28 Cdo 2221/2013
Datum rozhodnutí: 03.10.2013
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.




28 Cdo 2221/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně JUDr. Daniely Trávníčkové, advokátky se sídlem v Blansku, Svitavská 1, jako správkyně konkursní podstaty úpadce DIPRO s.r.o., IČ 63492008, se sídlem Rájec Jestřebí, Oldřicha Blažka 150, proti žalovanému Ing. P. Ř. , bytem B., zastoupenému JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 19, o 1.700.000,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2013, č. j. 44 Co 385/2011 200, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2013, č. j. 44 Co 385/2011 - 200, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.


A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se jako správkyně konkursní podstaty domáhala zaplacení částky 1.700.000,- Kč s příslušenstvím do konkursní podstaty úpadce DIPRO s. r. o. na Ing. P. Ř. (dále též jen žalovaný ). Uvedla, že žalovaný byl trestně stíhán, neboť jako předseda představenstva společnosti DIPRO FABRIKS CZ a. s. neodvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění svých zaměstnanců, přestože zákonné srážky z jejich mezd provedl a tím se dopustil trestného činu podle § 147 odst. 1 trestního zákona. Trestní stíhání žalovaného však bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Blansku JUDr. Josefa Krupy ze dne 15. 2. 2002, č. j. Zt 13/2002 10 (dále též jen usnesení státního zástupce o podmíněném zastavení trestního stíhání ), podmíněně zastaveno a byla mu uložena povinnost ve zkušební době nahradit škodu způsobenou trestnou činností Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen VZP ). Dne 20. 3. 2002 uzavřel žalovaný se společností DIPRO s.r.o. smlouvu o půjčce, jejímž účelem bylo splnění výše uvedené povinnosti k náhradě škody, a jejímž předmětem byla půjčka ve výši 2.234.147,30,- Kč, z níž však byla skutečně čerpána částka 1.700.000,- Kč. Tuto částku žalovaný poukázal VZP, a protože se tím ve zkušební době osvědčil, bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit půjčenou částku do 10 dnů od doručení výzvy úpadce učiněné ne dříve než 31. 12. 2003. Dne 23. 11. 2003 byl na společnost DIRPO s. r. o. prohlášen konkurs a dluh se stal tímto dnem bez ohledu na smluvní ujednání splatným. Nakonec žalobkyně uvedla, že žalovaný doposud žalovanou částku nezaplatil, když v tomto směru argumentoval smlouvami o postoupení pohledávky a započtení, které měl s úpadcem uzavřít dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003, které však podle názoru žalobkyně nemůžou mít žádné právní následky a považuje je za neplatné právní úkony.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, když uvedl, že není zavázán vrátit půjčku ve výši 1.700.000,- Kč úpadci, protože tento závazek zanikl uzavřením smluv o postoupení pohledávky a započtení ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 mezi žalovaným a společností DIRPO s. r. o. Žalovaný částku, kterou mu společnost DIPRO s.r.o. půjčila na základě smlouvy o půjčce ze dne 20. 3. 2002, použil na úhradu závazku společnosti DIPRO FABRIKS CZ a. s. vůči VZP a to v souladu s rozhodnutím státního zástupce o podmíněném zastavení trestního stíhání. Uvedl, že tímto postupem mu vznikla pohledávka z bezdůvodného obohacení ve výši 1.700.000,- Kč za společností DIPRO FABRIKS CZ a.s., neboť tuto částku za ni postupně ve dnech 6. 8. 2003, 28. 8. 2003 a 2. 9. 2003 uhradil ve prospěch VZP. Následně uvedenou pohledávku ve výši 1.700.000,- Kč za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s. úplatně postoupil společnosti DIPRO s. r. o. na základě smluv ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003, přičemž jeho nárok na úhradu částky 1.700.000,- Kč za postoupení této pohledávky byl započten proti nároku společnosti DIPRO s. r. o. na vrácení půjčky ve výši 1.700.000,- Kč. Pohledávka společnosti DIPRO s. r. o. za žalovaným z titulu smlouvy o půjčce ze dne 20. 3. 2002 tak zanikla započtením ještě před prohlášením konkursu na majetek společnosti DIPRO s. r. o.
Následně žalobkyně poukázala na to, že na společnost DIPRO FABRIKS CZ a. s. byl prohlášen konkurs dne 26. 6. 2002, přičemž lhůta k přihlášení pohledávek věřitelů skončila dne 8. 1. 2003, a proto pokud žalovaný ve dnech 6. 8. 2003 až 2. 9. 2003 plnil ve prospěch VZP, nemohl upokojovat pohledávku VZP za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s., neboť pokud by takováto pohledávka existovala, mohla by být uspokojena jen v rámci rozvrhového usnesení v konkursním řízení.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 43 C 304/2006 121, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro posouzení platnosti smlouvy o půjčce není rozhodné, jak dlužník půjčené peníze použije, a proto je v souzené věci nerozhodné ujednání o účelu půjčky, kterým bylo plnění vůči VZP. Dále poukázal na to, že po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek za společností DIPRO FABRIKS CZ a.s. do konkurzního řízení dne 8. 1. 2003, již nebylo možné žádné další pohledávky za touto společností přihlásit. Protože smlouvy o postoupení pohledávky za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s. a započtení byly mezi žalovaným a společností DIPRO s. r. o. uzavřeny až ve dnech 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003, společnost DIRPO s. r. o. by tuto pohledávku již nemohla uplatnit v konkurzním řízení na majetek společnosti DIPRO FABRIKS CZ a. s. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v momentě uzavření smluv o postoupení pohledávky a započtení ve dnech 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 již pohledávka žalovaného za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s. neexistovala, a proto nebylo možné jí postoupit ani započíst. Z uvedeného důvodu žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. 1. 2013, č. j. 44 Co 385/2011 200, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Uvedl, že existence pohledávky žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení za společností DIPRO FABRIKS CZ a.s. není v souzené věci rozhodná, protože i kdyby žalovaný postoupil společnosti DIPRO s.r.o. neexistující pohledávku, došlo by uzavřením smluv o postoupení a započtení pohledávky ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 k zániku závazku žalovaného ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 3. 2002 započtením proti pohledávce žalovaného na úhradu ze smluv o postoupení pohledávky ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003. Podle § 527 obč. zák. totiž postupitel odpovídá za existenci a dobytnost pohledávky, přičemž pokud by pohledávka v momentě postoupení neexistovala, má postupník možnost domáhat se práv z vadného plnění podle § 507 odst. 1 obč. zák., především od smlouvy odstoupit a domáhat se podle § 457 obč. zák. vrácení plnění. K uvedenému postupu však ze strany postupníka nedošlo, a proto pohledávka společnosti DIPRO s. r. o. ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 3. 2002 vůči žalovanému platně zanikla započtením. Nakonec uvedl, že smlouvy o postoupení pohledávky a započtení ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 nejsou neplatné z důvodu rozporu s dobrými mravy, protože žalobkyně důvody neplatnosti relevantně neodůvodnila a soud takové důvody neplatnosti neshledal.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2013, č. j. 44 Co 385/2011 200, podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla tyto námitky:
a) Žalovanému nevzniklo bezdůvodné obohacení na úkor společnosti DIPRO FABRIKS CZ a.s., protože zaplacením částky 1.700.000,- Kč VZP plnil svou povinnost podle usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Blansku JUDr. Josefa Krupy ze dne 15. 2. 2002, č. j. Zt 13/2002 10, o podmíněném zastavení trestního stíhání, nikoliv povinnost třetí osoby. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, totiž není plnění poskytnuté v souladu s povinností uloženou v pravomocném rozhodnutí státního orgánu, plněním bez právního důvodu. V obecné rovině podle dovolatelky, i kdyby žalovaný plnil dluh úpadce za trvání konkurzního řízení, bezdůvodné obohacení by mu nevzniklo, resp. vzniklo by pouze ve výši poměrného uspokojení v konkurzním řízení.
b) Odvolací soud nesprávně dovodil, že lze započíst neexistující pohledávku proti existující pohledávce, když z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že započíst lze pouze existující pohledávku, jinak jde podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 01. 2008, sp. zn. 32 Cdo 498/2007) o absolutně neplatný právní úkon. Proto nemohla započtením zaniknout pohledávka společnosti DIPRO s. r. o. za žalovaným ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 3. 2002, když pohledávka žalovaného za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s. neexistovala.
c) Jednání žalovaného, kdy byl zplnomocněn jednat za společnost DIPRO s. r. o., které svoji pohledávku postoupil a dosáhl tím toho, že se z pohledu trestního práva osvědčil, nicméně na úkor věřitelů společnosti DIRPO s. r. o., je v rozporu s dobrými mravy. Smlouvy o postoupení pohledávky a započtení ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 proto měly být posouzeny jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
Žalovaný ve svém vyjádření poměrně obsáhle rozporoval námitku žalobkyně uvedenou pod bodem a/, když uvedl, že závazek odvést pojistné na zdravotní pojištění je závazkem plátce, a to i v případě, že byla povinnost toto pojistné odvést uložena v rámci trestního řízení fyzické osobě jako pachateli podle § 90 odst. 2 trestního zákona, a proto plnění žalovaného ve prospěch VZP bylo plněním za jiného, konkrétně za společnost DIPRO FABRIKS CZ a. s. Závěrem uvedl, že pojistné, které mělo být odvedeno ze společnosti DIPRO FABRIKS CZ a.s., bylo ve skutečnosti ve formě zboží převedeno do společnosti DIPRO s. r. o., aniž by za toto zboží společnost DIPRO s. r. o. uhradilo odpovídající protihodnotu. Za této situace jednání žalovaného spočívající v postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s. na společnost DIPRO s. r. o. a započtení úhrady za postoupení této pohledávky na pohledávku společnosti DIPRO s. r. o. za žalovaným z titulu smlouvy o půjčce ze dne 20. 3. 2002, nebylo v rozporu s dobrými mravy. Ve zbytku odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost.
C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že podané dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou s právnickým vzděláním a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak . .
V otázce, zda plnění poskytnuté žalovaným VZP podle usnesení státního zástupce o podmíněném zastavení trestního stíhání, bylo plněním za jiného (námitka sub a/), se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že tato otázka není v souzené věci rozhodná. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu totiž dovodila, že postoupení neexistující pohledávky nemá za následek neplatnost dohody o postoupení, ale že postupitel za existenci pohledávky v době postoupení odpovídá podle § 527 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněné pod č. 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 07. 05. 2008, sp. zn. 29 Odo 324/2006), a proto by byla společnost DIPRO s.r.o. zavázána uhradit úplatu za postoupení pohledávky i v případě, že by postoupená pohledávka neexistovala. Zároveň však platí, že pokud by společnost DIPRO s. r. o. úplatu za postoupení pohledávky neuhradila a žalovaný by se jí následně domáhal žalobou, mohla by se účinně bránit právě námitkou, že postoupená pohledávka neexistovala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněné pod č. 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, nemůže jí být založena přípustnost dovolání.
Pokud jde o otázku, zda lze započíst neexistující pohledávku proti pohledávce existující (námitka sub b/), tato rovněž není v souzené věci rozhodná, protože odvolací soud k dovolatelkou namítanému závěru nedospěl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že i v případě, že by žalovaný neměl pohledávku za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s., zanikl by jeho závazek vůči společností DIPRO s. r. o. ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 3. 2002 započtením na základě smluv ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 proti pohledávce žalovaného za společností DIPRO s.r.o. na úhradu ceny za postoupení neexistující pohledávky žalovaného za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s. Pohledávka žalovaného za společností DIPRO s. r. o. tak není neexistující, neboť se jedná o pohledávku na úhradu kupní ceny za postoupení pohledávky za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s. Jak již bylo uvedeno, neexistence postupované pohledávky nezpůsobuje neplatnost smlouvy o jejím postoupení, a proto by žalovanému nárok na úhradu úplaty za postoupení pohledávek za společností DIRPO FABRIKS CZ a. s. uzavřených se společností DIPRO s. r. o. ve dnech 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 vznikl i v případě neexistence těchto postoupených pohledávek. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že námitka dovolatelky je založena na nesprávném předpokladu, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný započetl proti pohledávce společnosti DIPRO s. r. o. svou pohledávku za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s., nicméně dovolací soud znovu uvádí, že odvolací soud naopak dospěl k závěru, že žalovaný započetl svou pohledávku na úhradu úplaty za postoupení pohledávky za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s., nikoliv tedy přímo pohledávku za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s. Ani na řešení této otázky tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a nemůže jí být založena přípustnost dovolání.
K dovolací námitce rozporu smluv o postoupení pohledávky a započtení ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 (sub c/) lze vycházet z ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž nastává absolutní neplatnost právního úkonu přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3560/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1053/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5020/2008). Namítala-li dovolatelka v předcházejícím řízení neplatnost smluv o postoupení pohledávky a započtení ze dne 7. 8. 2003 a ze dne 3. 9. 2003 z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy, měl se odvolací soud platností smluv zabývat. A to aniž by měl účastník řízení povinnost svou námitku relevantně odůvodňovat, jak vyplývá z výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Protože se v souzené věci odvolací soud o možnosti neplatnosti smluv o postoupení pohledávky a započtení ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy dozvěděl, měl se uvedenou otázkou zabývat z úřední povinnosti, minimálně tedy odůvodnit proč jsou smlouvy o postoupení pohledávky a započtení ze dne 7. 8. 2003 a 3. 9. 2003 platné, ačkoliv těmito smlouvami žalovaný z pohledu trestního práva dosáhl osvědčení, resp. zastavení trestního stíhání, nicméně na úkor věřitelů zadlužené společnosti DIPRO s. r. o., a to při využití, resp. zneužití významného postavení, které ve společností měl (srov. č. l. 58). Stejně tak odvolací soud přihlédne k ustanovení § 22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění, podle kterého se k pohledávkám přihlášeným později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání nepřihlíží a dále ke skutkovému zjištění o tom, že první přezkumné jednání bylo v konkursním řízení na majetek společnosti DIPRO FABRIKS CZ a. s. vedeném u Krajského soudu v Brně pod č. j. 10 K 65/2002 159, nařízeno na den 8. 11. 2002, a to s tím důsledkem, že lhůta pro přihlášení pohledávek za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s. uplynula dne 8. 1. 2003. Žalovaný však ve prospěch VZP plnil až ve dnech 6. 8. 2003, 28. 8. 2003 a 2. 9. 2003. I kdyby tedy žalovanému pohledávka z bezdůvodného obohacení za společností DIPRO FABRIKS CZ a. s. vznikla, nebylo by možné ji přihlásit do konkurzního řízení, protože propadná lhůta k přihlášení pohledávek již uplynula. Řečeno jinak v dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu námitku rozporu s dobrými mravy posoudit z pohledu skutečnosti, že žalovaný postoupil na společnost DIPRO s. r. o. pohledávku, která, pokud existovala, nemohla být uspokojena v rámci konkursního řízení vzhledem k uplynutí propadné lhůty k přihlášení pohledávek a dále z pohledu skutečnosti, že žalovaný měl významné postavení v této společnosti, a přesto méně než tři měsíce před prohlášením konkurzu (23. 11. 2003) postoupil pohledávky (7. 8. 2003 a 3. 9. 2003) na společnost DIPRO s. r. o., ačkoliv započtením pohledávky společnosti DIPRO s. r. o. ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 3. 2002 proti úhradě za postoupení fakticky bezcenné pohledávky (z důvodu uplynutí propadné lhůty k jejímu přihlášení do konkursního řízení) zbavil společnost aktiv a současně sám sebe finančního závazku ze smlouvy o půjčce, a navíc docílil i zastavení trestního stíhání vedeného proti jeho osobě.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a § 243e odst. 2, věty první o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. října 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu