkyň byly shledány důvodnými jen částečně. Uvedený soud vycházel z toho, že žalovaná akciová společnost nepřevzala pozemky obou žalobkyň k 24.6.l99l (tj. ke dni účinnosti zákona č. 229/l99l Sb.), nýbrž až od l.l.l992. Nevznikl proto mezi žalobkyněmi a žalovanou akciovou společností nájemní vztah podle zákona č. 229/l99l Sb., ale došlo tu fakticky ke vzniku nájemního vztahu ve smyslu ustanovení § 663 občanského zákoníku, přičemž tu žalovaná akciová společnost využívala půdu patřící do z. p. f. a podle toho měla tedy žalobkyním platit odpovídající nájemné. Za dobu od l.l.l992 do 30.l2.l996 (u žalobkyně A. S.) a do 3l.l2.l994 (u žalobkyně M. L.) stanovil soud výši nájemného, vycházeje z posudků znalců Ing. S. a P. částkou l5,- Kč za m2 ročně. Pokud šlo o rozlohu jednotlivých pozemků, patřících žalobkyním, jež jsou skutečně užívány žalovanou akciovou společností, vycházel z údajů obsažených v posudku znalce Ing. V. a dospěl k závěrům, že z pozemku parc. č. 329 v P.-Ř. (T.) je žalovanou společností užívána rozloha 7.337 m2 (takže při použití sazby l5,- Kč za m2/rok jde tu o nájemné ll0.055,- Kč, tedy za dobu od l.l.l992 do 3l.l2.l996 o nájemné 550.275,- Kč); z pozemku parc. č. 344 je žalovanou společností užíváno l07l m2 (takže při použití sazby l5,- Kč za m2/rok jde o nájem l6.065,- Kč, tedy za dobu od l.l.l992 do 3l.l2.l996 o nájemné 80.325,- Kč) a z pozemku parc. č. 345 je žalovanou společností užívána rozloha 59 m2, (takže při použití sazby l5,- Kč za m2/rok jde tu o nájemné 8.9l0,- Kč, tedy za dobu od l.l.l992 do 3l.l2.l996 o nájemné 44.550,- Kč). Shledal proto soud prvního stupně oprávněným požadavek žalobkyně A. S. na zaplacení nájemného částkou 675.l50,- Kč s odpovídajícím úrokem z prodlení, nikoli však částkou vyšší. Ohledně žalobkyně M. L. shledal soud prvního stupně požadavek M. L. odůvodněným částkou ll5.875,- Kč s odpovídajícím úrokem z prodlení, ale nikoli částkou vyšší. Soud prvního stupně vycházel z údajů obsažených v provedených znaleckých posudcích a nepřikročil již k zaměřování objektů a jejich jednotlivých částí užívaných žalovanou akciovou společností, neboť toto zaměřování je technicky náročné a podle názoru soudu prvního stupně by v daném případě bylo nadbytečné. K zastavení řízení o předběžném opatření přistoupil soud prvního stupně podle ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu, když návrh na toto předběžné opatření nebyl v soudem stanovené lhůtě doplněn. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanoveními § 24, § 26 a § l42 odst. 3 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. l77/l996 Sb.; výrok o soudním poplatku byl soudem prvního stupně učiněn podle ustanovení § 2 zákona č. 549/l99l Sb.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně i o odvolání žalované akciové společnosti proti výrokům téhož rozsudku, označeným I., III., VI., VII., VIII., a IX., rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z ll.l2.l998, sp.zn. 25 Co 34l/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve vyhovujícím výroku i v zamítavém výroku, týkajících se žalobkyně A. S., potvrzen. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn ve výroku vyhovujícím a zamítavém, týkajících se žalobkyně M. L., a to tak, že bylo připuštěno zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně byl v tomto rozsahu zrušen a řízení bylo zastaveno. Ve výroku o zastavení řízení o vydání předběžného opatření zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní A. S. a žalovanou akciovou společností. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní M. L. a žalovanou akciovou společností byl změněn tak, že žádný z těchto účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení vůči státu a o soudním poplatku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil, že je přípustné dovolání proti tomuto rozsudku.

Odvolací soud poukázal ve svém rozsudku především na to, že žalobkyně M. L. svým podáním ze 7.l0.l998 vzala své odvolání zpět; odvolací soud proto ve smyslu ustanovení § 208 občanského soudního řádu za souhlasu žalované akciové společnosti připustil zpětvzetí odvolání i žaloby touto žalobkyní, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se této žalobkyně a v tomto rozsahu řízení zastavil. V této souvislosti byl změněn i rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní M. L. a žalovanou akciovou společností tak, že žádnému z nich nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

Odvolání žalobkyně A. S., ani žalované akciové společnosti neshledal odvolací soud důvodným. Měl za to, že soud prvního stupně provedl v řízení rozsáhlé dokazování, na jehož základě dostatečně zjistil skutkový stav.

Pokud šlo o právní posouzení věci, byl odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně toho názoru, že mezi žalobkyněmi A. S. a M. L. nevznikl nájemní vztah podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/l99l Sb. Odvolací soud tu poukazoval na to, že v řízení nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by žalovaná akciová společnost převzala sporné pozemky od původního uživatele - bývalého Jednotného zemědělského družstva C. nebo od jeho právního nástupce A. C., sdružené akciové společnosti. Tyto sporné pozemky byly pozemky zemědělskými a byly užívány zemědělskou organizací k zemědělské výrobě; nebylo v řízení doloženo, že by tyto pozemky byly přenechány žalované společnosti písemnou smlouvou do užívání podle ustanovení § 39, § 40 a § 4l zákona č. l22/l975 Sb. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že sporné pozemky užívala ke dni 24.6.l99l (tj. ke dni účinnosti zákona č. 229/l99l Sb.) A. C., s. a.s., jíž zaniklo oprávnění užívat tyto pozemky k uvedenému dni podle ustanovení § 22 odst. l písm. a/ nebo b/ zákona č. 229/l99l Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že mezi žalobkyní A. S. a A. C., s.a.s., vznikl ze zákona nájemní vztah k pozemkům této žalobkyně, a to ve smyslu ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/l99l Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nedospěl k závěru, že by mezi žalobkyněmi A. S. a M. L. a žalovanou společností byl založen konkludentním jednáním nájemní vztah ve smyslu ustanovení § 663 občanského zákoníku; v této souvislosti poukazoval odvolací soud na to, že tu nebyl mezi žalobkyněmi a žalovanou akciovou společností shodný projev vůle ohledně užívání předmětu nájmu a placení nájemného; žalobkyně nesouhlasily s užíváním sporných pozemků žalovanou společností k účelu, pro který jsou nyní užívány, ani s výší nabízené úplaty za toto užívání; žalobkyně A. S. nepřijala dokonce od žalované společnosti finanční prostředky, které jí byly 24.6.l99l poukázány. Proto dospěl odvolací soud k výslednému závěru, že žalovaná společnost užívá sporné pozemky bez právního důvodu, takže jí vzniká bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně A. S. ve smyslu ustanovení § 45l občanského zákoníku. Pokud šlo o povinnost žalované akciové společnosti vydat žalobkyně A. S. toto bezdůvodné obohacení, vycházel odvolací soud z ustanovení § 458 odst. l a 3 a § 67l odst. l občanského zákoníku a měl za to, že výše vráceného obohacení by měla odpovídat nájemnému, obvyklému k datu l.l.l992, kdy nejdříve mohlo mezi žalobkyní A. S. a žalovanou akciovou společností dojít k uzavření nájemní smlouvy. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, který ohledně výměry pozemků, užívaných žalovanou společností, vycházel z posudku znalce P. V. a ohledně výše nájemného vycházel z posudku znalce L. S., jenž vycházel z cenového předpisu, který byl platný v době, kdy mohlo dojít k uzavření nájemní smlouvy v daném případě, tedy z ustanovení vyhlášky č. 393/l99l Sb. s přihlížením k ustanovením § l odst. 3 zákona č. 75/l976 Sb. a § 9 odst. 3 zákona č. 334/l992 Sb., takže za užívání pozemků tu má být uloženo nájemné jako za zemědělské pozemky, které tvoří zemědělský půdní fond, a to nájemné ve výši obvyklé v době možného uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 2l9 občanského soudního řádu ve výroku ve věci samé ohledně žalobkyně A. S. i ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrok o zastavení řízení o vydání předběžného opatření nabyl samostatně právní moci ve smyslu ustanovení § 206 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení odvolacího soudu byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. l a § l42 odst. l občanského soudního řádu. Výrok o připuštění dovolání proti svému rozsudku vyslovil odvolací soud podle ustanovení § 239 odst. l občanského soudního řádu, protože byl toho názoru, že tu jde o rozhodnutí zásadního významu po stránce právní, a to zejména v posouzení právního důvodu, na jehož základě žalovaná společnost užívá pozemky žalobkyně A. S. a z toho vyplývající výše úplaty za užívání".

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou akciovou společnost v řízení zastupoval, dne 22.4.l999 a dovolání ze strany žalované společnosti bylo dáno na poštu k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu l0 dne 2l.5.l999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. l občanského soudního řádu. Advokátu, který v řízení zastupoval žalobkyni A. S., byl rozsudek odvolacího soudu doručen rovněž dne 22.4.l999 a dovolání ze strany této žalobkyně bylo podáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu l0 v pondělí dne 24.5.l999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. l občanského soudního řádu s použitím ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu.

Dovolatelka A. S. navrhovala, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení platební povinnosti žalované akciové společnosti vůči ní jen částkou 675.l50,- Kč s l6% úrokem z prodlení od l.l.l997 do zaplacení, ale byl zamítnut její žalobní návrh na zaplacení další částky 2.843.764,- Kč, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka A. S. měla za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak již na toto nesprávné právní posouzení poukazovala ve svém vystoupení před soudy obou stupňů a zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka vždy vycházela z toho, že mezi ní a žalovanou akciovou společností nevznikl podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/l99l Sb. nájemní poměr ze zákona; o žádném jiném nájemním vztahu se žalovanou společností nejednala a i tento nájemní vztah vypověděla 9.8.l992. Pozemky užívala žalovaná akciová společnost k 24.6.l99l; tyto pozemky jsou užívány jako pozemky stavební, neboť jsou zastavěny různými stavbami.Žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že jde o pozemky zemědělské, a měla za to, že pro posouzení charakteru pozemků je rozhodující faktický stav; v této souvislosti poukazovala na ustanovení § 2 odst. 8 písm. c/ vyhlášky č. l78/l994 Sb., která uvádí pozemky skutečně zastavěné stavbou. Podle názoru dovolatelky se musí majiteli pozemku dostat odpovídající hodnotový ekvivalent, vyjádřitelný v penězích, který by majitel pozemku získal podle místních podmínek, kdyby měl svobodnou volbu pozemek pronajmout. Nemělo se také vycházet z výměry pozemků, které žalovaná společnost skutečně užívá, ale z celkové výměry pozemků, jež byly odňaty ze zemědělského půdního fondu.

Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby byl rozsudek odvolacího soudu z ll.l2.l998, sp.zn. 25 Co 34l/98 zrušen (mimo výroky označené II. a VIII., týkající se zastavení řízení a přípustnosti dovolání) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolávající se akciová společnost vytýkala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolávající se společnosti soud prvního stupně účelově změnil posouzení nároku uplatňovaného žalobkyní A. S. podle zákona č. 229/l99l Sb. na posouzení jako bezdůvodné obohacení podle občanského zákoníku, což následně potvrdil i odvolací soud. Toto právní posouzení neodpovídalo skutkovým zjištěním, učiněným v řízení před soudy obou stupňů a neodpovídalo ustanovením zákona č. 229/l99l Sb. Podle názoru dovolávající se společnosti byla v řízení nesprávně promíjena žalobkyním povinnost k úhradě soudního poplatku a výroky o nákladech řízení neodpovídají ustanovením občanského soudního řádu. V daném případě měla být věc posouzena jako nájemní vztah podle ustanovení zákona č. 229/l99l Sb.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb. .(tj. před l.l.l996; srov. článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst. l občanského soudního řádu, protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je proti němu přípustné, protože měl za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/l994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.

V daném případě odvolací soud vyslovil výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozsudku, neboť, jak uvedl, jde o rozhodnutí zásadného právního významu, a to zejména v posouzení právního důvodu, na jehož základě akciová společnost užívá pozemky žalobkyně A. S., a z toho vyplývající posouzení výše úplaty za užívání pozemků.

V tomto rozsahu tedy dovolací soud na základě přípustného dovolání žalobkyně A. S. a žalované akciové společnosti přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a § 239 odst. l občanského soudního řádu.

Z obsahu dovolání dovolatelky A. S. i dovolávající se žalované akciové společnosti vyplývalo, že tito dovolatelé uplatňovali dovolací důvod, uvedený v ustanovení § 24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, že totiž rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).

V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/l99l Sb. a v ustanovení § 45l občanského zákoníku, přičemž byl toho názoru, že tuto projednávanou právní věc je třeba zásadně posoudit podle ustanovení § 45l občanského zákoníku. Bylo tedy třeba v řízení o dovolání posoudit, zda aplikace tohoto ustanovení na projednávanou právní věc byla ze strany odvolacího soudu správná.

Podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/l99l Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem pozemku k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti zákona č. 229/l99l Sb. nebo dnem, kdy pozemek byl podle druhé části tohoto zákona vydán, mezi nimi nájemní vztah, který lze vypovědět k l. říjnu běžného roku. Výpovědní lhůta činí jeden rok, pokud nebude dohodnuto jinak; v případě, že pozemek je pro vlastníka nepřístupný, nemůže výpovědní lhůta skončit dříve než budou provedeny pozemkové úpravy. V roce l99l až l993 mohou vlastníci vypovědět nájemní vztah k l. říjnu výpovědí doručenou nejpozději do jednoho měsíce před tímto datem. Po nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitosti nebo rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti může vlastník vypovědět nájem nemovitosti k l. říjnu výpovědí doručenou nejpozději l měsíc před tímto dnem.

Podle ustanovení § 22 odst. l0 zákona č. 229/l99l Sb. roční nájemné na pozemky náležející do zemědělského původního fondu, s výjimkou pozemků lesního půdního fondu, činí l% z ceny pozemku, pokud se vlastník s nájemcem nedohodnou jinak.

Bylo již zdůrazněno, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. l občanského soudního řádu, je vyslovením této přípustnosti dovolání vymezen zásadně dovolací důvod a v takovém případě takové vymezení dovolacího důvodu na právní posouzení celé projednávané právní věci či jen dílčí právní otázky nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/l994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudy obou stupňů v daném případě dospěly shodně k závěru, že nebylo v řízení před nimi doloženo nic, co by dokládalo závěr, že žalovanou akciovou společnost, která je společností inženýrských a průmyslových staveb, lze pokládat za dosavadního uživatele zemědělské půdy, jak takovou půdu má na zřeteli ustanovení § l odst. l písm. a/ zákona č. 229/l99l Sb. a jak je pojem uživatel zemědělské půdy chápán v ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 229/l99l Sb. ve zřejmé návaznosti na ustanovení dříve platných zákonů č. l22/l975 Sb. a č. l23/l975 Sb., upravujících zemědělské družstevnictví a užívání zemědělských pozemků a jiného zemědělského majetku státními a družstevními organizacemi. Tento výklad, vycházející z obsahu, účelu i systematiky zákona č. 229/l99lSb., nelze přesvědčivě označit za nesprávný a nelze se ztotožnit s právním závěrem, zastávaným dovolávající se akciovou společností, že tu mělo ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/l99l Sb. na zřeteli jakékoli faktické užívání a jakéhokoli faktického uživatele pozemku, patřícího vlastníku zemědělského pozemku (srov. k tomu slovní znění první věty ustanovení § 22 odst. 3 citovaného zákona), takže by se s tímto výkladem značně rozšířila působnost ustanovení zákona č. 229/l99l Sb. na vznik nájemních vztahů, které již nemají souvislost s právní úpravou vlastnických vztahů k půdě, jež tvoří z. p. f. nebo do něj náleží (srov. § l odst. l písm. a/ zákona č. 229/l99l Sb.) a k jinému zemědělskému majetku (srov. § l odst. l písm. d/ zákona č. 229/l99l Sb.). Nedospěl proto ani dovolací soud k závěru, že by odvolací soud, vycházející ze skutkových zjištění, které ve svém rozsudku uvedl (a které, jak již uvedeno, nenáleží v případě přípustnosti dovolání, vysloveného jen pro právní posouzení ve smyslu ustanovení § 239 odst. l občanského soudního řádu, k posouzení dovolacímu soudu), zaujal nesprávný výklad ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/l99l Sb. při právním posouzení projednávané právní věci podle tohoto ustanovení. Nelze mít tedy za to, že by tu šlo o nájemní vztah založený ustanoveními zákona č. 229/l99l Sb.

Odvolací soud dále ve svém rozsudku poukazoval na to, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla doložena taková zjištění, jež by dokládala, že tu došlo ke vzniku nájemního vztahu ve smyslu ustanovení § 663 občanského zákoníku. Závěry odvolacího soudu o skutkových zjištěních nebyly tu také v tomto směru, jako shora vysvětleno, předmětem přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a § 239 odst. l občanského soudního řádu.

Za těchto uvedených okolností nelze pak přesvědčivě vytýkat odvolacímu soudu, že právní vztah mezi žalobkyní A. S. a žalovanou akciovou společností posoudil jako právní vztah z bezdůvodného obohacení, spočívajícího v tom, že žalovaná akciová společnost bez nájemní smlouvy, popřípadě jiného ujednání se žalobkyní A. S., užívá pozemky patřící této žalobkyni.

Při stanovení rozsahu obligatorní povinnosti podle ustanovení § 45l odst. l a § 458 odst. l občanského zákoníku, tj. povinnost vydat bezdůvodné obohacení, tedy vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z údajů, které ve svých posudcích uvedly znalci ve svých posudcích, jež umožňovaly soudu stanovit výši tohoto obohacení, spočívajícího v tom, že jsou žalovanou akciovou společností využívány pozemky (části pozemků), které byly pozemky zemědělskými, později byly odňaty (od 3.l2.l990) ze z. p. f., přičemž žalovaná akciová společnost bez dalšího užívá tyto pozemky (nebo jejich část) pro účely stavební. Protože cenové předpisy jmenovitě takovou v daném případě vytvořenou situaci neupravují, postupoval odvolací soud tak, že vyšel z ustanovení dříve platné vyhlášky č. 393/l99l Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhrad za zřízení práva osobního užívání pozemků a o náhradách za dočasné užívání pozemků, s tím, že ke skutečnému využití pozemků se přihlédne při posouzení přiměřenosti nájmu". Tento postup odvolacího soudu nelze označit za odporující některému výslovnému ustanovení obecně závazného předpisu, přičemž tento postup více odpovídal skutečnému stavu věci než postup, při němž by byla stanovena jednoznačně cena za zemědělské pozemky (které v daném případě zemědělsky obhospodařované nejsou) anebo naopak cena za pozemky stavební, když k takovému určení povahy těchto pozemků po právní stránce zatím nedošlo.

Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k názoru (zastávanému oběma dovolateli), že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. l občanského soudního řádu. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než dovolání obou dovolatelů zamítnout podle ustanovení § 243b odst. l a 5 občanského soudního řádu.

Žádný z dovolatelů nebyl v řízení o dovolání úspěšný a proto dovolací soud rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. srpna 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková